Říční plovárna na Slovanském ostrově patřila v době své slávy mezi největší v Evropě. Proč už Pražané řeku tolik nevyužívají? A jak jsme na tom v hlavním městě s koupacími kapacitami? Zeptali jsme se architektky Pavly Melkové z MCA atelier, historika architektury Rostislava Šváchy a Jaromíra Haince, ředitele Sekce rozvoje města Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy.
Pokud byste bydleli v Curychu, skočili byste ve dnech, kdy teploty přesahují třicítku, po práci do jezera. Kdybyste žili v Basileji, sbalili byste si pracovní notebook do speciálního nepromokavého vaku a dojeli byste domů po hladině průzračného Rýna. Kdybyste pobývali v Berlíně, mohli byste se zchladit v pontonovém bazénu na Sprévě. A v Kodani? Tam by vám od horka pomohly ulevit plovárny na moři.
Jenže vy jste v Praze, kde možností přírodního koupání v centru města je pomálu. Proč tomu tak je, když ještě před sto lety patřily břehy Vltavy mezi nejoblíbenější místa pro letní rekreaci a dávaly příklad dalším zemím v Evropě? Pro odpověď se musíme vydat na malý historický exkurz.
Vůbec první pražská plovárna, tehdy určená pro vojáky a jejich rodiny, vznikla už v roce 1809. Založil ji Ernst von Pfuel a nacházela se Na Františku. V roce 1840 se díky občanské iniciativě otevřela známá Občanská plovárna a další koupaliště ji následovala.
Slovanka nacházející se na Slovanském ostrově vznikla na konci 19. století a ve své době platila za největší říční plovoucí plovárnu ve střední Evropě s kapacitou přes tisícovku návštěvníků. Byly tu i Vyšehradské říční lázně, Mejzlíkova plovárna nebo Železniční lázně, plovárna na Štvanici a na Císařské louce, První podolské lázně…
Jenže plovárenský boom, který dosáhl svého vrcholu za první republiky, kdy pražské břehy lemovala mola kolem přírodních bazénů, stejně jako plovárenské a lázeňské restaurace, v polovině minulého století ustal. Mohla za to zejména postupná výstavba Vltavské kaskády, kvůli které se Prahou protékající Vltava výrazně ochladila.
„Vltavská kaskáda způsobuje to, že se voda v Praze neohřeje ani v letních měsících,“ vysvětluje Jaromír Hainc, ředitel Sekce rozvoje města Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Naráží tak na to, že voda se z přehrad vypouští ze spodních vrstev. Teplota vody se během celého roku téměř nemění, v Praze tak řeka v letních měsících nedosahuje ani dvaceti stupňů.
„Dalším faktorem je samozřejmě i kvalita vody. I když se postupně zlepšuje, stále bohužel není optimální. Nedávno jsem například navštívil Basilej a tam řeka Rýn vysloveně vybízí k tomu, aby se v ní člověk vykoupal,“ doplňuje Jaromír Hainc další z důvodů, proč se dnes ve Vltavě, kde jsou možnosti koupání ve Žlutých lázních nebo v Baden Baden na ostrově Štvanice, ve velkém neochlazujeme.
Pražské příběhy
Plovárna Slovanka
„Dnes jsme navyklí na jiný standard, kvalitu vody vyžadujeme i vizuálně,“ vysvětluje Hainc. „Kvalita vody byla tehdy hrozná, ostatně si to sám pamatuji. Do řeky se vypouštělo leccos. Je škoda, že i když je to dnes s kvalitou vody lepší, nemáme v Praze více přírodních koupališť,“ myslí si historik architektury a editor knihy Naprej! Česká sportovní architektura 1567–2012 Rostislav Švácha.
Dalším důvodem, proč se přestaly pražské břehy Vltavy ke koupání využívat, je pak podle Jaromíra Haince i rozvoj kolem řeky. Ten podle něj nebyl vždy povedený, což vedlo k odkazu několika nepříliš kultivovaných míst. Ta se i na základě Koncepce pražských břehů snaží město postupně revitalizovat.
Ta otázka se nabízí: pokud k řece ještě do poloviny minulého století mířily zástupy Pražanů, kam se lidé po výraznějším ochlazení řeky chodili (a dodnes chodí) koupat? Jednou z variant jsou kryté bazény. Jak připomíná Rostislav Švácha, ty se ve větším začaly stavět právě na konci 50. let a na začátku 60. let minulého století, kdy se břehy Vltavy začaly postupně vylidňovat.
„Už tehdy tu samozřejmě kryté bazény byly – připomenu například prvorepublikový bazén v Axe nebo ve Vinohradské sokolovně – ale výstavba dalších tehdy nabrala spád,“ dodává. Jednou z nejvýraznějších staveb z této doby, kterou dodnes architekti vyzdvihují jako ukázku výjimečné sportovní architektury, ale i místo, které nahradilo plovárny, je plavecký bazén v Podolí z pera Richarda Podzemného.
Arena Berlin
Pontonový bazén Badeschiff v Berlíně
Jestliže druhá polovina 20. století byla bohatá na výstavbu nových krytých bazénů, závěr tisíciletí pak přinesl do „koupacího repertoáru“ zcela nový prvek: výstavbu krytých bazénů s atrakcemi. „Od 90. let přibývaly aquaparky. Ty bohužel na rozdíl od některých bazénů moc velkou architektonickou hodnotu nemají,“ myslí si Rostislav Švácha o novém typologickém druhu rekreačního sportovního zařízení.
Vedle aquaparků, které v Praze najdeme na Šutce, Barrandově nebo v Čestlicích, pak dekádu nazpět město začalo dávat prostor i přírodním koupalištím. V roce 2014 se otevřel dnes populární biotop v Radotíně. O čtyři roky později vznikl biotop na Lhotce v místech bývalého tradičního koupaliště provozovaného v 70. a 80. letech minulého století, které ale několik dekád chátralo.
I když nedávno dostalo nový kabát například pražské koupaliště Petynka, podle Jaromíra Haince připadá jeden plavecký bazén zhruba na devadesát tisíc Pražanů. „V porovnání se západoevropskými městy je to určitě málo a nabízelo by se infrastrukturu v budoucnu rozšířit,“ myslí si.
Stejného názoru je i architektka Pavla Melková, která před deseti lety stála v čele autorského týmu zmíněné Koncepce pražských břehů. A nejde jen o rozvoj krytých bazénů či přírodního koupání, ale i o možné oživení vltavských břehů a pražské plovárenské tradice.
„Určitě je to téma k rozvíjení příležitostí. Zároveň je ale potřeba říct, že plovárny jsou jen jedním z mnoha možných způsobů rekreačního užívání břehů Vltavy ve městě. Řeku si můžeme užívat všude, kde je k ní přístup. Dívat se na tekoucí vodu, na odlesky světla, pozorovat ptáky, poslouchat čeření vln, uvědomovat si cenný prázdný prostor v jinak hustě zastavěném městě,“ komentuje.
Foto Studio Archicraft
Vize nábřeží od studia Archicraft
Jaromír Hainc dodává, že inspiraci pro možný rozvoj vltavských břehů, tedy i koupacích kapacit, můžeme najít jen nedaleko od našich hranic: například v Berlíně nebo Paříži. Právě v těchto evropských městech fungují pontonové bazény, tedy bazény s čistou vodou plovoucí na hladině řeky.
Ostatně takové nápady už byly i u nás – připomeňme například návrh plovoucích lázní architekta Petra Jandy ze studia Brainwork nebo nedávný návrh celkové revitalizace a výstavby pontonových bazénů na nábřeží pod Letnou od studia Archicraft na místě, kde dříve fungovala Občanská plovárna.
„Připadá mi skvělé, když pontony plní více funkcí, například když fungují v létě jako plovárna a v zimě jako kluziště,“ myslí si Melková. „Je to možnost, jak se koupat a zároveň být na řece. Samozřejmě to musí fungovat i během povodní nebo při zvýšené hladině vody, ale věřím, že míst by byl dostatek.“ Jaromír Hainc vidí další možný rozvoj v projektu Soutok, kde by v budoucnosti mohl vzniknout příměstský park s možností rekreačního využití Vltavy.
Na závěr se sluší napsat, že i když dnes na řece neplují bazény ani říční plovárny, ve srovnání s historií využíváme řeku o dost více. Pavla Melková připomíná, že řeka byla dlouhá staletí místem určeným primárně dopravě a hospodářským aktivitám, a tak život kolem břehů – například na pražských náplavkách – je z hlediska vývoje Prahy revolučním posunem dopředu.
