Trauma z dětství doslova přetvoří naše tělo a mozek. A může se v dospělosti podepsat na našem zdraví i vztazích. Zabrání nám prožívat potěšení, zvýší míru stresu a naopak sníží sebeovládání.
„Lidé, kteří zažili trauma, často hledají různé způsoby, jak si pomoci. Používají externí regulátory na zlepšení vlastních pocitů. Zjistí, že když si dají více alkoholu, léků nebo drog, tak se na chvíli uklidní,“ vysvětluje Natália Kaščáková, která se dlouhodobě zabývá studiem psychických traumat získaných v dětství.
Čím je vlastně trauma způsobováno?
Ne všechny nepříjemné události, které v dětství zažijeme, nám ho způsobí. Záleží na řadě proměnných. V našem výzkumu jsme pracovali s pěti základními typy špatného zacházení s dětmi, vycházejícími také z mezinárodního dotazníku Childhood Trauma Questionnaire.
Jedná se o nepříznivé události, které, pokud je dítě zažije, mají vysoký traumatizující potenciál. Citové týrání, fyzické týrání, sexuální zneužívání, ale i citové a fyzické zanedbávání…
Narazila jsem i na koncept, že trauma se vyvine i v důsledku něčeho, co se nám mělo stát, ale nestalo. Co to znamená?
To jsou právě ty zážitky se zanedbáváním. Dítě má od útlého věku přirozenou potřebu mít kolem sebe někoho, kdo se o něj stará, kdo ho podporuje, kdo mu nabízí dostatek citové vazby. To vše je nezbytné pro dobrý vývoj dítěte, jeho celkové zdraví a schopnosti, například v souvislosti s fungováním ve vztazích.
Když se dítěti nedostává základní citové náklonnosti, chybí mu. V některých případech to může mít mnohem horší následky než fyzické týrání.
Co se děje, když dítěti chybí blízkost s rodičem nebo opatrovníkem?
Dítě má odmala vrozenou potřebu blízkosti, lásky a péče. Proto vysílá směrem k rodičům různé signály, aby přišli a reagovali na jeho aktuální potřeby. Když to jde hladce a dochází k souladu, oxytocin – hormon lásky, náklonnosti a péče – se uvolňuje u obou.
Když však dítě nemá tyto základní potřeby naplněné, na situaci si postupně zvykne. Například se naučí, že když pláče, nikdo nepřijde, a tak nemá smysl snažit se přivolat milovanou osobu. Naučí se uklidňovat se samo, nevyžadovat péči ani kontakt.
V dospělosti to může vést k rozvoji takzvané vyhýbavé vztahové vazby, kdy dotyční bagatelizují význam blízkých vztahů. Zvyknou si spoléhat pouze sami na sebe, což může zasahovat do partnerského života. A mohou mít také tendenci nevyhledávat pomoc, i když ji potřebují.
Na jaká zajímavá zjištění vás přivedl výzkum?
Zejména citové týrání je nejdůležitějším ukazatelem pro rozvoj většiny zkoumaných onemocnění: například astmatu, alergií, hypertenze, cukrovky, obezity, různých chronických bolestivých stavů a podobně.
Ukázalo se také, že chlapci jsou náchylnější k různým formám špatného zacházení, například k citovému zanedbávání. To souvisí s ženským hormonem estradiolem, který má ochrannou funkci při některých rizikových vývojových procesech v období puberty.
Je to takový paradox, protože v naší společnosti i při výchově chlapců věnujeme málo pozornosti jejich citové výchově. Mluvíme o tom, že chlapci nepláčou, že spoustu věcí zvládnou a podobně – přitom výzkumy ukazují pravý opak.
Když se například zkoumala skupina lidí, kteří byli týráni, ukázalo se, že z těch, kteří zůstali zdraví i po dvaceti letech, byla většina dívek. Onemocněli především chlapci.
Takže muži jsou náchylnější k rozvoji traumatu, ale zároveň je v naší společnosti různými stereotypy ještě více citově zanedbáváme…
Dalo by se to tak říct. Do hry vstupují ještě geny. Když má konkrétní chlapec určitý typ genů, může ho emoční zanedbávání ovlivnit ještě negativněji.
Další důležitou věcí je, jak trauma ovlivňuje naše tělo, především regulaci stresové osy, kde hraje hlavní roli kortizol – důležitý stresový hormon, který nám pomáhá zvládat různé situace. Nejvíce se vylučuje ráno a dopoledne, během dne jeho produkce klesá. Zároveň se také vylučuje dodatečně, když je třeba něco zvládnout nebo překonat.
Foto Nina Skalíková
Foto Nina Skalíková
Ideální je, když je kortizolu tak akorát: ani příliš, ani málo. U dětí zažívajících mnoho špatných zkušeností se však stresová osa při nadměrném množství kortizolu vychýlí nejprve reaktivním směrem.
Když jsou postupně vystaveny toxickému stresu, který se stává chronickým, křivka se začne zplošťovat a kortizolu je málo. Bazální hladiny jsou nižší, a i kdyby ho člověk potřeboval vyplavit, tak se nevyplaví.
Jaké to má důsledky?
Takový člověk se může cítit velmi vyčerpaný a unavený. Může dojít k asymetrické reakci organismu, když je málo kortizolu, ale nadbytek noradrenalinu a nabuzený sympatikus. To má za následek, že srdce člověka bije jako o život.
Pro tělo je náročné tuto situaci vyrovnat. Stresová reakce je pro nás velmi důležitá a výsledná rovnováha nám pomáhá zvládat každodenní stres. Když dochází k asymetrické reakci, mohou být výsledky špatné.
Je v tu chvíli důležité vyhledat odbornou péči?
Určitě ano. Ale jsou i jiné užitečné postupy. K vyladění sympatiku a parasympatiku pomáhají různé relaxační techniky, třeba autogenní trénink, Jacobsonova relaxace nebo jóga. Různé studie potvrdily, že zlepšuje sympaticko-parasympatickou regulaci.
A lidem fungují i další aktivity, jako je například meditace, malování, psaní nebo jakákoli relaxační činnost, při které se člověk cítí dobře.
Mnoho lidí si myslí, že je trauma způsobeno především velkými životními událostmi. Nyní ale zjišťujeme, že i zdánlivě nenápadné věci mohou mít následky. Napadají vás nějaké konkrétní příklady?
Napadá mne několik let stará situace, když jsem vybírala jesle pro svého mladšího syna. Než si zvykl, trávila jsem tam s ním asi půl dne a pozorovala prostředí. Bylo velmi zajímavou zkušeností pozorovat, jak odlišně děti fungují. Většina byla stará kolem jednoho roku.
Vzpomínám si na jednu holčičku, která byla velmi samostatná. Sama chodila nahoru a dolů po prolézačkách, sama padala, sama vstávala a podobně. Chtěla jsem jí být nápomocná, ale učitelky mě zarazily s tím, že její maminka chce, aby všechno dělala sama, aby byla samostatná.
Bylo mi z toho smutno. Připadala mi hodně malá na to, aby všechno zvládala sama. Ve srovnání s ostatními dětmi tam působila velmi osaměle.
Často mluvíme o tom, jak jsou děti samostatné, v pozitivním slova smyslu. Může to tedy být také důsledek traumatizace?
Ano, byly prováděny i experimenty zjišťující typ vztahové vazby, při nichž bylo pozorováno chování dětí při odloučení od matky. Zpočátku se výzkumníci domnívali, že nejlépe jsou na tom děti, které při odchodu matky vůbec nepláčou a ani se neobtěžují vrátit do pokoje. Ukázalo se však, že právě tyto děti byly vztahově špatně navázané.
Přestože se navenek zdálo, že jsou v pořádku, když se u nich měřila hladina kortizolu, měly ji zvýšenou. Naopak děti, které plakaly a protestovaly, když maminka odcházela, a radostně vítaly její návrat, byly bezpečně navázané. Je to přirozená reakce.
Jak se liší trauma získané v dětství od traumatu, které se může odehrát později v dospělosti?
Některá životní období, konkrétně ve vývoji mozku, jsou citlivější na účinky nepříznivých událostí než jiná. Právě v raném dětství, přibližně do pěti let věku, je mozek nejcitlivější.
Důležité je také období kolem deseti až jedenácti, kdy je velmi citlivá amygdala, zpracovávající emoce. A roli hraje samozřejmě i období puberty mezi čtrnáctým až šestnáctým rokem, kdy se výrazně vyvíjí prefrontální kůra regulující emoce.
Zároveň se náš mozek vyvíjí po celý život. I v pozdějším věku, když se nám přihodí nějaká závažná událost, na ni můžeme reagovat mnohem závažnějším způsobem – zejména tehdy, když už máme nasbírané nějaké špatné zkušenosti z dětství.
Nejde tedy tolik o objektivní závažnost konkrétní události, ale spíše o její emoční následek?
Ano, je to tak. Je zde řada faktorů, které se vzájemně ovlivňují. Třeba naše genetická výbava a predispozice. Nebo dokonce i to, jak se plod vyvíjel v těle matky a co prožila během těhotenství. Pokud se jedná o normální každodenní stres a žena ho dokáže dobře regulovat, stresové hormony se k dítěti nedostanou, protože placentární enzym je odbourává a vše probíhá hladce.
Když má ale matka potíže nebo sama prožila traumatické zážitky, má problém vyrovnat své emoce a hladinu kortizolu. Pokud pak často zažívá nadměrný stres, partnerské násilí nebo jiné trápení, placentární hormon nestíhá rozkládat přebytečný kortizol a ten se pak dostane i k dítěti. Tak se již v těle matky může ovlivnit genetická výbava dítěte.
Dalším důležitým mezníkem je porod a narození, například zda došlo k bondingu. Pokud se to však nepodaří, není to úplná katastrofa. Včasnou péčí v prvních měsících můžeme některé věci napravit.
Dále do všeho vstupují vlastnosti prostředí, které dítě vnímá především prostřednictvím vztahových zkušeností s nejbližšími osobami a prostředím, v němž vyrůstá. Například děti vyrůstající v chudém prostředí zažívají v raném dětství více stresu, protože rodiče musí řešit problémy, jako je nezaměstnanost nebo nedostatek financí.
I to se pak může podepsat na jejich celkovém zdraví.
Stává se vám, že se na vás obracejí dospělí, kteří si až zpětně uvědomili dávné trauma?
Často tehdy, když se dospělí lidé dostanou do vážné životní situace a ta u nich vyvolá potíže. Buď sami tuší, nebo společně přijdeme na to, že jejich reakce na konkrétní stresor do velké míry souvisí se staršími zážitky.
Běžně se například mladým matkám stává, že si v souvislosti s péčí o dítě uvědomí, jak spouštějí a otevírají různé věci, kterým samy nerozumí – například reagují na pláč dítěte extrémním způsobem.
Může být neovládání emocí jedním z důsledků traumatizace?
Je to jeden z velmi stabilních neurobiologických nálezů. Konkrétně se jedná o zvýšenou reaktivitu amygdaly. Amygdala je hluboká struktura ve starší části mozku, která je velmi důležitá pro emoce a spouštění strachu v různých situacích.
Například když jedeme po silnici a blíží se auto, amygdala nás upozorní tím, že v nás vyvolá pocit strachu. Nutí nás udělat krok zpět a dávat si pozor, aby se nám něco nestalo.
Mozek lidí, kteří v dětství zažili hodně špatných věcí – spoustu napětí, hádek, citového vydírání, nepříjemných poznámek, zastrašování, ponižování nebo zahanbování – se přizpůsobil tak, že jejich amygdala je vysoce reaktivní. Je to v podstatě jejich proces přizpůsobení se situaci, aby v takovém prostředí přežily.
Takové děti se velmi rychle naučí vyhodnocovat náznaky tváře, jaký má člověk tón hlasu, jaké jsou jeho pohyby, jak se přibližuje, jak slyší kroky, odkud přicházejí, jak cinká klíč v zámku… Jejich amygdala je jako by vycvičená k vyhodnocování hrozeb.
A i když je to pro ně v dětství velmi výhodné, protože se učí vyhýbat různým situacím a ustupovat, aby neprovokovaly, v dospělosti to může být zatěžující. Reakci spouští i v situacích, kdy vůbec není nutná.
Jako například?
Například jakýkoli druh úzkostné reakce. Obecně u pacientů pozoruji, že je určité situace nadměrně vyděsí. Později si zpětně uvědomí, že to bylo přehnané, ale na vině je reakce jejich těla a emoční hyperreaktivita.
Přitom často kritizujeme zkušenost druhého člověka a odsuzujeme jeho přehnanou reakci, aniž bychom věděli, co za ní stojí…
Ano, to je pěkné shrnutí. Když nám někdo vypráví svůj zážitek, může se zdát, že se nic tak hrozného nestalo. „Vždyť já jsem to taky přežila a jsem tu.“ Ale vnímání je skutečně velmi různorodé.
Každý jsme odlišně geneticky poskládán a daná situace na nás působí jinak. Je také velmi důležité, jakou podporu dostaneme v období, kdy se nám tyto věci dějí. Zda je tu někdo, kdo nám pomůže špatnou zkušenost zpracovat.
Ve vaší studii jsem se také dočetla, že traumatizovaní lidé jsou náchylnější k závislostem. Jak to s tím souvisí?
Lidé, kteří zažili trauma, často hledají různé způsoby, jak si pomoci. Používají vnější regulátory ke zlepšení svých emocí. Zjistí, že když si dají více alkoholu, léků nebo drog, na chvíli se uklidní a pak je to lepší. Může se jednat ale i o riskantní zážitky, bezmyšlenkovité střídání partnerů nebo různé druhy sebepoškozování.
Někteří lidé například chodí nalehko, aby cítili zimu a ulevilo se jim, protože je tělo začne v tu chvíli regulovat. Podobným mechanismem může být i přejídání. Stává se, že ženy, které byly znásilněny, se tímto způsobem chrání, aby byly méně atraktivní pro další potenciální útok. Přitom si svůj projev obrany vůbec nemusí uvědomovat.
Navíc při traumatizaci dochází ke změnám na biologické úrovni a ukazuje se, že děti, které zažily hodně zneužívání, mohou mít narušený tukový metabolismus, což samo o sobě přináší větší sklony k přibírání. Proto je důležitá osvěta. Setkávám se s řadou pacientů zažívajících traumatizující poznámky o své postavě – a to i od lékařů.
Jaké obranné strategie na zvládání traumat známe? A jak zjistit, zda je také sami využíváme?
Úplně první obrannou strategií, kterou má dítě k dispozici, je disociace. Když se mu stane něco zlého, zážitek si nezapamatuje vcelku, aby to nevnímalo jako něco bolestivého. Uloží si ho do paměti roztříštěný v různých vrstvách.
Část třeba ve zrakových vjemech, část ve smyslových, část ve sluchových. Jsou to fragmenty zážitku, které se pak dospělému člověku mohou občas vrátit i v průběhu běžného dne a nemusí vůbec chápat proč.
Druhým mechanismem je vytěsnění do nevědomí. V důsledku bolestného zážitku, případně břemene velkého studu či viny dítě zážitek uloží hluboko do nevědomí. Člověk pak může fungovat po celá léta, ale ani takové vytěsnění nefunguje dokonale. Může se projevovat například velkou únavou, bolestmi různého druhu, poruchami spánku, zažívacími problémy…
Co pro sebe vedle terapie může udělat člověk, který se v předchozích popisech zážitků našel?
Hodně lidem pomáhá už to, když si o těchto tématech přečtou více a začnou se vzdělávat. Z mnoha situací se dá dostat jen zdravým režimem, pohybem, stravou. Pomůže i zamýšlet se více nad sebou, udělat si na sebe denně čas. Zjistit, co nám dělá dobře, co je pro nás příjemné, co nás živí, co nás naplňuje.
Může to být jen několik minut, kdy necháme myšlenky plynout a přemýšlíme jen o sobě: jak se teď mám, co se dnes stalo, co bylo dobré, co nebylo dobré? A samozřejmě pomáhá obklopit se lidmi, se kterými je nám dobře.
