Mluví se o ní jako o jedné z našich nejúspěšnějších fotografek. Za sebou má kampaň pro Instagram nebo Nike, fotila hvězdy pro magazíny GQ, Highsnobiety nebo The New York Times. Teď v New Yorku usazená Marie Tomanová zahajuje svou další výstavu, kde se kromě fotografických autoportrétů představí i skrze médium, s nímž jako umělkyně začínala.
Když jsem se s Marií Tomanovou bavila minulý prosinec naposled, nabyla jsem dojmu, že se o malbě, ke které se tehdy čerstvě vrátila, nechce příliš bavit.
Vypadalo to, jako by si na rozdíl od fotografie potřebovala k malbě znovu najít vztah a cestu. Zdálo se, že obor, který studovala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, je pro ni v něčem daleko osobnější než fotografie.
Těžko se to představuje – i fotografická práce Marie Tomanové je nanejvýš osobní, autobiografická. Například v poslední knize It Was Once My Universe, kterou v roce 2022 vydala v japonském vydavatelství SuperLabo, představila sérii fotografií zachycující její nedávný návrat do rodného Mikulova, kam se v roce 2018 vrátila po dlouhých osmi letech.
Podobně intimní snímky prezentuje i na své nové výstavě Lost and Found, která od 12. září běží v galerii C24 v newyorském Chelsea. Na více než tří stovkách fotografií ze série Three Empty Weeks in July ukáže návštěvníkům výběr z autoportrétů, které před dvěma lety pořizovala každý jeden den.
Vedle nich pak poprvé od konce studia vystavuje i několik obrazů, taktéž autoportrétů. Ty vznikaly nejen minulý rok v Mikulově, ale také v malém studiu v New Yorku.
„V Mikulově jsem začala a jsem ráda, že jsem svou snahu dotáhla do konce. Sama jsem si musela zkusit, jestli to celé bude fungovat. Vracet se k malbě je pro mě pořád psychicky náročné,“ říká.
Vysvětlení dodává záhy: „Moje studium bylo vcelku traumatizující. Mužský profesorský sbor mi tehdy opakovaně připomínal, že ze mě nic nebude, že dívky neumějí malovat, že nemohou být skutečnými umělkyněmi. Absolvovala jsem tak školu poražená a demoralizovaná – což je zkušenost, kterou se mnou sdílí mnoho dalších mladých žen, které malovaly za stejných podmínek,“ vzpomíná Marie Tomanová.
Že jsem dobrá fotografka, ještě neznamená, že jsem dobrá malířka.
Zbavit se této pachuti trvalo fotografce, která po studiu odešla právě do Spojených států dělat au-pair, deset let. Neznamená to však, že během nich alespoň tužku a papír do rukou vůbec nevzala. Skicovala a kreslila si do deníku, malbě jako takové se ale vyhýbala. Dozrát do momentu, kdy zase do rukou vzala štětec a barvy, jí prý pomohla fotografie a také odstup.
„Že jsem dobrá fotografka, ještě neznamená, že jsem dobrá malířka,“ říká Tomanová. Během rozhovoru dodává, že jedním z hlavních impulzů, který ji k malbě opět přivedl, byla jistá míra pohodlnosti.
Ne však ve smyslu, že by zpohodlněla ve své fotografické praxi, spíš se v ní začala podle svých slov cítit až příliš jistě.
A tak si před sebe postavila výzvu. Cíl byl od začátku jasný: posunout se dál, znovu v sobě objevit schopnost a zápal, který pro malování jako studentka vysoké školy měla. „To se, myslím, povedlo. Začalo mě to bavit, a to byl hlavní účel,“ směje se fotografka.
Oproti japonskému analogovému foťáku, s nímž už dlouhá léta pracuje, v malbě vidí daleko větší dávku svobody. Když maluje autoportréty, nemusí prý myslet na to, jaké světlo je zrovna v místnosti, nepřemýšlí nad tím, jakou barvu má pohovka, na níž sedí, nesnaží se o autentické, naturální zachycení reality. Na plátně – na rozdíl od fotky – si může dělat, co chce.
Ona malířská svoboda je sice podle ní vykoupená tísnivou prázdnotou bílého plátna na počátku tvorby a nespočtem malých rozhodnutí, která se dají jen těžko vracet zpět, malba ale fotografce zároveň umožňuje realitu záměrně deformovat. A co je nejdůležitější – na obrazech se také lépe pracuje se symboly.
Třeba takový had, kterého najdeme hned na několika Mariiných plátnech, je pro autorku jakýmsi zdviženým ukazováčkem, mementem, že snaha znovu proniknout do malby „ji může kousnout do zadku“. „Hada vnímám duálně – znázorňuje pro mě nejen strach, ale i jakéhosi ochranitele,“ říká.
V plátnech se ale neodkazuje jen ke svému malířskému návratu. Například obraz s názvem Where Is The Promised Land?, autoportrét, na němž fotografka pláče, vychází z jednoho konkrétního zážitku v Mikulově. „Chodím tam na masáže k jedné skvělé paní, se kterou si často povídáme o tom, v jakém světě vlastně žijeme,“ vysvětluje tvůrkyně.
Součástí výstavy jsou i fotografie ze série Three Empty Weeks in July. | Foto Marie Tomanová
„Jednou, když masírovala mého muže, mluvila o tom, že žijeme ve světě, kde hlavní roli hrají peníze, moc a chamtivost. Dodala, že by bylo skvělé, kdybychom místo toho dokázali podobně docenit lásku. Tak jsem si tam za zvuků klidné hudby a vůně bylinek udělala skicu, z níž pak vznikl tento obraz,“ dodává Marie Tomanová.
Malbě se prý chce dále věnovat, už dnes podle svých slov chystá další výstavy, kde by se vedle fotografií a polaroidů měly objevit i plátna a kresby. „Výstava Lost and Found je zatím moje nejosobnější. Přece jen ukazuji, jak se vidím a hlavně jak sama sobě rozumím,“ říká.
Vedle newyorské výstavy čeká Marii Tomanovou tento podzim další velká událost – premiéra dokumentu, který o ní a jejím manželovi kunsthistorikovi Thomasovi Beachdelovi natočila Marie Dvořáková ve spolupráci s HBO.
