I kdybyste o té expedici nikdy neslyšeli, tu stříbrno-modrou tatrovku s atypickou schodovitou nástavbou a zeměkoulí na boku prostě znáte. Speciál Tatra kolem světa byl na konci osmdesátých let všude a coby hračka dožíval v dětských pokojích ještě mnoho let poté.
Komunisté si od cesty započaté v roce 1987 hodně slibovali, expedice napříč sedmašedesáti zeměmi měla Československo proslavit. Hledala nová odbytiště pro zdejší podniky s Tatrou v čele a vůbec představovala náš um celému světu. I když Čechoslováci na mnoha místech nesporně zaujali, výsledek tříleté cesty byl nakonec nemastný neslaný.
Aby ne, když se ambasadoři během afrického putování dozvěděli, že režim, který je na cestu vyslal, je už minulostí a jejich návrat v roce 1990 přebily překotné novinky čerstvé demokracie. „Přesně si pamatuju, kdy jsem to poprvé slyšel. Bylo to na hranicích Malawi, stál jsem do půl těla svlečený při nějaké osobní prohlídce a z vedlejší chýše zněl rozhlas referující o tom, že v Československu odstoupil Jakeš,“ vzpomíná s úsměvem tehdejší tlumočník výpravy Stanislav Synek.
A ještě jeden obraz si hned vybaví. Jak v Číně přihlíželi narůstajícím demonstracím proti komunistickému režimu, až stáli v Pekingu uprostřed dvoumilionového davu tváří v tvář policejním sborům. „Šlo mi hlavou, jak někdo vystřelí, nastane panika a ti lidé se udupou. Zvlášť když tam měl každý s sebou kolo.“ Zkrátka je patrné, jak dějinné události expedici totálně zastínily, a nakonec tak nevznikl ani slibovaný padesátidevítidílný televizní cestopis.
I tak cesta nákladní Tatrou kolem světa v mnoha hlavách zůstala. Petr Holeček se už jako kluk účastnil odjezdu zmiňované expedice a snil o tom, že by se v podobném speciálu někdy projel sám. A teď ho řídí. Tatra kolem světa 2 si to šine pražskými ulicemi, Holeček podřazuje a povídá: „K tatrovkám mám vztah celý život. Vystudoval jsem na zemědělské univerzitě tropy a subtropy, a když jsem to měl hotový, tak se na mě obrátili, jestli nechci šéfovat projektu nové střední zemědělské školy v Angole. Souhlasil jsem a nakonec to skončilo tak, že vedle vedení úspěšného projektu jsme přivezli do Angoly i pár Tater a stali se tamními dopravci. Po úplně šílených cestách jsme vozili dřevo, kámen, písek a následně i materiál na stavbu škol, které tam stavěl Člověk v tísni.“
„A pak jsem tam za ním v roce 2009 přijel já a plánovaně jsme se potkali,“ ozve se ze zadní části expediční Tatry Marek Havlíček. Terénním Nissanem jel tehdy zrovna Afriku křížem krážem, devadesát tisíc kilometrů, rok a půl za volantem. S Holečkem si sedli a od té doby přemýšleli, jak skloubit Petrovu vášeň pro tatrovky a Markovy cestovatelské zkušenosti ze 130 projetých zemí světa.
A výsledkem je jedenáct let stará dvounápravová Tatra, ve které nyní oba jedou. Původně vojenský speciál pro iráckou armádu a následně kanalizační vůz koupili před rokem a půl, zbudovali na něm novou prostornou nástavbu, kterou v současné době dotahují k dokonalosti. Je tu už čtrnáct pohodlných sedaček se zásuvkami a USB přípojkami, rodí se záchod i sprcha.
Současně probíhá horečné shánění peněz na expedici, která by měla spolykat během tří let až pětadvacet milionů korun. Pomohli sponzoři, třeba český výrobce outdoorového oblečení Husky, a tři miliony přinesla také sbírka na crowdfundingovém portálu HitHit. Cestovatelé tam lidem nabízeli mimo jiné svezení v různých etapách cesty z Prahy do Vladivostoku. Od devítidenního dobrodružství za dvacet tisíc korun až po více než dvacetidenní pobyt s posádkou za pětapadesát tisíc. Na sedadlech by se mělo tímto způsobem vystřídat až tři sta osob.
Nadšenému duu českých ambasadorů, jež si klade za cíl podobné věci jako expedice číslo jedna, tedy propagovat v cizině Českou republiku a její produkty, pomáhají i persony svých oborů. Pestrobarevný nátěr evokující cestování tak například ztvárnil přední český grafický designér Pavel Fuksa. Expedici nakonec zaštítilo i ministerstvo průmyslu a obchodu, které hodlá v místech, kde máme zastoupení, příjezd tatrovky využít k prezentaci Česka.
Zejména pak v cizině opakovat nový slogan Czech Republic: The country for the Future. Když toto ministr Karel Havlíček říká před svým úřadem a za ním stojí jedenáct let stará Tatra, člověku cukají koutky. Paradoxem totiž je, že samotná Tatra se k projektu zatím chová trochu macešsky a nijak výrazně ho nepodpořila. I když prý Czechoslovak group (CSG), kam automobilka spadá, o nějaké užší spolupráci uvažuje, zatím se nejmladší český miliardář a dědic zbrojařského impéria Michal Strnad k jasnému verdiktu nerozhoupal.
Čas má společně s dalšími potenciálními sponzory do února 2020, kdy se startuje směr Turecko, postsovětské státy a Sibiř. Celkem hodlají cestovatelé projet pod českou vlajkou 69 zemí na pěti kontinentech. A budou doufat, že nenaplní tradici velkých českých expedic, během jejichž putování se u nás vždy měnil režim. Ať už to byl Hanzelka se Zikmundem, kteří v roce 1947 vyjeli z demokracie a o tři roky později přijeli do totality. Nebo zmíněná Tatra kolem světa, kterou zastihla na toulkách sametová revoluce.