Slavný autor i silný příběh. Obojí má vila shlížející na město ze svahu pražských Malvazinek. Strohá funkcionalistická krychle, jejíž fasádu zdobí geometrie nepravidelně rozmístěných oken, by se mohla stát hrdinkou románu či vysokorozpočtového bijáku, jakých se dočkala brněnská vila Tugendhat.
Nebo by k ní mohla mířit poutní procesí milovníků architektury – jako k pražské Müllerově vile. O to víc, že letos si připomínáme 150 let od narození Adolfa Loose, zásadní osobnosti moderní architektury.
Pražská Winternitzova vila je Loosovou poslední realizací, rok po jejím dokončení architekt zemřel. A příběh rodiny židovského právníka dr. Winternitze, který si dům u Loose objednal zkraje 30. let, v sobě nese všechno drama 20. století.
Přesto se o této lahůdce zatím tolik neví, což je vaše výhoda – na prohlídku nejspíš nebudete muset čekat v pořadníku. Ba dokonce tu můžete i přenocovat, a přenést se tak do fascinující doby, kdy svět zbrojil na další válku, a přitom tvrdohlavě věřil v technický pokrok, racionalitu a účelnost.
V Praze tehdy otevřel svou vlastní advokátní kancelář mladý právník Josef Winternitz. K jeho klientům patřil i úspěšný stavební podnikatel František Müller, který ještě na sklonku 20. let povolal z Vídně progresivního a proslulého Loose a nechal si od něj navrhnout reprezentativní rodinné sídlo. Müllerova vila dnes nechybí v žádném průvodci a tehdy pětatřicetiletého advokáta nadchla, pročež hned následující rok oslovil Loose sám a za další rok už bydlel.
Winternitzovi roku 1938
Jak předválečnou dekádu prožívala čtyřčlenná Winternitzova rodina, nevíme. Pro Loose to však byla léta trpká: rozváděla se s ním jeho třetí manželka, trpěl depresemi a často pobýval v sanatoriích. Dost možná tak byla vila, kterou realizoval v úzké spolupráci se svým asistentem Karlem Lhotou, paprskem radosti v pochmurné době – traduje se, že si skrze ni stárnoucí architekt splnil přání, která mu František Müller nedovolil provést.
Dům v žádném ohledu nepřipomíná stroj na bydlení, jak ho v meziválečném Československu pojímala řada avantgardistů v čele s Karlem Teigem. „Loos a Lhota naproti tomu nabízejí prostředí k mnohotvárnému životu, které nelze redukovat jen na uskutečnění nezbytných potřeb,“ píše v subtilní monografii o vile teoretička Lada Hubatová-Vacková.
Hned vstup do domu je optickou hříčkou, kdy se každým překonaným schodem mění fyziologický vjem z prostoru. Za zádveřím čeká návštěvníka Loosův Rauplan čili výškové dělení místnosti podle funkce, skýtající prožitek prostorového luxusu. Architekt si s vámi dokonce laškovně pohraje. V obložení salonu najdete patery dveře, ale jen troje z nich vedou do další místnosti.
Jedny například do pracovny pána domu. Útočiště obložené modřínovým dřevem působí, jako by dr. Winternitz jen na chvíli odběhl – ohmatané hřbety knih, rodinné fotky, psací stůl. Ve vzduchu lze skoro cítit i dřevitou vůni parfému. Nebo si to jen domýšlím?
„Tohle je mé nejoblíbenější místo ve vile, donedávna jsem tu měl sám pracovnu. Manželka mě ale přesvědčila, že bychom ji měli ukazovat,“ přiznává Winternitzův pravnuk David Cysař. Ještě v 90. letech vůbec netušil, že vila kdysi rodině patřila. „Babička o ní nikdy nemluvila,“ odkrývá Cysař traumatickou část rodinného příběhu.
Winternitzovi si nový modernistický domov užívali rovných devět let – pak přišla arizace. V roce 1943, kdy nacisté transportovali majitele do Terezína, byla ve vile zřízena mateřská škola. Okenní rámy natřené zářivě žlutou, akvamarínově modrou nebo lahvově zelenou barvou děti určitě bavily, stejně jako barevné lino na schodišti. Mužští členové rodiny v tu chvíli umírali v plynových komorách Osvětimi.
Matka s dcerou Suzanou, babičkou Davida Cysaře, holokaust přečkaly v tovární výrobě. Když válka skončila a obě se vrátily do Prahy, nový československý stát jejich vlastnické právo na vilu uznal. A zároveň na ně uvalil dědickou daň. Cysař mi v podkroví vily ukazuje malou rodinnou expozici, v níž vystavil stvrzenku na 11 tisíc korun (dnešních více než 200 tisíc) i dojemný dopis, kterým ženy po návratu z koncentráku žádají úředníky, aby si směly načesat ovoce ze stromů na zahradě.
Po Vítězném únoru soudruzi buržoazním dědičkám vyměřili ještě daň milionářskou, a jelikož Winternitzovy ji nemohly splatit, vilu zatížili exekucí. Jenny Winternitzová neměla jinou možnost a dům výměnou za její zrušení darovala státu. Darovací dopis končí slovy „Míru zdar“ a dům se stává rodinným tabu, prolomeným až v rámci porevolučních restitucí.
Jenže v 90. letech ve vile stále sídlila školka. „Státu naštěstí chyběly peníze na zásadnější stavební úpravy, které by dům trvale znehodnotily,“ konstatuje Cysař. Přesto jej nakonec rodina dostala zpět v žalostném stavu: omítka opadávala a do budovy zatékalo, jak žalují dobové fotografie.
V roce 2002 se rodině povedlo vilu zrekonstruovat do původní podoby. „Postupovali jsme podle dopisů od Adolfa Loose a většinu vily obnovili vlastníma rukama,“ vzpomíná Cysař, povoláním kameraman, na rodinné víkendy v montérkách. Následně se v Loosově vile vystřídalo hned několik podnájemníků: reklamní agentura, prodejna funkcionalistického nábytku i dvě rodiny expatů.
Když však před třemi lety zemřel Cysařův tatínek, David s manželkou se rozhodli dům otevřít veřejnosti.
O víkendu provádějí zájemce o komentované prohlídky, v týdnu probíhá kulturní program, včetně kurzů umění.
„Část nákladů pokryjí granty, část komerční pronájmy. Ročně potřebujeme na provoz a údržbu vily zhruba dva miliony,“ vypočítává Cysař a přiznává, že by se nebránil trvalejšímu spojení s partnerem, kterého by příběh vily přitáhl podobně, jako přitahoval klienty magnetismus charismatického Loose.
A ten vysokorozpočtový biják? I na něj podle zkušeného kameramana Cysaře jednou dojde.
