Praha má konečně svůj Art Week. Ze země ho vydupala „Wonder Woman“ českého umění Lenka Bakešová. Za sedm dní představí to nejlepší z programu předních pražských muzeí a galerií. Nejširší veřejnosti nabídne desítky vernisáží a výstav, ale také tematický program v takzvaném Superstudiu na piazettě Národního divadla.
Bakešová se kromě festivalu věnuje své kreativní a komunikační agentuře Sharp Objects a spolu s manželem Richardem vede nekomerční galerii Berlínskej Model, působí v redakci Art Antiques, organizuje projekt mezinárodní galerijní výměny Sumo a ještě jí zbývá čas působit v umělecké skupině DUNA, kterou spoluzaložila.
Jak zvládáš koordinaci tolika aktivit najednou?
Přepínám, mé aktivity ve výtvarném umění se ale dost prolínají. Často se jedná o ty samé lidi, které potkávám v různých projektech, takže spolu řešíme víc věcí naráz, což je efektivní. Nejlepší „zkratka“ je spolupráce s manželem Richardem, který se stará zejména o vizuální podobu našich projektů, ale konzultujeme spolu vše u snídaně, oběda i večer na pivu.
Jedeme takový „family business“. Tímhle způsobem to jde to zvládnout, protože mám jednoho člověka, na kterého se můžu vždy stoprocentně spolehnout. Postupně ale také práci osekávám a vybírám si, co mi dává smysl, na co se budu soustředit. A obklopuji se jenom lidmi, se kterými se mi dobře pracuje.
Za ta léta, co se na scéně pohybuji, už jsem měla možnost poznat většinu aktérů a vyhodnotila jsem si, s kým stojí za to spolupracovat, a naučila jsem se také říkat ne. Je to klišé, ale já to opravdu dlouho neuměla.
Jak se k tomu pereš s tím, aby sis kolem sebe nevytvořila jednu zájmovou bublinu?
V komfortní bublině jsme s naší galerií Berlínskej Model. I v zahraničí ale sleduji, že umělci fungují v určitých trendech či lépe řečeno tendencích, které jsou ohraničené třeba generačně či geograficky, a potencionálně tak společně vytvářejí určitý umělecký styl, takže je to do určité míry žádoucí.
S organizací Prague Art Week jsem ale ze své zóny vykročila, za což jsem ráda, protože jsem si rozšířila obzory a naučila se pohybovat i v jiných kruzích. Díky práci na festivalu jsem měla možnost osobně poznat vůdčí osobnosti místní umělecké scény z privátního i veřejného sektoru a reflektovat jejich názory a zkušenosti.
Několik takových rozhovorů jsme zaznamenali v podcastu NET – V síti umění, ve kterém se snažíme posluchačům poskytnout orientaci v nepřehledném terénu současného umění. Podcast i festival totiž mimo hlavní program představuje různé osobnosti a jejich způsob fungování na výtvarné scéně.
Rozhovor jsem dělala například s Jakubem Hoškem, ketrý se pohybuje v alternativním prostředí, ale i s Reném Rohanem, který z umělecké praxe přešel do art servisu, nebo s fotografkou Terezou Zelenkovou či Janem Skřivánkem, odborníkem na trh s uměním. Dalo by se říct, že jsem se díky této práci stala takovým mediátorem světa umění a jeho postojů, které se snažím předat širší veřejnosti.
Proč se vlastně Art Week zrodil, jak dlouho se připravoval?
Formát prvního světového Art Weeku vznikl ve Vídni už v roce 2004, založil ho Robert Punkenhofer. V jiné podobě tento formát převzal Jan Skřivánek, tehdejší jednatel vydavatelství ArtAntiques Média, který jsme připravovali jako Týden umění zaměřený na Středočeský kraj.
Po dvou letech omezení galerijního provozu kvůli covidu jsem díky spolupráci s Premium Media Group dostala příležitost dát festivalu ten správný světový formát, který rezonuje ve Vídni či Berlíně a všude jinde po světě.
Má u takovéto značky někdo ze zahraničí vrchní vedení nebo supervizi, třeba právě Robert Punkenhofer? A kde jsi získávala financování pro akci takového měřítka?
Ne, na art week neexistuje licence, kterou bychom si museli koupit, ale je potřeba dostát standardům kvality, které nastavili právě ve Vídni, aby vás ve světě reflektovali. Naopak jsme byli asi jediní, kdo Robertovi Punkenhoferovi dali vědět, že se nám jeho koncept líbí a že bychom ho chtěli nejlepším možným způsobem převzít pro Prahu.
Jeho reakce byla moc milá, zasvětil nás, poskytl nám vhled do provozu, prozradil nám i to, co se jim nepovedlo, abychom se toho také případně vyvarovali, včetně toho, abychom si do konceptu nenechali příliš mluvit. Partnersky se nám podařilo se spojit s oběma našimi nejbližšími týdny umění: ve Vídni i v Berlíně.
Co se koncepce týče, je nám bližší vídeňský model, který zapojuje ve větší míře i privátní galerie a další subjekty. Ve Vídni mají jako hlavního partnera aukční síň Dorotheum a takzvaný Art Cluster v čele s předními vídeňskými institucemi, které se podílejí jak programově, tak z velké míry i finančně na celém projektu. Berlínský art week je financovaný spíše městem Berlín a ze státních zdrojů.
My potřebujeme vícezdrojové financování i z toho důvodu, že kdybychom se spoléhali na granty, příští ročníky akce mohou být ohroženy. A nám na víceletém horizontu konání akce velmi záleží, proto máme partnerů více. Když jeden vypadne, můžeme ztrátu vykrýt.
Důležitým partnerem je sbírka umění Havrlant Art Collection, nadále aukční síň a galerie Kodl, investiční fond a galerie Artefin, Kunsthalle Praha za soukromou instituci, a také městská galerie GHMP, Národní galerie Praha a Národní divadlo, které nám poskytuje Novou scénu. Stejně jako ve Vídni se naši partneři podílejí finančně i programově.
Dalším stavebním kamenem jsou partneři z byznysového prostředí, kteří přispívají sponzorsky, a malou složkou rozpočtu je listing privátních galerií. Klíčový je samozřejmě dobrý program – v tomto smyslu je dobrým partnerem například Aliance galerií současného umění a jejich mezinárodní akce SUMO, zapojující i nezávislé galerie a takové to mladé umělecké podhoubí. Nakonec se na prvním art weeku podílí na třicet subjektů v padesáti lokacích.
Cílem festivalu je zviditelnit umělecká místa, což je potřeba i po covidové pauze, ale akce má i zahraniční přesah. Jaký?
Praha má širokou nabídku kultury a výtvarné umění je tu poměrně hodně zastoupené, ale co se týká festivalů nebo přehlídek, tak jsou menší nebo se soustředí tématicky na nějaké médium nebo odvětví. Jedna společná a současně i společenská událost tu podle mne dosud chyběla. Film má své Vary, design Designblok, a bylo mi líto, že umění podobnou akci nemělo.
Po covidu si zaslouží, aby bylo vidět, aby se lidé mohli hezky obléknout a vyrazit na vernisáže a jiné akce, aby debatovali, potkávali se napříč spektry. Art week je navíc nástroj, jak v zahraničí zarezonovat pod jeho záštitou. Jednoduchý příklad je třeba inzerce: jako solitéři si české galerie ve světě často nemůžou dovolit inzerovat, ale když se spojíme dohromady, budeme vidět i v globálním měřítku.
Sama jsi umělkyně, většinou pracuješ s fotografií. Zažila jsi vlastní frustraci z omezených možností prezentace a prodeje umění?
Když jsem byla po škole, viděla jsem kolem sebe strašně moc frustrovaných umělců, kteří měli dobré práce, ale třeba neměli zastoupení v galerii a v zahraničí to funguje tak, že pokud umělec nemá zastoupení v galerii, v podstatě nemá šanci, aby ho zastoupila nějaká další tamní.
Navíc, aby čeští umělci dosáhli světové kvality, měli by jezdit na mezinárodní rezidence, vystavovat na mezinárodních přehlídkách a veletrzích, ale jen na prstech jedné ruky se dají napočítat pražské galerie, které to umělcům dokážou pomoci zprostředkovat.
Na co bys z programu Prague Art Week 22 nalákala?
Na program Superstudia, propojující českou a zahraniční scénu. V tematickém bloku s názvem Art Career promluví fotografka Marie Tomanová o tom, jak uspěla v New Yorku. V dalších blocích se budeme věnovat sběratelství či managementu v umění.
Z hlavního programu bych pak vypíchla unikátní výstavu #HAC1 ze sbírky Havrlant Art Collection a možnost zanechat vzkaz na soše Federica Díaze Na Horu, nahlédnout do uměleckých depozitářů s maximální ochranou v areálu Artex, navštívit komentovanou prohlídku výstav sběratelů Karla Babíčka v Kunsthalle Praha a Pavla Brože v galerii Magnus Art.
Ve všech privátních galeriích se navíc můžete setkat v profesionály, jako je Matyáš Kodl, kteří se vám budou věnovat během komentovaných prohlídek.
A co galerie Berlínskej Model, který vedeš s manželem Richardem. Kam se posouvá?
Je to pět let, co jsem do galerie přišla za Richardem. Model existuje dohromady deset let a společnými silami jsme docílili toho, že vystavujeme nejen světové umělce v Holešovicích, ale české umělce různě po světě.
Měli jsme tu Louisu Gagliardi, Floriana Meisenberga nebo Sebastiana Burgera, na které jsme natrefili v době, kdy nás oslovila jejich práce, a nyní jsou z nich opravdové hvězdy současného umění. Zároveň v New Yorku vystavovali Elišku Konečnou, Tomáše Roubala, Filipa Dvořáka, Davida a Bety Krňanské, Romanu Drdovou nebo práci DUNY. To pro nás byla určitá splněná meta.
Co vy a NFT umění?
Digitální umění je tu už velmi dlouho, jen někteří za něj mylně začali označovat pouze fenomén NFT, kolem kterých se strhl až přílišný humbuk. Přitom nejde o formát umění, ale jen token, zjednodušeně ochrannou známku. Budoucnost určitě má, ale záleží, jak a jací lidé se vývoje chopí.
Na jednu stranu to vnímám jen jako extenzi trhu a přistupuji k tomuto fenoménu dost kriticky, protože provoz NFT je velmi neekologický. Zároveň jsou tu umělci využívající technologie už dlouho, jako například Feredico Diaz, a od nich čekám, že i v rovině tohoto formátu přijdou s něčím unikátním a sofistikovaným. Proto jsme do Art Weeku zařadili i soutěž o nejlepší digitální umělecké dílo, kterou iniciuje jeden z našich partnerů.
Vybíráte si sami, koho v Berlínskym Modelu vystavíte?
Ano, ta volnost nás na tom hodně baví. Ne všechno v životě a hlavně v práci si člověk může dělat, jak chce. Model je ale náš prostor pro kreativitu a spekulativní myšlení, experimentování a hledání nových uměleckých forem. Navíc hodně věcí, které vystavujeme, si pak pořídíme do naší sbírky, takže musím říct, že si za naším výběrem opravdu stojíme.
V rámci Sharp Objects jsi dělávala PR i designérů. Máš nadále takto široký záběr?
Vůbec ne a musela jsem ukončit i tak srdcové spolupráce, jako bylo PR pro Vítka Škopa a jeho interaktivní učebnice Vividbooks. Ovšem ve studiu Sharp Objects, které jsme s manželem založili před třemi roky, se nadále věnujeme různým klientům z kultury designu a dalších odvětví, jde o jednotlivce, ale i velké značky. Mám radost, že hranice republiky se nám podařilo překročit i v rámci našeho projektu.
Jaké galerie nebo instituce bys tedy doporučila, abychom navštívili?
Je toho moc, tak vám poradím ty méně známé, na které běžně v médiích nenarazíte. V Berlíně za kontinuální pozornost určitě stojí privátní galerie Kraupa-Tuskany Zeidler, která mimochodem zastupuje Kláru Hosnedlovou.
Ráda mám výstavy ve Schinkel Pavillion a samozřejmě doporučuji vyrazit na Berlin Art Week. Ve Vídni běžte do galerie Exile a na tamní Art Week. V New Yorku krom těch známých galerií třeba malý, ale skvělý prostor Ashes on Ashes. A určitě doporučuji každý další ročník putovní přehlídky Manifesta, pokud rádi za uměním cestujete.
