Nejsnazší nástroj leadershipu je dávat správný vzor – když něco zvládnu já, mám vnitřní oprávnění to žádat po ostatních. „Šéfové a vedoucí týmů se nejvíce ztrácejí právě v tom, jak plnit vlastní závazky. Přitom to je naprosto základní věc,“ říká Jaroslav Homolka, kouč českých manažerů i těch pracovníků, kteří se na vyšší pozice chtějí dostat.
Homolka je uznávaný kouč. Jeho služby využívají jednotlivci, malé i velké firmy. „Ve velkých firmách nejčastěji dělám s malérovými lidmi, kteří neprošli vnitřním výběrovým řízením na vyšší pozici. Takový člověk má předem stanovenou dobu na to, aby obstál při druhém pokusu,“ říká Homolka s tím, že všichni jeho klienti s jeho pomocí napodruhé uspěli.
Celkem jeho rozvojovými kurzy prošly tisíce lidí včetně dvou stovek předních českých manažerů. Se svými klienty se Homolka během krátkých intenzivních tréninků soustředí hlavně na překonávání konkrétních překážek nebo dosažení jiných úkolů. Vyvinul si na to vlastní metodiku nazvanou Personal sparring partner, ve které trénuje základní věci, jako je komunikace s autoritou, zpětná vazba, sebeorganizace (velké oči – malé možnosti), vytváření správných návyků a rituály. Nebo i těžší úkoly, jako je například vyjednávání, překonání vlastních obav (nejčastěji strach z odmítnutí – pracovní nabídky, žádosti o vyšší plat…) nebo – jak říká Homolka – přežití v dnešním agresivním světě.
Jaroslav Homolka.
„On ale přitom agresivní není. My bychom chtěli růžový svět a ten nikdy nebyl a nebude, agrese do něj normálně patří, jsme přece živočiši,“ dodává Homolka. „Nejčastěji za mnou lidi přijdou s tím, že chtějí změnit svoje okolí, vylepšit lidi okolo sebe, vylepšit tak celou firmu… Takže musí začít od sebe.“
Tady je jeho pět rad, jak být lepším šéfem:
1. Buďte lídr, ne diktátor
Velký problém dnešní společnosti je spolehlivost a loajalita. Pleteme si svobodu s bezbřehostí, s tím, že si můžeme dělat, co chceme. Když jste šéf, je obrovsky důležité sestavit kolem sebe tým lidí, na které se můžete spolehnout. Ten první, na koho se dá spolehnout, musíte být vy. Vedoucí by měl být opravdu silný a spolehlivý partner. Pokud vyžadujete něco, co sami neplníte, jste spíš diktátor než lídr.
2. Já chci – ne, že investor chce
Když po lidech něco chcete, jaké zájmeno používáte? Do jaké pozice stavíte svoji zodpovědnost a zodpovědnost podřízených? Mluvte v první osobě a netančete okolo ve stylu „my–oni–ono“ nebo „investor si přeje“, „akcionář si přeje“. Spousta lidí se pořád za něco schovává, ale lidé chtějí partnera s jasně určenou zodpovědností.
3. Znáte jejich motivaci?
Jak poznáte, že lidé okolo vás OPRAVDU chtějí být lepší? Když za mnou přijde nový klient, nejvíc mě zajímá jeho motivace. A jak se chová, když prohrává. Spolupráci s většinou lidí odmítnu, protože právě motivaci nemají dostatečnou.
Prověřuji, jestli splňují následující tři body: 1) Jejich investice – kolik jsou ochotní do změny dát peněz, času, energie… Nic není zadarmo, zázrak jsem ještě neviděl. 2) Nasazení – jak intenzivně se do toho chtějí pustit. Přepálený start není dobrý, znamená skončit v půlce. Ani volný start ale nefunguje, jakmile nemáte tempo, nic nezvládnete. Ideální je zlatá střední cesta. 3) Odhodlání – to je ochota prohrávat. Jinými slovy, kolikrát jste ochotni to zkusit znova, než vám daná věc půjde. Většina lidí po selhání hledá lehčí cestu, ale tak to nejde. Nové věci se neučíte, když vítězíte.
4. Inspirujte se ve sportu
Sám pomáhám na Kladně trénovat amatérské boxery, takže je mi sportovní přístup blízký. Mám rád bojové sporty, protože tam je agrese regulovaná: gong – agrese, druhý gong – soupeři se obejmou a jdou třeba na kafe probrat zápas. V ringu se nedá nic okecat, tam je to realita, kde se učíte rychle. Když uděláte chybu, hned dostanete zpětnou vazbu… a tělo se učí, je rychlejší, lépe ukládá informace.
Děti v tělocvičně nejdřív učím prohrávat, se ctí a zaslouženě, a až pak vyhrávat. Máme tam k tomu na stěně několik hesel:
- „Vítězit s pokorou, prohrávat se ctí.“
- „Vítězství je okamžik, trénink je cesta.“
- „Když není motivace k tréninku, pak je motivace k vítězství k ničemu.“
- „Soutěž není nepřátelství.“
5. Jděte přímo za ním
Nejčastějším problémem, se kterým se setkávám, je zpětná vazba. A to jak směrem k podřízenému, tak opačně, tedy směrem k šéfovi. Prostě schopnost někomu říct, s čím nejsem spokojený a proč. Se svými klienty proto cvičím postup, který má pět kroků:
- Řekněte mu to jako prvnímu, ne někomu jinému. To je fair play.
- Dejte si záležet na přípravě a správně volte podmínky pro rozhovor. Čím neutrálnější prostředí, tím lépe (tedy ne šéfova kancelář). Cílem je změna, ne aby někdo vyhrál.
- Promluvte si jen mezi čtyřma očima. Zpětná vazba není divadlo pro obecenstvo.
- Výstupem musí být vždycky konkrétní dohoda. Tohle není nezávazný pokec, ale setkání, z kterého si obě strany odnášejí nějakou odpovědnost anebo závazek „kdo, co, kdy, kde, jak a s jakým výsledkem“.
- Výsledkem by měla být i následná schůzka a opětovná zpětná vazba, říkám tomu princip start–stop.
Jaroslav Homolka je zakladatelem vzdělávací agentury Gro a 20 let se věnuje programům rozvoje osobnosti. Za tu dobu absolvovalo jeho kurzy 18 tisíc lidí. O motivaci, tréninku a „přežití v agresivním světě dneška“ bude mít přednášku na nadcházející konferenci iCON Prague, která se koná 24. až 26. dubna v Národní technické knihovně.
