Překladatelce Petře zemřel manžel. Čerstvá vdova v novém hraném filmu dokumentaristky Veroniky Liškové se v průběhu pěti ročních období vyrovnává s životní ztrátou, kdy do vlastního truchlení vstupuje ještě okolí včetně úřednické byrokracie. K čemu všemu to může vlastně dojít?
O tom, že jí zemřel partner, se Petra hraná Pavlou Beretovou dozví v práci ve chvíli, kdy se má soustřeďovat na něco úplně jiného, kdy na ni čeká plné hlediště lidí, pro které má přeložit slovo režiséra divadelní hry. Podobná, byť ne tolik exponovaná situace nastane i na konci filmu Rok vdovy, tentokrát v sobě ale žena najde nečekanou sílu. Je k tomu však dlouhá cesta.
Nový snímek šlechtí, že chce co nejlépe vystihnout, čím si prochází člověk po ztrátě partnera, zároveň chápe, že v tom paradoxně nemůže být příliš konkrétní, didaktický a umluvený, že spíš musí lapat po pohledech, gestech, předmětech i situacích a doufat, že ve všech těch impresích najde nějakou pravdu.
Petra sice v průběhu onoho roku nemlčí jako Oldřich Kaiser v jiném českém filmu rámovaném ročními obdobími, režisérka přesto chápe, že největší síla bývá v tichu, v němž se i velké změny zdají být nepostřehnutelné.
Kamera Dušana Husára nás tak uzamyká v Petřině světě, kde se okolní prostředí příliš neprojevuje, kde jsou lidé a místa trochu rozmazaní. Někde tam jsou, ale hrdinka spíš připomíná slepce, který se musí znovu zorientovat.
Kamera Petru v přirozeně úsporném podání Beretové neustále snímá v detailu, zároveň v tom není exploatace jejího smutku, jakkoli ji následujeme i tam, kde chce být sama, jako když se například potřebuje pomazlit s manželovou starou zimní bundou. Je to Petřina tchyně, která je necitlivá. Bundu vypere, protože na ní objevila skvrny.
Z Petřina vnitřního světa plného symbolů, v němž zní třeba i polské básně, režisérka ale pravidelně mizí do institucí, kde se protagonistka marně snaží vyřídit pozůstalost včetně dědictví.
Tento úřednický šiml sem ve své byrokratické nadutosti vždycky vpadne jako z jiného filmu obsazeného karikaturami, i když se v rolích úředníků objevují kolegové Beretové z Činohry Národního divadla jako Matyáš Řezníček nebo Martina Preissová.
Rok vdovy, natočený podle deníku Zuzany Pokorné publikovaného v týdeníku Respekt, primárně spadá do současné trendy vlny „terapeutických“ titulů typu Až na věky nebo Hypnóza, které diváky učí, jak ustát životní otřesy, nejlépe samozřejmě tak, že je musí po nějaké době prostě akceptovat, protože jedině tak se konečně posunou dál.
Lišková se této „léčivé“ funkci příběhu do určité míry poddává, vždyť tu například ukazuje, že každý truchlí jinak a že smutek má fáze – to když se Petra diví, že její dcera si ještě ani pořádně nepobrečela, jen aby se dívka rozplakala o několik měsíců později, když nad ránem dorazí z maturitního plesu, kde si s ní musela místo otce zatančit matka.
Rok vdovy tak ze své povahy nemůže nikdy vykročit skutečně nečekaným směrem, případně diváka znejistit, zkrátka být aspoň trochu nezodpovědný. Chce být spíš podanou rukou těm, kteří si v životě procházejí něčím podobným a potřebují dodat sílu, aby se také odhodlali k novému začátku.
Naštěstí se na konci neobjeví žádný titulek, že v Česku je tolik a tolik vdov a vdovců, na které systém nemyslí, na film je však přesto navázaná osvětová kampaň, kdy režisérka v rozhovorech mluví o tom, že chce „otevírat debatu“, protože se o daném tématu „příliš nemluví“.
Tohle klišé nejen čeští filmaři tak lenivě nadužívají, až si kacířsky říkáte, že by se konečně mohl objevit film, který bude chtít naopak debatu zavřít.
Decentnímu, adekvátně křehkému Roku vdov by totiž slušelo, kdyby se nestal vehiklem nějaké další širší kampaně, kdy projekce uvádějí všechny možné Terapie sdílením.
