Po úspěšných uvedeních v Cannes a v Karlových Varech míří do českých kin dokument Diego Maradona, za nímž stojí oscarový režisér snímků Amy a Senna Asif Kapadia.
Legendární Argentinec do jeho filmografie portrétů komplikovaných osobností zapadá. Zažil totiž vzestup a strmý pád, na němž mělo podíl i destruktivní okolí. A zatímco katastrofou pro Amy Winehouse byla nenasytná rodina, Maradonu odvrhla italská Neapol. Je to právě vztah fotbalisty a „jeho“ města, jenž je na novém snímku nejvíce fascinující.
Tvůrci čerpali z 500 hodin nikdy nezveřejněných nahrávek, největší pozornost však věnují letům 1984 až 1991, kdy Maradonova kariéra v neapolském týmu kulminovala. Na místní stadion přijíždí v roce 1984 jako gladiátor, jehož na ochozech vítá přes 80 tisíc lidí.
„Napolitánci nežijí pro sebe nebo pro své děti. Zajímá je jen to, jak bude v neděli hrát Neapol,“ říká k tomu později. Jeho přestup z Barcelony do mančaftu, jemuž se ultras jiných italských klubů často i rasisticky vysmívají, spousta lidí nechápala. A zvláštní tlak musel cítit i on. Přesto se brzy stal pro fanoušky bohem.
Když v roce 1985 vstřelil gól proti Juventusu, několik z nich na stadionu omdlelo a dva lidi postihl infarkt. Neapol se s Maradonou vyvlékla z pozice outsidera, a o rok později dokonce dosáhla na ligový titul. To už měla Maradonovu fotku každá domácnost vedle kříže, a když nová celebrita podstupovala vyšetření v nemocnici, nemocniční sestra vzala ampulku s jeho krví do místního kostela.
Snímek obsahuje i záběry z nekončících dvouměsíčních oslav, které doslova paralyzovaly město. Už tehdy se však ve fotbalistovi podle filmařů prala jeho poměrně introvertní osobnost s úspěšnou značkou, kterou musel udržovat v chodu. Diego stál proti Maradonovi.
Je zajímavé vidět, jak sám stál Maradona proti tlaku fanoušků, kteří ho už nebrali jako člověka. Fotbalista ve filmu není skryt za týmem PR pracovníků, kteří by ho ochraňovali a korigovali jeho mediální vystoupení. Jeho soukromí je neustále narušováno a svoji veřejnou image si musí modelovat sám. V dnešní době pečlivě vysoustružených imagí obletovaných sportovních celebrit působí taková praxe takřka neuvěřitelně. Bylo tedy vlastně jen otázkou času, kdy Maradonu začne jeho fanouškovská základna nenávidět.
Neapolští se od fotbalisty odvrátili po mistrovství světa v roce 1990, kdy proti sobě v semifinále stála Argentina s Itálií. Maradona však vyběhl na trávník v dresu rodné země a Argentina zvítězila. V Itálii mu tuhle „zradu“ nikdy neodpustili, což předznamenalo jeho pád. Kapadiův film se tu přehoupne do kriminálky jak od Scorseseho: z Maradony udělá dlužníka mafie Camorra, kvůli níž fotbalista objevil kokain. Později čelil i obvinění z držení drog a vyhlídce dvaceti let za mřížemi.
Kapadiovi se podařilo samotného Maradonu vyzpovídat, i když na plátně není vidět jeho současná tvář. Přesto vznikla nebývale otevřená zpověď, která se vůbec nespoléhá na obligátní „mluvící hlavy“, nýbrž na sílu dobových materiálů. Bývalý Maradonův manažer si totiž najal dva kameramany, kteří ho nonstop filmovali. Materiál se pak dostal k britským tvůrcům, do střižny se ale Kapadia mohl zavřít až po složitém rokování s právníky. Snímek tak obsahuje i unikátní záběry z kabiny, v nichž Maradona vtipkuje se spoluhráči, nebo momentky ze soukromého archivu jeho bývalé ženy Claudie.
Příběh plachého kluka ze slumu Buenos Aires, jenž „chtěl jenom koupit dům svým rodičům“, dostává i tragické kontury, přesto je v něm pokaždé cítit naděje. Jen musí Diego zvítězit nad Maradonou.
