Celý advent vám ve Forbesu přinášíme příběhy zajímavých a inspirativních lidí, kteří se rozhodli pomáhat druhým. Každou adventní neděli můžeme spolu se zapálením svíčky na věnci udělat jeden dobrý skutek, tak jako oni.
Příběh o lásce k lidem by mohl začít veseleji, ale nezačne. Na leukémii totiž nic veselého není a na té dětské už vůbec ne. Příběh Zdeňky Wasserbauerové se začal psát před dvaceti čtyřmi lety, to se chvilku před důchodem dozvěděla, že její vnuk onemocněl leukémií.
Šestapadesátiletá babička prožila hodiny beznaděje v nemocnici u svého malého vnuka i stejně nemocného sousedního chlapečka. Její vnuk se z toho nakonec dostal, druhý čtyřletý chlapeček ale zemřel.
Tehdy babičku, brečící nad zoufalým stavem malého množství dárců, kterých bylo jen jedenáct tisíc, uviděl lékař a řekl jí posvátnou větu: „Plakat nestačí! Lepší je dělat něco pro to, aby se to neopakovalo.” A tak to celé začalo.
Zdeňka Wasserbauerová se rozhodla změnit svět a na památku mrtvého Honzíka začala shánět dárce kostní dřeně, aby tuhle hrůzu zažívalo co nejméně rodičů. A sehnala jich už 21 800. To je počet lidí, kteří se díky jejímu úsilí a zapálení nechalo zapsat do registru dárců kostní dřeně, aby pomohli zachránit lidský život.
„Osud mi dopřál, abych Pavlíka neztratila. Mám mu co vracet,“ říká mi ve zlínské kavárně žena hladící svůj zlatý řetízek s přívěskem dvou lidí držících se za ruce. Jako by toto znamení Blíženců předurčilo její cestu pomáhat lidem.
První, na koho se obrátila, byli její kolegové v práci, právě v otrokovické firmě Barum, kde celý život pracovala jako účetní, udělala svůj úplně první nábor a z pětistovky zaměstnanců jich do registru získala tři sta. „Byl to obrovský úspěch, jsem jim moc vděčná.“
Postupně začala objíždět střední a vysoké školy, hasiče, sportovce i různá pracoviště. Začala pořádat přednášky a nábory na různých gastronomických či filmových festivalech nebo firemních akcích.
Za dvacet čtyři let je ze současných sto padesáti tisíc lidí v registru celá jedna pětina její zásluhou. Obdržela za to také v roce 2015 cenu Via Bona, ona ale vidí hodnotu své práce jinde.
„Dostávám cenu každý rok. Ti lidé, kteří se vrátí zpět do života, jsou největší ocenění, které může být,“ doplňuje s leskem v očích žena, která má sama problémy s koleny a špatně se jí chodí. „Sil mám ještě hodně, je to o lenosti zvednout se z křesla, takže vezmu Ibalgin, namažu kolena a jdu hledat další lidi.“
Vstoupit do registru dárců kostní dřeně znamená pouze stěr z dutiny ústní a vyplnění dotazníku. Vše je založené na dobrovolnosti, a i když vám zavolá lékař, že se našla shoda, zeptá se vás, jestli chcete stále darovat. Nikdo vás nenutí, můžete říct buď ne, anebo ano. I po vstoupení do registru lze tedy odmítnout.
„Mrzí mě, když se na mě rodiče se zdravými dětmi, které oslovuji, pohrdavě dívají, že jich se to netýká. Jenže ten jeden ze sto dvaceti to vždycky zachrání,“ říká sklíčeně.
Systém funguje od středu dál, tedy důvod, proč by nás mělo být v registru co nejvíc, je také rychlost. První se totiž hledají dárci v Česku, pak po Evropě. „V Německu je každý dvacátý člověk v registru a u nás až každý sto devadesátý.“ Právě díky německým dárcům u nás přežije o padesát lidí ročně víc.
Kmenové buňky se berou dárci ze žíly a přes separátor se pak krev vrací dárci zpět do druhé ruky. „Nebo se berou z pánevní kosti, ani jedno není ale bolestivé. Do čtyřiceti osmi hodin musí pak být u příjemce, ta rychlost je tedy zásadní,“ vysvětluje Zdeňka Wasserbauerová jednoduchý princip.
„Je potřeba deset shodných transplantačních znaků, pacient navíc přebírá od dárce i krevní skupinu, i nemoci, proto musí jít o zdravé lidi. A věkově do třiceti pěti let, pak už se kmenové buňky tolik nechtějí množit.“
Než Zdeňka sežene sto lidí, je to prý opravdu dřina. „Myslela jsem si, že s rozvojem internetu se to posune, ale tady furt nic. Abychom pokryli naše potřeby, potřebujeme mít alespoň dvě stě padesát tisíc dárců v registru.“
Každoročně je u nás totiž kolem sto dvaceti lidí, kteří potřebují kostní dřeň, loni se prvně dosáhlo na šedesát jedna dárců z Česka a dvanáct z nich bylo ze Zlínského kraje, čímž je také vidět výsledek její práce. Zdeňka Wasserbauerová ale nehledá jen dárce.
Každý rok také na dětské klinice v Olomouci prodává vánoční hvězdy v květináči a celý výdělek dává na podporu dětské onkologie. Předloni jich prodala za osm set padesát tisíc. Po zaplacení zahradníkům připadlo přes půl milionu korun klinice a dětským pacientům na nejrůznější potřeby. Třeba díky tomu mohou ti uzdravenější jet na tábor se sourozenci.
„Tam, kde nestačí věda, musí nastoupit víra, pokora a úcta. Darujte, prosím, zamezí se tím moři utrpení a ve vesmíru se vám to neztratí. Dát totiž někomu naději, dát někomu zdraví, to je dar,“ uzavírá s tím, že by si přála získat ještě aspoň tři tisíce nových dárců do kulaté pětadvacítky. Jenže kvůli covidu teď nemůže jezdit do škol ani dělat nábory.
Je to tedy na nás. Jsou Vánoce, udělejte dobrý skutek, běžte se zapsat do registrů dárců kostní dřeně. Je to jen výtěr z úst. Třeba zachráníte život dítěti a to je víc než všechny miliardy světa.
