Nový projekt Institut blízkosti přibližuje témata spojená se závěrem života a prostřednictvím výstavy i inspirativních setkání má podněcovat k péči o osobní vztahy. Připravila jej ředitelka organizace Mila Simona Bagarová se scénografem Markem Cpinem a do 17. listopadu probíhá pod záštitou první dámy Evy Pavlové v pražské The Chemistry Gallery.
„Co asi bude k večeři? Musím napsat synovi, aby koupil ošetřovatelkám bonboniéru. Přišly už mi noviny? Nemám co číst…“ I to jsou myšlenky, které probíhají hlavou lidem, jimž jako jediné místo pro život zůstala už jen nemocniční postel.
Tedy ty z banálnějších. Do těch ostatních se často propisuje lítost – nad tím, že jsme nežili podle sebe, ale podle očekávání druhých, že jsme trávili málo času s těmi, které milujeme… A také údiv, jak rychle život utekl.
K zamyšlení nad tímto mementem má podněcovat instalace v podobě postele, nad níž se podobné myšlenky promítají. Oceňovaný scénograf Marek Cpin ji vytvořil pro organizaci Mila, jež se stará o kvalitní život seniorů i lidí, kteří o ně pečují.
Společně ji představili už v rámci filmové školy v Uherském Hradišti. „Měla velký ohlas, ale na lidi to působilo depresivně,“ říká vyhledávaný scénograf, který pracuje pro divadlo, film i svět módy. Na nové výstavě Institut blízkosti, již připravil společně s ředitelkou organizace Mila Simonou Bagarovou, ji doplnili o pět dalších postelí s různým poselstvím.
„Se Simonou se známe delší dobu a na tuto výstavu mě oslovila, protože chtěla zpodobnit téma péče, ale s určitou dávnou lehkosti a přesahem, který by na lidi nepůsobil těžce. Šlo o to, aby v tom byla i nějaká naděje,“ vysvětluje Marek Cpin.
Nápad sestavit výstavu z nemocničních postelí je základem nového projektu Institut blízkosti, který se pod záštitou první dámy Evy Pavlové do 17. listopadu představuje v pražské The Chemistry Gallery. Zahrnuje i přednášky, konzultace s odborníky a doprovodný kulturní program, do něhož jsou zapojeny osobnosti jako Olga Menzelová, Jan Cina, Klára Melíšková nebo Bára Poláková.
Cílem je podnítit v lidech zájem pečovat o své blízké i své vztahy a nastartovat v jejich osobních životech změny dříve, než si uvědomí, že už je na to pozdě.
Z průzkumu, který si Mila nechala letos zpracovat u agentury Mindset, totiž vyplývá, že více než polovina Čechů ve věku 45–65 let má komplikovaný vztah se svými rodiči, přičemž 40 procent z nich nevěří, že tuto situaci mohou změnit.
„V Česku na tom ale ještě nejsme tak špatně. Po Polsku jsme druhou zemí v Evropské unii, která se o své blízké stará doma nejvíce,“ komentuje čísla Simona Bagarová. Jenže vzápětí dodává, že jsme sice ochotni dojít na nákup, uvařit, uklidit nebo dovézt seniory k lékaři, ale důležitost osobních vztahů si neuvědomujeme a dostatečně o ně nepečujeme.
„Blahobyt, ve kterém žijeme, nám nabízí příležitosti, jak uniknout od věcí, které jsou nám nepříjemné. A ty spojené se vztahy jsou vždy náročné. Přitom procházet těmito procesy a katarzemi, vyrovnávat se s nimi a nezahánět je nakupováním na internetu nebo rychlým cestováním vnímám jako podstatu života. Když to zvládnete, uvědomíte si, že vztahy jsou tou nejdůležitější věcí v životě,“ popisuje žena, která roky sama působila jako pečovatelka.
Své osobní zkušenosti, postřehy a zážitky popsala v knihách Hořím a Hladím. Na výstavě jsou k poslechu v audioverzi. „Skoro sedm let jsem byla dobrovolnicí v domově pro seniory a poznala jsem tam desítky různých příběhů. Výběr těch, které jsme použili ve výstavě, byl hodně intuitivní. Nechala jsem k sobě přijít to, co mi připadalo nejsilnější,“ říká Simona Bagarová k výběru příběhů tří klientů, kteří jí přirostli k srdci.
Foto Jana Plavec
Foto Jana Plavec
Foto Jana Plavec
Foto Jana Plavec
Foto Jana Plavec
Foto Jana Plavec
„S nimi jsem trávila nejvíce společného času, zažila nejvíce věcí a nejvíce mě ovlivnili,“ dodává. Kromě tří osobních příběhů identifikovala Bagárová zároveň i šest zásadních témat, která senioři na sklonku života řeší, a popsala je na příbězích konkrétních lidí.
Marek Cpin jim potom dal vizuální podobu, zarámovanou do prostředí nemocničního lůžka. Do dvou instalací zapojil i díla dalších umělců – Krištofa Kintery a Zdeňka Vacka.
Divák se po příchodu do galerie ocitne v podivném nemocničním pokoji s postelemi rozestavěnými okolo stěn a velkým stolem uprostřed. Ten zve návštěvníky, aby se posadili a bavili se spolu nejen o svých dojmech z výstavy, ale i o tom, co je v životě trápí a po čem touží.
Jako berlička k osobním rozhovorům s neznámými lidmi poslouží sada otázek, kterou sestavil americký psycholog Arthur Aron v devadesátých letech. Během pětačtyřiceti minut mají i dva naprosté cizince přivést k pocitu opravdové blízkosti.
„V celé výstavě jde především o to, aby se tu lidi setkávali a sdělovali si své zkušenosti,“ říká Marek Cpin. Ty ostatně mohou probrat i s odborníky z několika organizací pracujících se seniory, kteří budou po dobu trvání výstavy k dispozici ke konzultacím v provizorní poradně ve vedlejší místnosti.
„Pokud byste se zítra ráno mohli probudit a získat jednu jakoukoli schopnost, dovednost či kvalitu, která by to byla?“ píše se na jedné z cedulek rozmístěných po dlouhém stole. Nad ním se vznáší bílá nafukovací vzducholoď, která má symbolizovat lehkost.
Začít se změnami ve svém životě totiž podle autorů výstavy nemusí být tak těžké, jak se na první pohled zdá. Nastartovat je může jakýkoli kreativní moment, který nenuceným způsobem podněcuje k zamyšlení.
V posledních chvílích života si podle Simony Bagarové lidé často uvědomují důležitost každodenních vjemů, kterým do té doby nevěnovali pozornost a považovali je za banální – vůni spadaného listí, pocit kaštanu v dlani, zvuky nedělního oběda nebo letního odpoledne u vody.
I proto na jednu z postelí, lemovanou závěsy s fotkami lesa, umístil Marek Cpin kaštany, šípky a podzimní listí. Simona Bagarová totiž nosila na podzim kaštany, v létě lesní jahody a v zimě sněhové koule do pečovatelského domova paní Míle, která už sama kontakt s přírodou mít nemohla; bylo jí téměř sto let, byla nevidomá a posledních šest let nebyla venku.
Blahobyt, ve kterém žijeme, nám nabízí příležitosti, jak uniknout od věcí, které jsou nám nepříjemné.
„Naučila mě, co je podstatou péče. Pochopila jsem, že to hlavní je neustále vnímat člověka, o kterého je pečováno, jako osobnost s jedinečným osobním příběhem. A chovat se k němu tak, aby se cítil důstojně a sám sebou,“ popisuje v příběhu o paní Míle, jejíž do té doby bohatý život se stejně jako mnoho dalších v závěru omezil na jednu jedinou postel.
Ani v ten moment si ale podle Simony Bagarové mnoho lidí některé myšlenky nepřipustí. „Přijde mi proto důležité nabídnout toto téma k zamyšlení i lidem, kteří ještě neměli příležitost se jej v životě dotknout. Aby si uvědomili, že to, co prožívají právě teď, je investicí do jejich stáří. Až jim bude osmdesát a budou na takové posteli ležet sami, už bude pozdě na to něco měnit, “ vysvětluje s vědomím, že to může znít jako klišé.
„Vždy mě zajímá, proč tak dlouho trvá, než si toto lidé uvědomí. A zjišťuji, že je to o tom, dostat ten správný impulz. Přála bych si, aby takovým impulzem byla i naše výstava,“ dodává.
Závěr expozice tvoří místo šesté postele jen jednoduché dveře. Otázka, kam asi povedou ty poslední, nejspíš občas napadne každého z nás. Za těmito najdete odpověď v podobě obrazu, respektive kresby, jak sám autor říká, od Krištofa Kintery. Spoluautorka projektu Simona Bagarová jej pro výstavu se svolením umělce sundala ze zdi vlastního domova. Jeho poselství zní: „Všechno je jinak.“
