Od minulého roku je Antoine Roset společně se svým bratrancem Olivierem v čele francouzské rodinné nábytkářské firmy Ligne Roset. Do Prahy přijel v rámci festivalu Pulse. Zeptali jsme se ho na to, jak probíhalo předání moci páté generaci Rosetů nebo zda někdy nastane chvíle, kdy sedačka Togo od francouzského designéra Michela Ducaroye ze sedmdesátých let uvolní místo na žebříčku firemních bestsellerů.
Od dřevěných holí, deštníků, židlí a vybavení pro nemocnice či školy až k pozici jedné z nejznámějších nábytkářských firem Evropy. Ligne Roset funguje už od roku 1860 a v jejím vedení se od té doby vystřídalo hned pět generací jedné rodiny.
Nejnovějšími CEO jsou od minulého března bratranci Antoine a Olivier Rosetovi, kteří se snaží rozvíjet firmu zakladatele a svého prapradědečka Antoina Roseta. Většinu svého nábytku stále vyrábějí v Briordu, městečku nedaleko francouzského Lyonu.
Mezi bestsellery značky už několik dekád patří křeslo a pohovka Togo navržené před více než padesáti lety francouzským designérem Michelem Ducaroyem. „Jestli je to nejprodávanější produkt i v Česku?“ opakuje mou otázku Antoine Roset po své přednášce na architektonicko-designérském festivalu Pulse.
„Přiznám se, že jsem čísla nekontroloval, ale nebojím se tipnout, že ano,“ říká muž, který do rodinné firmy nastoupil už v roce 2006. Do sdílené pozice CEO přešel z funkce marketingového ředitele a koordinátora zahraničních trhů.
CEO rodinné firmy jste se stal v březnu minulého roku. Byla to pro firmu velká změna?
Víte, do pozice, kterou sdílím se svým bratrancem Olivierem, jsem se dostal zhruba po osmnácti letech ve firmě. Není to tedy tak, že by to pro mě byla zcela nová role. Posledních šest let jsem navíc byl de facto pravá ruka svého otce a strýce, kterým hodně záleželo na tom, abychom s Olivierem znali naši rodinnou firmu a její procesy opravdu důkladně.
Upřímně tedy musím říct, že pozice CEO byla pro mě – tedy nás – spíše jen o změně samotného titulu. Jistě, firma změnila své šéfy po více než čtyřiceti letech, což je přirozeně velká věc, ale zároveň pořád pokračujeme ve stejné rodinné filozofii.
Jaké bylo předávání šéfovského žezla? Bylo to poklidné, nebo to místy připomínalo scény ze seriálu Boj o moc?
Musím říct, že celý proces byl opravdu klidný a probíhal velmi hladce. Už během covidu jsme s bratrancem převzali asi devadesát procent všech rozhodovacích pravomocí. Vloni v březnu proto opravdu nešlo o tak velkou změnu. Koneckonců jsme všichni jedna rodina a spíš než o funkce nám jde o to, aby firma fungovala.
Co byla pro vás zatím největší výzva?
Za dobu, co jsem ve firmě, jsem měl před sebou tři velké výzvy. První byla hospodářská krize v roce 2008. Tehdy jsem měl na starosti celý americký trh a dodnes si pamatuji, jak lidé, kteří přišli o práci, chodili ve Financial District s krabicemi plnými věcmi z kanceláře. Naše firma tehdy přišla během dvou měsíců o 45 procent všech amerických tržeb. A krize se pak přelila i do Evropy. Museli jsme pracovat opravdu velmi tvrdě, abychom to ustáli.
Druhá krize přišla s covidem. Nemluvím teď o opatřeních, ty jsme díky týmu zvládli dodržovat skvěle, ale o výrobě. Poptávka po nábytku byla tak velká, že jsme se dostali do situace, kdy se naše dodací lhůty vyšplhaly až k jednomu roku. To byla velká zkouška, museli jsme reorganizovat výrobu, abychom dokázali objednávky vyřídit.
No a poslední krize přišla nedávno, když jsme vyměnili náš ERP systém (podnikový informační systém, pozn. red.). Každý, kdo má tohle ve firmě za sebou, ví, co všechno to znamená a jak je to pro celou firmu náročné. To nejhorší jsme už překonali, ale ještě nás pár rušných chvil čeká.
Jak jste vyřešili onu velkou covidovou poptávku? Rozšířili jste výrobu?
Tlak byl zejména na oddělení čalounění a na naše švadleny. Protože jsme dosud byli zvyklí si všechno vyrábět in-house, museli jsme najít externí dodavatele a firmy, kteří nám s chodem těchto částí výroby pomohli. Obrátili jsme se i na firmy mimo Francii, ale tam zas nastává problém s logistikou. Proto se snažíme většinu produkce dělat doma.
Togo je náš ikonický produkt, který lidem připomíná svobodná sedmdesátá léta.
Po jakém nábytku byla během covidu největší poptávka?
Po Togu, přirozeně. Je to náš ikonický produkt, který lidem připomíná svobodná sedmdesátá léta. Možná i proto po něm byla taková poptávka během covidu, lidé byli zkrátka unavení z toho, že byli zavření doma a že se museli řídit přísnými opatřeními.
Myslíte, že přijde chvíle, kdy pro Ligne Roset nebude Togo bestseller?
To je těžká otázka. Myslím, že z Toga už se stala taková ikona, že ho bude těžké z trůnu sesadit. Navíc – lidé pořád budou potřebovat pohovky. Mít možnost se v interiéru posadit je jedna z věcí, která se podle mého názoru nikdy nezmění.
Ano, možná tu bude pokles poptávky způsobený trendy nebo tím, že se lidem Togo zkrátka na chvíli okouká – přece jenom jsme prodali přes milion kusů tohoto nábytku –, ale věřím, že relevantní zůstane ještě hodně dlouho. Je to něco jako Birkin pro Hermès.
Není nebezpečné stavět image firmy jen na jednom produktu?
To neděláme. Je ale pravda, že Togo se stalo značkou uvnitř značky. Jen se zkuste zamyslet nad tím, jaké produkty jiných nábytkářských značek znáte jménem.
Moc jich nebude. Nám se ale stává, že lidé chodí do showroomu a říkají: My chceme Togo. Je to skvělé, ale zároveň musíme hlídat, aby jméno tohoto konkrétního produktu nepřerostlo značku jako takovou.
Jak jako nábytková značka reagujete na změny ve způsobu bydlení? Přizpůsobujete se nějak tomu, že se lidé častěji stěhují – tedy že potřebují lehčí nábytek – nebo že byty jsou čím dál tím menší? Nedávno jsem se bavila se švýcarskými designéry ze studia Panter & Tourron a ti říkali, že tohle je něco, na co musí průmysl reagovat.
To mají rozhodně pravdu. Na druhou stranu to pořád nemění nic na tom, že pohovku nebo křeslo – ať už vlastním, nebo nájemním bytě, malém, nebo velkém – zkrátka potřebujete. Co je lepšího než přijít domů po dlouhém dni a padnout do pohodlné pohovky?
Navíc je dobré říct si na rovinu, že klienti Vitry, se kterou se tohle designérské duo spojilo, pravděpodobně nebudou ti, kteří se musejí často stěhovat a potřebují kvůli tomu lehčí pohovku. Tím to vůbec nekritizuji – že je nábytek lehčí, je samozřejmě dobré, už jen kvůli logistice a emisím.
Na ty stále se zmenšující nové byty nějak reagujete?
Ano, rozhodně na to při tvorbě kolekcí myslíme. Tenhle trend je patrný v celé Evropě, což je náš nejdůležitější trh. Proto většinou máme v nabídce více velikostí jednotlivých produktů.
Podle čeho si vybíráte designéry, s nimiž spolupracujete? Máte nějaká specifická kritéria?
Papírová kritéria nemáme. S designérem si musíme sednout hlavně lidsky. Když nám tedy někdo pošle návrh produktu s tím, že tohle je něco, co Ligne Roset zaručeně chybí, má jen velmi malou šanci na úspěch. S kreativci potřebujeme primárně komunikovat, pochopit se, navázat vztah. A to chce čas.
Je to jako v kuchyni – můžete mít skvělého šéfkuchaře, ale když nebude komunikovat se zbytkem týmu, s kuchyní, nemůže restaurace fungovat.
Chápu to správně, že vám designéři představují už hotové návrhy produktů?
Dostáváme nákresy, které samozřejmě dále editujeme. Většinou nás zaujme jeden aspekt – nálada produktu, tvar, nápad, nebo prostý fakt, že něco takového nám v nabídce chybí. A pak začíná ono lidské spojení, komunikace, ladění finální podoby.
Jak dlouho trvá, než se z kresby stane reálný produkt?
Pokud je to designér, s nímž jsme už v minulosti spolupracovali, trvá tento proces jeden až dva roky. To se týká třeba Erwana Bouroulleca, s nímž pracujeme už od roku 2010. Pokud je to v našich řadách nováček, zabere celé kolečko dva až tři roky. Designérů je velmi mnoho, každý rok přicházíme zhruba s osmdesáti novými produkty, což znamená spolupráci se zhruba čtyřiceti až padesáti designéry.
Jaký trh je pro vás v současné chvíli nejdůležitější?
Francie je pořád naším největším trhem, zodpovídá za čtvrtinu všech tržeb. Zajímavé je, že během pandemie ji v čele žebříčku na osm měsíců vystřídala Čína. Ta je dnes na druhém místě, pak následuje Německo a další státy střední Evropy. Spojené státy jsou až za Evropou a Asií.
Proč je podle vás vaše firma populární v Číně?
V Číně jsme od roku 1999 a máme tam desítky prodejen. Za úspěchem podle mě stojí hlavně to, že lidé, kteří si v Číně mohou dovolit prémiový nábytek, chtějí kvalitu buď z Francie, nebo z Itálie. To jsou pro ně země, odkud podle nich pochází to nejlepší luxusní zboží na světě. A netýká se to jen nábytku, to samé platí i v módním byznysu. Francii a Itálii mají zkrátka zafixované jako místa, kde vznikají řemeslně nejkvalitnější věci.
Druhý důvod, proč se nám v Číně daří, je fakt, že tamní zákazníci nepotřebují všechno hned – jako v Evropě nebo Americe –, ale jsou ochotni si na věci počkat. Šetří si tak dlouho, dokud na naše věci nedosáhnou. Bylo by skvělé, kdyby tohle lépe fungovalo i v Evropě.