Na jednom z nejočekávanějších alb roku královna popového smutku ukazuje, že si může dělat, co chce. Hodina a čtvrt jejího eposu rozhodně neutíká rychle, ale dlouhé, repetitivní skladby jsou ve výsledku atmosférické a v určitých momentech i silné. Přesto zůstává otázka: neslyšeli jsme od ní totéž už tolikrát?
Ať už o Laně Del Rey řekneme cokoli, především se nevyhneme statusu žijící ikony. Pro mnohé fanoušky hlavně z řad mileniálů ale také Gen Z je vzorem – nezpochybnitelnou popovou vládkyní a někým, ke komu je samozřejmé vzhlížet. A nová deska Did You Know That There’s a Tunnel Under Ocean Blvd pozici komerčně stvrzuje.
Album vyšlo v pátek 24. března a s více než osmnácti miliony poslechy na platformě Spotify za víkend se jedná o doposud nejsilnější streamovací debut od počátku zpěvaččiny kariéry.
Nečekaně dlouhý název předznamenává, že tentokrát půjde o literárnější album. Víc než samotná hudba tu prim hraje Lanin hlas a důraz na její texty.
Deska stopáží přesahuje hodinu a čtvrt a většina skladeb má kolem pěti minut, čímž zcela popírá rádiová a streamovací pravidla hitů, držících se zhruba na poloviční délce. Pokud ale očekáváte, že Lana Del Rey přichází s radikálním stylovým nebo tematickým úkrokem stranou, připravte se na zklamání.
Zpěvačka debutovala v roce 2012 s dnes již kultovním albem Born to Die, které bylo absolutním komerčním úspěchem, ale u kritiky pohořelo. V sedmadvaceti letech nicméně nastartovalo Laninu zářnou kariéru a zařídilo jí početnou a až fanatickou fanouškovskou základnu, která se od té doby jen rozšiřuje.
Sama umělkyně se přesto cítila recenzemi znevážená a v následujících letech se s každým dalším albem snažila etablovat jako hudebnice a písničkářka, jdoucí v americké tradici Dolly Parton, Patti Smith, Bruce Springsteena nebo Townese Van Zandta. Stále se však probíralo, jestli není jen zbohatlá dcera, naskakující na trendy.
Její opravdovost se ostatně řeší dodnes – a je i tématem poslední desky, kdy se otevírá stran alkoholu, cigaret a toxických vztahů s nepřístupnými muži. Prý žádná faleš, ale prožitá životní zkušenost.
Lana se zdá být v opozici vůči svým kritikům, ať už má za sebou zrovna veřejnou kauzu, nebo se o ní naopak dlouho mlčí. Vždy se najde nějaká křivda, kterou je třeba kontroverzně adresovat – když například v roce 2014 vydala album Ultraviolence, spustila debatu, jestli neromantizuje domácí násilí a nefunkční vztahy.
Za pandemie zase pobuřovala svou nefunkční rouškou a opakovaně generovala faux pas potenciálně rasistickými výroky. Určitá potřeba vymezit se a způsobit kontroverzi ale k Del Rey pro její fanoušky patří, a kdyby se teď s vydáním nového alba objevil další mikroskandál, málokdo by byl překvapen.
V jistém smyslu je to komfortní pozice. Zpěvačka, obviňována dříve z neautentické a zcela smyšlené identity, může promlouvat téměř jak chce, protože je „přece Lana“.
Se čtyři roky starým albem Norman Fucking Rockwell! ovšem definitivně prokázala, že je nejen miláčkem davů, ale také zásadní textařkou současné americké hudby a vysloužila si své doposud nejlepší recenze. Jedná se o Laninu nejlepší desku, fungující od začátku do konce a bavící i ty, kteří předtím zpěvačce nemohli přijít na jméno.
V konfesních textech šla až na dřeň a nejvíce se odhalila, přesto samotná hudba zůstávala příjemná a dynamická. Romantické zpracování dysfunkčních vztahů s muži, kteří se k ní nechovají zrovna uctivě, dostávalo na Norman Fucking Rockwell! nový rozměr. Lana Del Rey dokázala popsat fixaci na ně stejně jako to, v čem jsou vlastně zoufalci.
„Ty věčný dětinský mamánku, udělal jsi mi to tak dobře, že jsem skoro řekla, že tě miluju,“ zpívala na titulní skladbě, kde našla ideální rovnováhu mezi vyznáním upřímné lásky a emancipovaném a vtipném pojmenování, v čem nemůže vztah k nepřístupnému partnerovi fungovat.
Lana Del Rey se zároveň nevymaní ze své národnosti. Vlajka, nacionalismus, kola, barbecue, Bůh, bílé šaty, krucifix, americký sen a kult osobnosti nebo práce – vše se promítá do jejích textů. Ať už v rozhovorech řekne cokoli, je symbolicky ideální představou konzervativního amerického muže o moderní ženě. Má své názory, ale je pevně ukotvená v tradici, což vlastně platí i pro její nejnovější album.
Zároveň je na něm několik motivů, které tuto představu nabourávají. Například se od ní standardně očekává, že bude ve svém věku – v sedmatřiceti – už matkou. Del Rey v textech otevřeně říká, že by si mateřství asi přála, ale zatím s žádným z partnerů nefungovala tak, aby s ním potomka měla. A vyloženě ji vytáčí bulvární i veřejné soudy za bezdětnost. Je to přece její život!
Především je tu ale nově přítomná určitá dospělost. Pokud se dala Lana Del Rey dříve zařadit mezi lidi, kteří si příliš romantizovali sebedestruktivní hudební génie typu Kurta Cobaina nebo Amy Winehouse, na novince se smrti autenticky bojí. Nejen své vlastní, jak by se dalo čekat, ale naopak má strach o celou svou rodinu.
Strachuje se o tátu, který miluje rybaření na otevřeném moři, a tak zpěvačka doufá, že nad ním drží stráž duch dědečka, ale také o bratra nebo o dceru své sestry, kterou chce jako teta milovat. Obava ze smrti nejbližších nad deskou visí jako jisté pojítko všech šestnácti skladeb, podobně jako návrat ke katolickým kořenům.
Del Rey se svým profánním způsobem vrací k bohu a cítí, že musí ve svém věku najít v životě nějaký pevný bod, jinak se jí vše rozpadne pod rukama. Kontemplativnosti výrazně napomáhá produkce Jacka Antonoffa, který s každým dalším mainstreamovým albem čelí kritice fanoušků, ale ve skutečnosti by si současná popová hudba mohla jen těžko přát citlivějšího megaproducenta.
Skladby nemění nijak radikálně, ale uzpůsobuje je danému interpretovi, aby co nejvíce vyniklo, co se snaží říct. Jeho zásahy jsou jemné a někdy přímo nenápadné, ale dokonale napomáhají atmosféře. Jeho výhodou je, že pracuje s nejslavnějšími hudebníky, a tak na něj není vyvíjen nátlak, aby dělal hity – samotná jména jeho svěřenců zařídí, že poslechy budou v řádech milionů.
Nejinak je tomu u Did You Know That There’s a Tunnel Under Ocean Blvd, kde vybrat singl muselo být těžké, protože deska spíš rezonuje jako celek. Při uceleném poslechu ve sluchátkách má až parametry filmového zážitku, vyvíjejícího se postupně do velkého závěru, kterým je raná verze zpěvaččina hitu Venice Bitch.
Je to chytrý tvůrčí tah někoho, kdo je natolik slavný a má za sebou tolik nahrané hudby, že si může dovolit odkazovat sám sebe, a přesto dodat písni nový a svérázný rámec.
Zvláštní tvůrčí volbou jsou tu dva mluvené předěly, protínající album. Obzvláště čtyřminutové kázání oblíbeného hollywoodského kněze Judaha Smithe doplněné jemnou instrumentální linkou a místy přerušované smíchem či nadšením dává smysl v kontextu spirituality a hledání významu života.
Smithova slova jsou banální a motivační, ale k závěru dostanou překvapivý důraz, když vysvětlí, že je vyslovoval kvůli sobě. Je to vlastně zprostředkované přiznání zpěvačky, na jejíž texty přísahají miliony lidí jako na ty pro ně osobně nejdůležitější, že ona je píše, aby pomohla sama sobě.
Novinka není nejlepším albem Lany Del Rey, ale na Norman Fucking Rockwell! chytře navazuje šíří témat a osobním náhledem. Mistryně soudobého smutku se však neubrání opakování a na ploše hodiny a čtvrt se stává po nějaké době vyloženě únavnou. Stereotypní instrumentální podkres neutáhne pouze krásným hlasem, a už vůbec ne texty, které jsme od ní slyšeli v různých variacích tolikrát.
Přesvědčené fanoušky nejspíš nadchne, protože dostanou, co od své bohyně přesně chtějí. Nové posluchače by mohla přesvědčit také, protože zdokonalila vše, v čem byla předtím dobrá. Ale pro nás, kdo hudebnici sledujeme dlouhodobě a chceme od ní nějaký posun, zbývá čekat na další album, které snad trochu překvapí.
Jinak bude Lana Del Rey dokola nahrávat stejnou desku. A doufat, že tentokrát vyzní jinak.
