Světově proslulá sklárna Ajeto, kam jezdí umělci z celého světa tvořit svá díla, slaví letos třicet let. Její příběh se ale začal psát ještě dříve, to když se v tehdy socialistickém Československu setkali její budoucí zakladatelé.
Z těch, kdo stáli u jejího zrodu, už žijí jen dva. Výtvarník Bořek Šípek zemřel před osmi lety, sklář Petr Novotný nedávno, 3. května. „Měl neuvěřitelný talent, byl to mistr a náš vzor,“ vzpomínají na něj Libor Fafala s Ivanem Kubelou.
Libor Fafala s Petrem Novotným studoval. Později se spolu sešli ve staré huti Hantich, což byl závod bývalého Crystalexu. „On tam foukal jako sklář a já zpočátku taky, ale pak ze mě udělali technologa. Pár let jsme se neviděli, když jsem odjel učit na školu do Tunisu. Když jsem se v roce 1986 vrátil, byl už na huti i Bořek Šípek,“ říká Libor Fafala.
Bořek Šípek začal do novoborských skláren jezdit se svým poručníkem a neméně slavným sklářským výtvarníkem Reném Roubíčkem.
Postupně objevoval tajemství řemesla, které se stalo jeho vášní až do konce života a navazoval cenná přátelství, jako byla ta s Petrem Novotným i Liborem Fafalou, který v té době stavěl sklářské pece a míchal odstíny sklářského kmene, většinu z nich podle vlastních receptur.
V Hantichu pracoval jako sklář také Ivan Kubela, kterého Petr Novotný učil na učilišti. Pro něj byl mistrem s velkým citem pro řemeslo. V roce 1989 se Novotný, Fafala a Šípek dohodli, že se osamostatní a založí si družstvo. Podmínky ale nebyly úplně příznivé, a tak si museli ještě pár měsíců počkat, než padne komunistická vláda.
Hned v lednu v roce 1990 si obstarali živnostenský list a přemýšleli, kde postaví vlastní sklárnu. Volba padla na Lindavu, kde stála stará německá manufaktura pro stříhání a barvení sametu, kterou v devatenáctém století založil a vlastnil významný místní textilní podnikatel Ignaz Richter a jeho synové.
Místo bylo ideální, a tak začala trojice pomalu shánět peníze na rekonstrukci. Mezitím odešli všichni z Crystalexu a začali vyrábět v pronajaté sklárně ve společnosti Lustry. Tehdy jich bylo osm, včetně Ivana Kubely.
„Odešel jsem ze dne na den ze státního podniku. Měl jsem tehdy krátce rodinu, malé dítě. A najednou jsem měl tu jistotu vyměnit za něco, co teprve začínalo a nikdo nevěděl, jak to bude fungovat,“ popisuje sklář.
Jenže měli štěstí, a to se jmenovalo Bořek Šípek.
Šípkova díla vozil zpočátku Libor Fafala do Itálie i do Holandska. „Každý měsíc jsem vozil tranzitem do Itálie zboží za milion korun, které jsem předtím balil doma v garáži. I díky Bořkovi jsme tak mohli vydělané peníze investovat do budovy v Lindavě a já mohl kreslit, jak bude vypadat naše pec,“ podotýká Libor Fafala.
Původní plány, že sklárnu postaví v bývalé textilce, ale zkrachovaly. Budova měla špatnou statiku a musela jít dolů. Na jejích základech tak postavili novou.
V roce 1993 ale přišla první krize, namísto dvou zákazníků zůstal jen jeden, který ještě své objednávky snížil na polovinu. „Dělali jsme tehdy, co jsme mohli, abychom přežili. Ale veškeré investice a budování jsme museli stopnout,“ poznamenává technolog.
Naštěstí je zachránila velká zakázka od německého klienta, díky níž pak mohli postavit technologie a začít vyrábět v Lindavě. To se psal rok 1994 a Libor Fafala, Petr Novotný i Bořek Šípek založili sklárnu Ajeto. Přesně 28. října, u příležitosti konání Glass Ambition, náhradního ročníku Mezinárodního sklářského symposia, které se ten rok neuskutečnilo.
„Fungovalo to tak, že já se staral o technologie, Petr o skláře a Bořek navrhoval. Ostatně po jedné jeho váze se jmenuje i sklárna. On svá díla rád pojmenovával ryze českými názvy. Právě proto, že v Česku se tehdy nosily anglické, západně znějící názvy produktů, Bořek zvolil opačnou strategii. Buď jim dával jména sklářů, nebo taková, co ho zrovna napadla. A u téhle vázy, která je mimochodem jedna z jeho nejlepších, prohlásil, že to bude Ajeto.“
Sklárně se dařilo, Bořek v té době aktivně navrhoval pro italskou značku Driade, švýcarskou Vitru či francouzskou porcelánku Sévres a jeho dílo se dodnes objevuje v soukromých sbírkách i veřejných galeriích po celém světě. Pořídil si je třeba francouzský módní návrhář Jean-Paul Gaultiera, Karl Lagerfeld, který si od něj nechal navrhnout i podobu svých módních butiků, či zpěvák Mick Jagger nebo Bob Dylan.
„S Bořkem bylo hodně obtížné pracovat. Nikdy si nic nekreslil, všechno měl v hlavě a vyráběli jsme prostě na místě. On měl nápad a my ho pomohli vytvořit. Byl v tom geniální, viděl, jak to bude vypadat,“ popisuje Ivan Kubala, kterému se přezdívalo Bořkovy ruce.
V původní sestavě fungovala sklárna až do roku 2008, kdy se Bořek Šípek rozhodl, že odejde a odvedl s sebou i Ivana Kubelu a další tři skláře. „Bořek nikdy neměl v Ajetu podíl, byl pouze umělecký ředitel. A bohužel jsme se nerozešli v dobrém a skončili i u soudu. Ten jsme sice vyhráli, ale vztahy se mezi námi už nikdy nenarovnaly,“ dodává smutně technolog.
Podle Ivana Kubely odešel Bořek v době, kdy do Ajeta už částečně vstoupil Lasvit a umělecké sklo šlo mírně stranou. Když si ho přetáhl k sobě, chvíli spolu tvořili v pronajaté sklárně, než zařídili vlastní studio Anežku.
V ní zůstal Ivan Kubela až do Bořkovy smrti v roce 2016. Později se vrátil zpět do Ajeta. Anežka je dnes v likvidaci, Bořkovi synové, kterým po jeho smrti připadla, o ni zájem neprojevili.
Krušné chvíle si prožilo i Ajeto, právě po odchodu Bořka Šípka. Ve sklářství to tak ale bývá, říká se, že sedm let dobrých, sedm let špatných. Tehdy, v roce 2009, ji zachránil Lasvit, od něhož dostala sklárna velkou zakázku, a zase ji to postavilo na nohy.
Po dohodě pak odkoupil Lasvit deset procent od Fafalovy bývalé manželky a v roce 2017 prodal Lasvitu podíl jak Petr Novotný, tak i Libor Fafala. „Zatímco Petr z Ajeta odešel, protože už měl svou vlastní sklárnu, já v ní zůstal i nadále jako technolog.“
V Ajetu od jeho začátku probíhá umělecká výroba. Ještě dnes v ní občas vzniká váza, kterou navrhl Bořek Šípek pro firmu Driade. Sklárnou však současně prochází tvorba designérů a sklářů z celého světa. Ostatně tak jak tomu bylo od začátku.
Však také Petr Novotný kdysi uvedl, že investují více do lidí než do technologií a dávají jim prostor se sklem si hrát. A že jeho největším úspěchem bude, když se ve sklárně stane jednoho dne podprůměrným sklářem.
I svým studentům často vtloukal do hlavy, že pokud chtějí uspět, musejí se zkrátka snažit více než ostatní a být trpěliví. Protože sklářské řemeslo vyžaduje díky své křehkosti kromě talentu také notnou dávku pokory.
„Já jsem se díky němu dostal do světa na místa, kam bych se jinak nepodíval. Bylo pro něj důležité, abychom poznali, jak se k řemeslu staví jinde, v zahraničí. Byl jsem v Americe, v Japonsku,“ vzpomíná na svůj velký vzor sklář Ivan Kubela, který už dnes sklo nefouká, ale je v pozici huťmistra.
V minulosti prošli sklárnou i umělci, kteří mají dnes už svá studia, mezi nimi třeba sklářský sochař Martin Janecký, Jiří Pačínek nebo spoluzakladatel studia Dechem Jakub Janďourek. Skleněné vázy a dekorace z Ajeta pak jako státní dar pravidelně při státních návštěvách předával Václav Havel.
Od roku 1998 se ve sklárně začaly vyrábět české divadelní ceny Thálie, o třináct let později pak pod taktovkou Lasvitu přibyly ještě trofeje pro nejslavnější cyklistický závod Tour de France.
Vznikají ale i nové kolekce, třeba Opulent od Lukáše Jabůrka, Underwater od Františka Jungvirta a Kontrast od Davida Ševčíka.
Ajeto oslaví své výročí během zahájení patnáctého ročníku Mezinárodního sklářského symposia, které se uskuteční 3. až 6. října. Celým provozem provedou hosty artisté Cirku La Putyka, hudební program pak bude v režii Vojtěcha Dyka.
Od 21. června do září pak bude k vidění i průřez tvorbou sklárny v rámci výstavy Ajeto 30 ve Sklářském muzeu v Novém Boru.
