Jak podpořit mladé lidi v jejich cestě za uměleckou dráhou? Jak podchytit a správně rozvíjet jejich talent? Na tyto otázky chce odpovídat vzdělávací platforma Akademie MenART, kterou v roce 2017 založila kulturní manažerka Dana Syrová. Vznikla za výhradního přispění české filantropie s cílem podporovat talenty z uměleckých oborů a zároveň jejich pedagogům poskytnout inspiraci a nové impulzy do výuky.
Za sedm let činnosti absolvovalo program něco kolem dvou tisíc stipendistů a stipendistek – většinou z řad studenstva základních uměleckých škol. Mnoho z nich pokračuje v dalším studiu na uměleckých školách a sklízí úspěchy na prestižních soutěžích u nás i v zahraničí.
Letos akademie podpořila více než 260 mladých talentů a jejich pedagogů z 78 základních uměleckých škol z celého Česka. Ti jsou rozděleni do osmnácti mentorských skupin, které si osobně vybírají přední české osobnosti napříč uměleckými obory.
Momentálně mezi ně patří třeba klavíristé Ivo Kahánek a Karel Košárek, sopranistka Kateřina Kněžíková, koncertní mistr České filharmonie Jan Fišer, tanečník a choreograf Jan Kodet, malířka Erika Bornová, komiksová ilustrátorka Lucie Lomová, architekt Petr Janda nebo divadelní režisérka nové generace Anna Klimešová.
„Fundraising v kultuře je moje celoživotní téma i vášeň,“ říká Dana Syrová. Její vlastní profesní dráha začala na Správě Pražského hradu, kde se coby tajemnice pro komunikaci a sponzoring věnovala projektům jako Deset století architektury nebo hudebnímu festivalu Struny podzimu.
Ten potom dalších šestnáct let pomáhala vést. Mimo to se podílela na festivalu Dvořákova Praha, vybudovala donátorskou řadu pro orchestr Prague Philharmonia nebo klavírní přehlídku Hybatelé rezonance. Nyní pro Českou republiku zastupuje pianistu Tomáše Kačo.
Jak náročné je přijímací řízení do respektovaného mentorského programu? A jakou roli podle ní hraje pro rozvoj české kultury stále se rozvíjející ekosystém filantropie?
Kdybyste měla popsat program MenART někomu, kdo o něm v životě neslyšel, jak byste ho uvedla?
Základní DNA našeho programu je podpora talentů a inspirace pedagogů. Jdeme na to skrz spolupráci s mentory, což jsou velké umělecké osobnosti. Ti pracují v ročním programu ve skupinách, kde se jim sejdou tandemy pedagogů a nadaných studentů. Jsou to lidé z celé republiky a musejí se do programu přihlásit.
A musejí pro přihlášku udělat poměrně dost. Ale v momentě, když si vás mentor vybere, tak dostáváte stipendium. A to je zcela zásadní.
My jsme neziskovka, jsme zapsaný ústav a je to jedno z poslání, které máme definované naší správní radou. Snažíme se nebýt pragocentričtí, ale také dodat odvahu těm, kdo nejsou v těch centrech, pro které to opravdu hodně znamená. Ale výběr je odpovědností mentorů a je čistě na základě talentu, nikoli na základě socioekonomického postavení rodiny a jeho možností.
Foto Petra Hajská
Je to hodně o příležitosti, o uvědomění, o podpoře vášně, o posilování sebevědomí. Ale zároveň je tam hodně pokory. Program je roční, což ho odlišuje od krátkodobých masterclass. Víme i po zpětných vazbách jak mentorů, tak pedagogů, že ve studentském roce má našich šest sezení obrovský dopad.
Díky tomu stipendisté a stipendistky MenARTu dostanou k šanci vystupovat na předních kulturních událostech v Česku.
Ano, na konci programu je slavnostní výstup. A ten není ledajaký. Jsou to koncerty na Pražském jaru a na Smetanově Litomyšli, společná výstava na Smetanově výtvarné Litomyšli nebo další samostatné projekty.
Hodně také dbáme na to, abychom posilovali spolupráci. Nejsme soutěžní, což nás odlišuje od prezentace laureátů soutěží. Já mám velkou radost z toho, že máme partnerský prostor u našich největších festivalů, které vnímají důležitost systematické podpory nejmladší generace talentů.
Foto Pražské jaro 2024 / Petra Hajská
V rámci podpory mladých talentů jsou soutěže samozřejmě v pořádku, je na nich založena podstata hodnocení v oboru. Ale my jdeme jinou cestou. Hodně zdůrazňujeme, že můžete excelovat, ale musíte vědět, že cesta umění je nekonečná a že pokora je namístě. Že prostě skládáte střípky mozaiky vedle sebe a vyrážíte na cestu, která je krásná. A hlavně vás musí bavit a naplňovat.
Jaké mají absolventi úspěchy? Dokáže je program připravit i na náročné studium nebo působení ve špičkových tělesech?
Velmi nás těší, že ta jména, která u nás začínala, jsou v některých oborech čím dál tím víc vidět. Ať už to jsou výsledky v mezinárodních soutěžích, nebo u nás na konzervatořích a vysokých školách. A je velmi pravděpodobné, že se z nich opravdu stanou profesionálové.
My vyhledáváme základ. Když dodáte sebedůvěru, když ten talent chytíte a nezničíte, tak se potom mohou dít zázraky. Ale celá ta cesta je samozřejmě hrozně křehká a to vědí všichni. Je to úplně stejné jako u sportovců.
Foto Pražské jaro 2024 / Petra Hajská
To všechno se exkluzivně děje s podporou soukromých subjektů. Z jakých dalších zdrojů se všechny tyto aktivity financují?
Fundraising byl první tři roky téměř výhradně z privátních zdrojů. Postupně, a je to i zadáním naší správní rady, se snažíme o vícezdrojové financování, takže zkoušíme i grantové příležitosti z veřejných zdrojů. Tam byl pro nás zásadní Národní plán obnovy, který se právě soustředil na kreativní vzdělávání, ale ten teď skončil.
Máme podporu ministerstva kultury, ale za celou dobu se nám ještě nepodařilo získat prostředky z ministerstva školství. Tam prostě nemáme škatulku. Pro mě je jedním z cílů vést další debatu s Národním pedagogickým institutem, který má ve své gesci podporu nadání. Není to jenom věda a matematika, ale jsou to i naše obory. A mně přijde důležité, aby tohle zaznívalo.
Foto MenART 2024 / Alžběta Gregorová
Mezi vaše hlavní podporovatele patří investiční skupina RSJ v čele s Liborem Winklerem, Julius Prüger nebo Nadační fond rodiny Malých. Do jaké míry jste jako neziskovka závislí na filantropické podpoře?
To jsou pro nás klíčové prostředky. Všem výše jmenovaným ze srdce děkuji za jejich velkorysý a čistě filantropický přístup. Je pro nás zavazující i povzbuzující. Potom existuje struktura partnerů, kteří nás dlouhodobě podporují v čele s Helenou Čackou, předsedkyní naší správní rady.
Dále je to Ivanka Janečková, Centrální depozitář cenných papírů, společnost Aveton, též členové naší správní rady, Erste Private banking, OSA a Mandeor Real. Tato pestrá podpora je v tom vějíři financování pro nás zásadní.
Filantropie v kultuře – a specificky v oblasti klasické hudby – není v Česku dostatečně probádaná. Jak se na tuto problematiku díváte vy?
Pro mě je to celoživotní téma, protože se dlouhodobě věnuji fundraisingu pro všechny projekty, které vedu. Je pravda, že na rozdíl od výtvarného umění hudba prostě nemá ten potenciál, řekněme investiční, který se zde ve výtvarném umění čím dál tím víc – logicky a správně – rozvíjí.
MenART Impuls
V polovině listopadu spustila platforma také projekt MenART Impuls, cyklus videorozhovorů s výraznými českými umělci, kteří se jako mentoři věnují umělecky nadaným dětem a jejich pedagogům. Sdílejí v nich svůj pohled na talent a inspirují k jeho rozvoji, k uměleckému tvoření a uplatnění.
Všechno navíc posunula překreslená mapa hudebních nosičů a přechod do digitální sféry. Na stranu druhou síla živého umění a zážitku je prostě nenahraditelná a je to něco, co nás definuje jako společnost, jako kulturu.
A já? Samozřejmě se pohybuji v určité bublině, to uznávám. Ale je to něco, bez čeho si asi nedovedeme vůbec představit, že bychom existovali. Když se vrátím zpátky k MenARTu, v naší DNA je fascinace podporou lidského potenciálu, a to mně přijde smysluplné.
Jaká konstelace je tedy zapotřebí, aby se talent podpořil?
Podpora začíná u rodičů, kteří se často nestačí divit, kdo se jim to doma vyloupl, s jakým přáním nebo talentem. Pak to jsou pedagogové, kteří musejí mít dar ten talent rozpoznat, a ještě ho doprovázet laskavým způsobem, se zohledněním všeho, co se dnes ve světě děje.
Je tady důležité podhoubí: základní umělecké školy, které zásadním způsobem umožňují tu cestu za dostupných podmínek u nás, což je taky zásadní. A celá kaskáda odborných a vysokých škol. Ta cesta je dlouhá a velmi náročná.
Foto MenART 2024, Alžběta Gregorová
Společnost ví, že být umělcem je asi jedna z nejtěžších profesí a vyžaduje obrovskou odvahu. Jít do toho rizika. Je to něco, co má co do činění s posedlostí a touhou tvořit. Takže já se na to dívám z širšího kontextu. Pokud budeme umět podpořit výjimečné jedince, tak se to celé naší společnosti vrátí.
Jak se vůbec v českém prostředí realizuje vzdělávací projekt podobných rozměrů?
Tomu projektu předcházel zhruba rok příprav a diskusí v týmu. Ze začátku ho podpořil právě Libor Winkler. Začínali jsme s devíti mentorskými skupinami, které tehdy vedli Maxim Velčovský, Petr Nikl, Milan Cais, z hudebních oborů třeba Ivo Kahánek, Kateřina Kněžíková nebo Beata Hlavenková.
Když jsme jim představili náš koncept, všichni zpozorněli. Vyjádřili názor, že na jejich cestě jim spousta lidí pomohla a teď se cítí v určité životní fázi, kdy mají chuť to vracet.
Letošní ročník akademie byl zahájen na slavnostním večeru na konci srpna v Olomouci. Jeho vrcholem bylo předání Ceny MenART pro výjimečné pedagogy základních uměleckých škol, kteří se dlouhodobě věnují rozvoji mladých talentů. Z rukou Libora Winklera ji získaly klavírní pedagožka Hana Švandová a uznávaná malířka, ilustrátorka a restaurátorka působící na ZUŠ Králíky Marie Karenová. Jak moc je pro vás klíčový český systém základních uměleckých škol? Je to přece jenom světový unikát.
Jako podpora talentů na startu. My se především obracíme na základní umělecké školy jako na systém, který je opravdu unikátní ve struktuře, v dostupnosti, v systému vzdělání, který nabízí. Ten systém zevnitř stojí právě na přístupu pedagogů.
Pro ty, které máme to štěstí potkávat v MenARTu, je práce posláním a je to znát na jejich přístupu. Svým žákům otevírají dveře do světa umění, do nové dimenze, a to jim v životě může být zásadní oporou.
Foto MenART 2024 / Alžběta Gregorová
Existuje také projekt ZUŠ Open, do něhož jste rovněž zapojena.
ZUŠ Open je skvělá myšlenka Davida Dittricha, manažera a předsedy správní rady Nadačního fondu Magdaleny Kožené. David mě v roce 2016 oslovil a jako zakládající člen správní rady jsem se ráda podílela na zajištění fundraisingu a sestavení týmu pro budování projektu celostátního festivalu ZUŠ OPEN.
Cílem iniciativy je zviditelnit celý systém a upozornit na důležitou roli, kterou zušky mají v kultivaci celé společnosti. Tam právě vznikla myšlenka podpory talentů. Začínali jsme společně, jak MenART rostl, bylo potřeba ho ukotvit i samostatnou právní formou odpovídající činnosti, aby se mohl dál rozvíjet. Oba projekty úzce spolupracují a pomáháme si.
Mluvila jste o tom, že fundraising je vaším celoživotním tématem a vášní. Kdo pomohl ve vaší profesní kariéře vám?
Já jsem to nikdy nebrala jako kariéru. Vše vlastně navazovalo přirozeně. Studovala jsem francouzské lyceum v Nimes, potom VŠE, ale do Francie jsem se chtěla vrátit. A tak jsem odjela na postgraduální studium kulturního managementu do Paříže pod Université Paris III.
Když jsem se vrátila, tak na Správě Pražského hradu byla jako programová šéfka Mária Gálová. Bylo to silné poslední havlovské období, Mária si mě tehdy vytáhla a dala mi důvěru a příležitost.
A v té době byly Struny podzimu hradním festivalem, než roce 2004 byly z Hradu vypovězeny při výměně prezidentů. Následně jsme založili občanské sdružení a řekli jsme si, že se zkusíme podívat, jestli lidé chodili na Hrad, nebo na dramaturgii, kterou jim nabízíme. Od roku 2013 jsme paralelně vedli Struny podzimu a připravovali též Dvořákovu Prahu.
Foto Zdena Hanáková
Kapitolu Strun podzimu jsem ukončila v roce 2016. Od té doby vedu donátorskou řadu Prague Philharmonia v Lobkowiczkém paláci. Jsou to čtyři koncerty ročně s názvem Setkání s příběhy umění. Jsou otevřené umělecké sbírky, kurátoři lobkowizckých sbírek chystají tematické poutavé přednášky a celý večer je vždy jako za odměnu.
Spolupracujete také úzce s pianistou Tomášem Kačo.
V roce 2018 jsem ho pozvala na cyklus Hybatelé rezonance. Tehdy hledal někoho, kdo se bude starat o to, aby tady nepřišel o kořeny, aby se sem mohl občas vracet. Natolik jsme si lidsky sedli, že se nám od té doby povedly krásné projekty.
Připravili jsme například skladbu Fantasy Open Air pro závěrečný koncert 125. sezony České filharmonie nebo slavnostní koncert pro naše předsednictví v Evropské unii v Rudolfinu a bruselském BOZAR s tématem Silnější než včera.
Když Tomáš loni dostal nejvyšší ocenění od Miloše Vystrčila, předsedy Senátu Parlamentu České republiky, nemohl tomu dlouho uvěřit. Ale potom jsme si řekli, že to je ten moment, kdy může poděkovat za svou cestu. Vyšlo to do období, kdy se měnilo prezidentství a pro mně to přesně byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, že v Jízdárně Pražského hradu nebyl koncert snad dvacet let.
Navíc konvenuje Tomášově stylu více než Španělský sál. Na ten koncert jsme pozvali všechny, kteří mu na jeho studentské cestě uvěřili a pomohli mu absolvovat konzervatoř, HAMU a následně přestižní Berklee College. Byl to krásný lidsky pestrý večer za účasti prezidentského páru s jasným sdělením, že je třeba podporovat ve společnosti i ty, kteří nemají snadné startovní podmínky.
Jaký máte po třiceti letech dojem z české scény a z mladých talentů?
Současné generaci hodně věřím. Myslím si, že děláme velkou chybu s celou rétorikou kolem „snowflakes“. Vím, že situace je hodně složitá, že se toho opravdu hodně mění.
Na druhou stranu, kdy se neměnilo! V pojetí výchovy, vzdělání, přístupu k životu, prioritám. Mezigenerační boje existovaly vždycky, ale nevím, jestli je moudré, abychom se o generaci, která nastupuje, vyjadřovali s despektem. Protože já si myslím, že oni toho opravdu dokážou hodně.
