Za své neúspěchy v oblasti osobní změny nebo pracovních výsledků často obviňujeme nedostatky ve své motivaci: kdyby se mi tak více chtělo a méně nechtělo. Kupujeme si knihy o sebemotivaci a snažíme se, aby se nám začalo chtít do toho, do čeho se nám nechce. To chápeme jako hlavní krok ke změně. Nesprávně.
Motivace není pocit
Základní chybou je naše omezené pojetí motivace, kterou zjednodušeně chápeme jen jako „pocit, že se mi chce“ (dát se do práce, sníst další porci zdravého jídla) nebo „pocit, že se mi nechce“ (kouřit, chovat se nesprávným způsobem). Ve skutečné motivaci ale aktuální pocit nehraje zásadní roli.
Je-li pro pana Nováka hlavní pracovní motivací jistota a schopnost postarat se o rodinu, ani jeden z těchto faktorů nemá nic společného s tím, co cítí většinu pracovního dne. Nevstává radostně s pocitem „chce se mi do práce, protože se můžu postarat o rodinu“ nebo „to bude prima den, ve kterém si zase potvrdím, že mám jistotu práce“. Většinou se mu vstát nechce a vyrazit do práce také ne. A přesto vyrazí.
Motivace tedy není pocit, ale často naopak síla, která nám pomůže jednat proti aktuálnímu pocitu. Nechce se nám vstát, ale vstaneme a jdeme do práce. Nechce se nám zavolat zákazníkovi, ale nakonec zavoláme.
Pocity nejsou na povel
Pocity jsou proměnlivé. Závisí na spoustě chemických, biologických i psychologických faktorů, z nichž jen některé ovlivníme. Domnívat se, že můžeme být pány všech svých pocitů, je jistá cesta k neuróze. Přesto nás bohužel mnohé návody přesvědčují, že to možné je. Naše moc ale neleží ve schopnosti vyvolat si nebo zapudit pocit, ale v naší svobodě na něj (ne)reagovat.
Své pocity můžeme ovlivňovat – tím, co si myslíme, kam přikloníme pozornost, jak se vyspíme a hýbeme, jak kultivujeme své postoje k životu. Ale takový vztah je podobný jako u výchovy dítěte: máme na něj vliv, ale nikdy nebudeme mít stoprocentní kontrolu. Proto nepočítáme s tím, že mu stačí říci „Nestrkej prsty do elektrické zásuvky!“, ale pro jistotu ji ještě zaslepíme bezpečnostním krytem.
V oblasti své motivace bychom měli být připraveni na totéž: mít k dispozici techniky, které nám pomohou zlepšit chuť do práce, ale zároveň i prostředky pro případ, že naše pocity – stejně jako malé dítě – neposlechnou.
Křivka našich pocitů se nezastaví
Naše pocity probíhají v nepravidelných křivkách – občas jsou nahoře, jindy dole. Pokud jsou nahoře, nepotřebujeme techniky sebemotivace. Prostě se nám chce začít.
Pokud jsou ale dole, domníváme se, že právě zde nám techniky sebemotivace pomůžou v tom, že vrátí naše pocity do pozitivní roviny, a pak se nám bude – prostě chtít. Ale jak nás vlastní bolestivá zkušenost poučí, křivku svých pocitů ovlivníme pouze do určité míry. Pokud tedy chceme mít ve svém životě úspěch, potom se musíme zaměřit nikoli na to, jak změnit svůj pocit, ale jak se dát do aktivity i přesto, že mám zrovna nepříjemný pocit.
Motivace je důsledek, ne příčina našich akcí
Psychologickým paradoxem je, že v naprosté většině oblastí je motivace důsledkem, nikoli jen příčinou našich aktivit. Nejprve něco děláme a teprve poté se staneme motivovanými pro to, dělat to dále. Motivace je něco, co se rozvíjí až cestou.
Jsem-li silně zapálený programátor, je to proto, že jsem o programování mnoho přečetl, mnoho znám, mnohé se mi povedlo. To vytváří mou motivaci. Bylo by absurdní domnívat se, že si člověk bez zkušenosti s programováním sedne do křesla, vizualizuje si svou budoucnost programátora, použije tajemnou techniku a za chvíli vstane se stejnou motivací překonávat programátorské obtíže jako zapálený geek s dvacetiletou praxí v kódování. To by bylo absurdní. Přesto tomu často věříme.
Zaměřme se na změnu jiných složek naší psychiky
Hledat motivaci příliš brzy je stejně zbytečné jako hledat hlubokou lásku na prvním rande. Motivace přijde sama. A nepřijde-li, je to o to více důvod pro naše zamyšlení (Jsem na správném místě? Není něčeho příliš? Co chybí?).
Daleko spíše se proto při svých snahách o změnu zaměřme na jiné složky:
- budování sebekontroly a vůle
- rozšíření uvědomění, akceptace, pozornosti
- znalosti vlastních potřeb a důvodů, proč děláme, co děláme
- kultivaci vděčnosti za to, co máme, spíše než bědování na tím, co nemáme
- vyhýbání se situacím, které často vedou k našim selháním
- budování nejprve jednoduchých návyků, opakovaných rutin
- prostředí, které využijme ve svůj prospěch: Kde nám může pomoci? S kým můžeme pracovat na změně společně?
- zdravý a dobrý život (nejen fyzicky, ale i psychicky a sociálně), který sám o sobě přinese radost a motivaci do dalších změn
A především – hledejme takové metody, které nás naučí jednat nikoli v souladu s našimi pocity, ale proti nim – nereagovat, když máme zlost; nejíst nezdravě, když máme chuť; dát se do práce, i když se nám nechce.
