Na Mezinárodní filmový festival Berlinale jely tento rok dva české animované filmy: krátkometrážní snímek studentky UMPRUM Julie Černé Kámen Osudu a film Pohádky po babičce. O ambicích a vzniku toho druhého jsme se bavili s jeho českým režisérem Davidem Súkupem.
Začalo to vcelku nenápadně. Když před zhruba deseti lety přišel za režisérem, výtvarníkem a animátorem Davidem Súkupem producent Martin Vandas s nabídkou zfilmování jedné povídky z knihy Arnošta Goldflama, vypadalo to, že v Česku vznikne několikaminutový krátkometrážní snímek ztvárňující jednu pohádku z knihy O nepotřebných věcech a lidech.
„Měla to být jednorázová aktovka, která se v nejlepším případě prodá na Netflix nebo se bude promítat před filmy v kinech,“ říká dnes David Súkup k původnímu plánu producenta animovaného Fimfára Jana Wericha a koproducenta snímku Přes hranici nebo filmu Fany a pes.
Nakonec to ale dopadlo jinak. Z původně krátkometrážního animovaného snímku po dlouhých deseti letech vývoje vznikl snímek celovečerní. Jmenuje se Pohádky po babičce a svou premiéru má už tuto neděli, 16. února, na Mezinárodním filmovém festivalu Berlinale v Berlíně.
Jde o jeden ze dvou filmů, které budou Česko na prestižním festivalu reprezentovat. Že jde o ryze český film, ale jeho tvůrci v čele s režisérem Davidem Súkupem odmítají: rádi o něm mluví jako o evropském snímku. Na jeho tvorbě se totiž podíleli režiséři z celé Evropy: nejen Česka, ale i Slovenska, Slovinska a Francie.
Právě mezinárodní režisérský tým je důsledkem onoho rozhodnutí udělat z animované filmové jednohubky rodinný film do kin. „Když Martin Vandas přišel s nápadem zpracovat do snímku více povídek z knihy Arnošta Goldflama, řekl jsem mu, že když bych to dělal celé sám, bude to trvat zbytečně dlouho,“ říká David Súkup.
Proto se k snímku přidali zahraniční režiséři a producenti. I s ohledem na strukturu filmu dávalo toto rozhodnutí smysl: film sleduje příběh tří sourozenců navštěvujících svého čerstvě ovdovělého dědečka a kromě této zastřešující linky snímek obsahuje tři příběhy vzniklé právě na základě povídek českého herce, spisovatele a dramatika, které si vnoučata vyprávějí, aby si připomněla babičku.
Češi v čele s Davidem Súkupem ztvárnili povídku o osiřelých dětech. Slovinci a Slováci pak další dvě pohádky, Francouzi pod vedením režiséra a výtvarníka Jeana-Clauda Rozeca zase zastřešující příběh ovdovělého dědečka, jehož loutka vychází z předlohy autora knihy Arnošta Goldflama.
Nezní vám téma osiřelých dětí či ovdovělého dědečka jako ryze dětské? Není, připouští režisér David Súkup. Dodává však, že právě specifická melancholie a magie filmu mohou snímku pomoci vyniknout. „Není to rozhodně žádná řachanda, například s americkými animovanými filmy se ten náš nedá vůbec srovnávat,“ říká.
Foto Maur Film
Foto Maur Film
Foto Maur Film
Sám ostatně náladu a výslednou poetiku filmu nastavil. Podle svých slov si z knihy O nepotřebných věcech a lidech vybral vůbec nejkrutější pohádku. Důvod? Chtěl se trochu příběhově „odvečerníčkovat“ a udělat si ostřejší pohádku.
Na vysvětlení: David Súkup se kromě posledního dílu Fimfára – tady spolupracoval s producentem Martinem Vandasem – podílí právě na tvorbě řady animovaných večerníčků.
I když po absolvování animace na Filmové škole ve Zlíně a FAMU začínal u reklamy, kde si vyzkoušel všechny techniky animace, na kontě má především dětské animované seriály, jako je večerníček Jezevec Chrujda, Králík Fiala nebo právě připravovaný Ferda Mravenec a Brouk Pytlík.
Zmíněné Fimfárum hraje ve filmu Pohádky po babičce zásadní roli: stejně jako u Fimfára do třetice všeho dobrého se pod výtvarnou stránku nového snímku podepsala výtvarnice Patricia Ortiz Martínez. Sama dokonce vytvářela hlavičky na jednotlivé loutky, které stejně jako zbytek filmu vznikaly v Česku, Slovinsku a Francii.
„Její styl se mi moc líbí a i ostatní režiséři z jiných zemí s ním jsou v souladu. Nechtěli jsme každou povídku vyprávět jiným vizuálním jazykem, jako právě u Fimfára, kde se ukázalo, že takový přístup divácky příliš nefunguje a zbytečně děj tříští,“ osvětluje režisér David Súkup.
Dodává však, že kvůli délce projektu, který nabíral zpoždění zejména kvůli mezinárodní koprodukci, se nakonec na dílu podílel i výtvarník a zároveň režisér zastřešující části Jean-Claude Rozec. „Jeho linka je výtvarně trochu jiná, ale v zásadě se snažil držet nastaveného výtvarného stylu Patricie a rozhodně to příběhu nijak neškodí,“ říká český zástupce.
Foto Maur Film
V mezinárodní spolupráci naopak spatřuje výhody. Čtyři režisérské pohledy jsou podle Davida Súkupa kýženým „nápadovým hodokvasem“. Každá země navíc podle něj může v povídkách českého spisovatele objevit a vypíchnout něco jiného, co by se mohlo v interpretaci jediného režiséra snadno ztratit.
Ostatně mezinárodní koprodukce jsou dle něj i důvod, proč se české animované tvorbě v posledních několika letech tak daří: Nutná konverzace se zahraničními partnery vede k překročení stínu tuzemského rybníčku a vytvoření díla, které má potenciál zasáhnout nejen Česko, ale právě celoevropské publikum: příkladem nechť je Život k sežrání nebo Myši patří do nebe.
Jak ono mezinárodní publikum bude reagovat na Pohádky po babičce, si tvůrci vyzkoušejí na celosvětové premiéře v Berlíně, svou pozornost ale upírají zejména k festivalu animovaného filmu ve francouzském Annecy, který patří k vůbec nejprestižnějším akcím svého druhu. „Věřím, že festivalů objedeme více. Berlín přece jen otevírá dveře,“ dodává.
Diváci v Česku budou moct snímek poprvé zhlédnout 6. listopadu tohoto roku.
