Před čtyřmi lety se Mark a Britnee Johnstonovi vydali na svou první velkou dovolenou, a to rovnou na druhý konec světa (alespoň z pohledu Američanů) – jeli totiž do Vietnamu. Veškeré dny volna, na které měli za celý pracovní rok nárok, si šetřili právě pro tuto příležitost. To znamená, že na všechno měli dva týdny.
A ve Vietnamu, na cestě z Hanoje do Ho Či Minova města, potkali spoustu cestovatelů, kteří potulováním se po světě trávili celé měsíce a vysněné dva týdny najednou Johnstonovým nepřipadaly nic moc. Zvlášť když si uvědomili, že na další cestu si budou muset rok počkat. „Když jsme dorazili domů, byli jsme nespokojení. Vrátili jsme se totiž s pocitem, že chceme mnohem víc,“ říká Mark.
V té době žili s Britnee v Utahu. Sedmadvacetiletá paní Johnstonová pracovala jako šéfka komunikace v neziskové organizaci a Mark jako fotograf v místních novinách. „Vždycky jsem byla kariérně zaměřená a hodně pracovala,“ vypráví Britnee. „Začalo mi připadat, že o něco přicházím,“ dodává. A tak se v ní objevila touha necestovat dva týdny, ale rovnou celý rok. Když si to uvědomila, přišla na řadu mnohem složitější výzva – přesvědčit o tom samém i manžela.
Trocha gymnastiky na solné pláni Salar de Uyuni v Bolívii. (zdroj: Mark Johnston)
Mark se sice před čtyřmi lety podle svých slov nacházel kariérně na mrtvém bodě – bez vyhlídek na pořádné povýšení nebo lepší plat -, ale nápad, že by s Britnee investovali své peníze do cestování, ho úplně neuchvátil. Jak dnes říká, neustále přemýšlel nad tím, jestli by nebylo lepší koupit dům nebo šetřit na důchod, jestli by si po návratu z cest byli schopni najít práci, jestli není na všechno už náhodou příliš starý…
Čtěte také: Pár „skromných bláznů“ šetří, aby mohl odejít do důchodu ve 33 letech
Z těchto myšlenek ho vytrhla až kniha od Brendana Leonarda The New American Road Trip Mixtape, která, jak ostatně napovídá její název, popisuje cestování jako hledání smyslu života. Marka zaujala především tato část: „Správný čas na cestu je ve chvíli, když už jste udělali nějaké chyby, máte nějaké jizvy, nějaká ta zranění z životních bojů; zkrátka když máte tam venku nad čím přemýšlet.“
Jakmile se Johnstonovi rozhodli, začali diskrétně pracovat na tom, aby splatili své dluhy a mohli začít šetřit. „Znali jsme lidi, kteří o velkých plánech mluvili, a pak, jak se říká, ‚skutek utek‘. Nechtěli jsme tak dopadnout, a tak jsme o našich plánech nikomu neříkali,“ říká Mark.
Šnorchlování nedaleko zálivu Maya v Thajsku. (zdroj: Britnee Johnston)
S Britnee si spočítali, že k tomu, aby si všechno pořádně užili, potřebují našetřit 40 000 dolarů, což je zhruba milion korun. Počítali se vším – s cenou letenek, víz, jídla, místní dopravy, vstupy.
Na rozdíl od mnoha sezdaných párů se kvůli přípravě na cesty rozhodli každý spravovat své vlastní peníze samostatně. Oba měli za úkol našetřit zhruba 20 000 dolarů, což při dvouletém spoření znamenalo asi tisícovku měsíčně. „Oba jsme byli osobně zodpovědní za tenhle týmový úkol a ani jeden jsme nechtěli toho druhého zklamat,“ říká Mark, když popisuje spořicí systém, který staví na soutěživosti i spolupráci zároveň.
Dohromady si Johnstonovi ročně vydělali zhruba 80 000 dolarů (tedy asi 2 miliony korun). Aby si vše co možná nejvíc zjednodušili, tak se rozhodli, že polovinu svých výplat (každý si vydělal zhruba 3000 dolarů měsíčně) budou odkládat rovnou, aby nebyli v pokušení peníze utratit. Každý měsíc si pak rozdělili svůj tisícidolarový nájem, poplatky za energie, nákupy a všechny ostatní účty.
Zátoka Ha Long ve Vietnamu. (zdroj: Mark Johnston)
A další výdaje se snažili držet na minimu. To znamená, že dva roky byli převážně doma a nikam pokud možno nechodili, nekoupili si nový telefon ani počítač a živili se údajně „hromadami tuňákových sendvičů“.
Tyhle dva roky ale podle všeho nebyly jen o odříkání. Johnstonovi milují outdoorové aktivity, a tak hodně svého času trávili venku. Neodpustili si taky členství v posilovně ani předplatné Netflixu, protože „cvičit je důležité a streamování filmů je dobrou a levnou náhradou společenských večerů“. „Pochopili jsme, že kvůli tomu nemusíme zacházet do extrémů,“ říká Mark. „Nejdřív jsme se utahování opasků a skromného života báli, ale nakonec to nebylo tak zlé.“
Vedle šetření přišla na řadu i práce. Další. Oba si totiž ke svým stávajícím povoláním přidali další – Mark začal brát soukromé zakázky na focení a Britnee trávila dvě tři hodinky po večerech tím, že se klientům starala o sociální média.
To jim pomohlo nejen našetřit dost peněz na cestování, ale také si odložit něco na důchod. A ještě něco – jelikož se oba přeci jen báli toho, co je bude čekat po návratu, zřídili si na tuhle dobu rezervní fond, ve kterém měli 10 000 dolarů.
S malým klokanem ve Featherlade Wildlife Park kousek za Sydney v Austrálii. (zdroj: Mark Johnston)
„Během těch dvou let, kdy jsme šetřili, nám došlo, jak je to jednoduché,“ říká Britnee. „Po návratu domů jsme klidně mohli začít znova.“
Při stěhování se rozhodli nechat si jedno auto (a druhé prodat) a nacpat všechen svůj nábytek do skladu („Jako tetris,“ komentuje Mark), aby mohli po návratu restartovat své životy relativně lehce. A nakonec jednoho dne v práci šéfovi oznámili, že končí.
Chvíli potom, se zbytkem svého jmění, které nacpali do batohu, nastoupili do letadla směr Tokio. První dva měsíce své roční cesty strávili v Japonsku a Číně, transsibiřskou magistrálou projeli Mongolsko a Rusko a skončili v Evropě. Pak se znovu vrátili do jihovýchodní Asie a celou cestu završili návštěvou Jižní Ameriky. Celé dobrodružství zachytila Britnee na svém blogu OneWorldOneYear.com.
Na jednom z posledních výletů jejich roční cesty na jezeře Titicaca v Peru.
Zpočátku byli Mark s Britnee na své finance velmi přísní a šetřili, kde se dalo, dokonce i méně jedli. Hlavně Mark s tím měl ale problémy a hodně rychle hubnul. „Nakonec jsem se rozhodla být mnohem shovívavější,“ říká Britnee o svém rozhodnutí zahodit kalkulačku. „Došlo mi, že hlídat finance každý den trochu kazí zábavu. A možná i zdraví.“
A na dovolené obzvláště, uvědomili si. To ale neznamená, že začali rozhazovat. Často přebývali v hostelech a ubytovnách za méně než 30 dolarů za noc, kde si ručně prali prádlo a sami si vařili. Přespávali také u rodiny a přátel (Mark je ze Skotska a část jeho rodiny bydlí ve Finsku), kdykoli to šlo. A hledali nejlevnější dopravu – pořídili si tak například jízdenku na autobus z Paříže do Barcelony za jeden a půl dolaru.
Johnstonovi měli výhodu, protože byli flexibilní a svůj itinerář občas měnili podle toho, jak bylo v dané zemi draho. Například v Norsku, kde stojí rybí polévka 16 dolarů, strávili jen 4 dny, zatímco v annapurnské oblasti Nepálu zůstali celý měsíc. To je při přežívání po různých čajovnách vyšlo na pouhých 36 dolarů.
Konečný výsledek jejich cesty: 26 zemí, 78 měst, jeden rok. Konečná cena: 48 000 dolarů. Za útratu navíc může zčásti rozhodnutí vydat se do Turecka a Bolívie, což původně Johnstonovi neměli v plánu. V půlce cesty navíc zjistili, že mohou očekávat poměrně velké vrácení daně. Nakonec se tedy díky tomu a díky penězům ze svého „ponávratového“ fondu vrátili domů úplně bez dluhů, a dokonce jim i zbylo něco navíc.
Ještě k tomu šel jejich návrat jako po másle: oba našli práci. Britnee byla zaměstnána hned první týden a Mark chvíli nato. „Jsme na tom líp, co se týče příjmu i standardu bydlení, než když jsme odjížděli,“ říká dnes Mark.
Teď když mají oba stálé zaměstnání, začínají dávat své finance zpátky do pořádku a hodlají se vrátit ke stejnému režimu spoření, jaký měli předtím, než opustili USA. Dospěli k závěru, že pokud byli schopni odkládat půlku výplaty, když měli menší příjmy, bez problému to dokážou i teď.
„Vyrůstala jsem s iluzí, která není pravdivá: Abyste mohli cestovat, totiž nemusíte být milionáři,“ uzavírá Britnee.
