Celovečerní Barbie dlouhé měsíce před premiérou žila ve výrazné marketingové kampani, plakátech, ukázkách a memech. Internet postupně dostávaly do takového varu, až to skoro působilo, že výsledný film vůbec nepřijde – že se zkrátka donekonečna povezeme na vlně organicky šířeného růžového obsahu a u toho se budeme sebeuvědoměle pohihňávat.
Po zhlédnutí filmu se chce říct, že… Ono to stále pokračuje?
Barbie je snímkem, jehož každá minuta je zkonstruovaná tak, aby se dala z celku bez práce vyjmout a použít jako klip pro marketing na sociálních sítích. Často se říká, že právě takhle jsou natáčené marvelovky, aby šly dobře rozkouskovat do střihových montáží v upoutávkách.
V případě Barbie jde vyloženě o pásmo pospojovaných meta skečů jako ze Saturday Night Live, které logicky nemá moc nuancí, takže když se zrovna nevtipkuje, tak se poněkud těžkopádně poučuje nebo dojímá.
Režisérka Greta Gerwig chtěla natočit film jak pro ty, kdo panenku milují, tak pro ty, kteří ji nenávidí. Během filmu se ale spíš cítíte, jako kdyby ona sama byla mrkací pannou, co vám dává pořád vědět, že ona „ví“.
Když například začne protagonistka lamentovat, že se necítí krásná a sama sebou a proto se z Barbielandu musí vydat do skutečného světa, ozve se komentář Helen Mirren, že takovou větu by neměla pronášet její fyzicky dokonalá představitelka Margot Robbie.
Pokud vás ale nevzruší, že film komentuje sám sebe a zesměšňuje firmu, která panenky vyrábí, nenajdete v něm příliš potěšení.
Jakkoli se už píšou recenze, že jde o hollywoodskou anomálii, která v rámci studiového systému provedla cosi nepřístojného – nekousal se přesně takhle do úplně stejné ruky, která ho platila, čtvrtý Matrix? Je to celé tak radikální, že jsme všichni na premiéře dostali tašku s plastovou barbínou a kosmetikou od sponzorů.
Tahle Barbie samozřejmě umí být i zábavná, jen se často cítíte jako na zábavě moderované, která si je úzkostlivě vědoma veškerého diskurzu kolem ní, a proto vás nikdy nemůže doopravdy „probudit“. Rozhodně ne dlouhými monology, jak žena nikdy nemůže být dokonalá, které působí jak z deset let starého TED talku, na nějž jste dostali odkaz mailem.
Je to paradox, protože Gerwig točí o tom, jak přestat být karikaturou a stát se skutečným člověkem. Režisérka ale spíš připomíná přemýšlivého člověka, který se náhle začal přátelit s celebritami, na které se snaží udělat dojem a vypadat před nimi hrubší, než ve skutečnosti je.
Možná je to mylná domněnka – její předchozí skvělé režijní počiny Lady Bird a Malé ženy však ukazovaly úplně jiný tvůrčí cit. A abych byl zcela upřímný: nejlepší filmovou Barbie zůstává Barb z nedoceněné, uvolněné, pár let staré komedie Barb a Star jedou do Vista del Mar.
Teprve během ní zažijete pravý duševní výplach.
