Snímek Světlonoc talentované režisérky Terezy Nvotové vypráví příběh Šarloty, která se vrací do rodné vesnice ve slovenských horách, aby našla odpovědi na otázky o svém velmi pohnutém dětství. A příběh slaví mezinárodní úspěch. Na filmovém festivalu ve švýcarském Locarnu získal cenu pro nejlepší film Zlatého leoparda v kategorii současná kinematografie.
Mysteriózní drama Světlonoc je vzpourou ženy stojící proti hluboce zakořeněné kolektivní tradici, která ji démonizuje a zostuzuje. Do hlavních rolí obsadila mladá autorka například Ivu Bittovou, Evu Mores, Marka Geišberga a Nataliu Germani. Jak se k příběhu dostala a jaké poselství by jím ráda předala divákům?
Příběh jste prý rozvinula spolu s vaší kamarádkou, která za vámi přišla s tím, že lidé na Slovensku stále věří na bosorky. Co vás na tom zaujalo?
Myslela jsem si, že víra v bosorky (termín označující ženu, která má nějaké magické či nadpřirozené schopnosti, pozn. redakce) je už minulostí, nemohla jsem uvěřit, že v 21. století jsou lidé schopni takto extrémně diskriminovat ženy, které nevyhovují jejich představám.
Bohužel jsem se mýlila, a to nejen na Slovensku. Podobné antropologické výzkumy dělali třeba i ve Francii a zjistili to samé. Lidi pořád potřebují obětního beránka, na kterého hodí všechna své neštěstí a tím beránkem je zpravidla žena.
Čím si vysvětlujete úspěch ve Švýcarsku? Čekala jste, že regionální téma zaujme i ve světě?
Neřekla bych, že to je regionální téma. Film se sice odehrává ve slovenské vesnici v horách, no téma je univerzální. Strach z jinakosti, hledání osobní svobody, konflikt ultrakonzervativního a liberálního světa – to všechno jsou témata, které řešíme všude po světě.
Ale takový úspěch jsem opravdu nečekala a cena mě velmi překvapila. Nevěděla jsem, jestli se mi povedlo odvyprávět náš příběh tak, aby ho pochopili i cizinci, měla jsem strach, že se na to lidi zvenku nenapojí. To se ale nestalo a z toho mám obrovskou radost.
Co vás při natáčení nejvíce inspirovalo?
Při natáčení jdete podle přesně připraveného plánu a prostoru na změny je tam málo. Stejně to ale nejde dělat mechanicky, před kamerou se musí stát zázrak, který zachytíte. A to se může stát jenom tak, že všichni, co na filmu dělají, se otevřou a sladí natolik, že situace, které jsou do posledního detailu připravené, se najednou probudí a začnou žít svým vlastním životem.
Moje role je nastavit všechny lidi tak, aby věděli, co dělají, a otevřít se nápadům a změnám, které přirozeně přicházejí. U Světlonoci jsem se nechala inspirovat nejen lidmi ale i prostředím. Točili jsme hlavně v lese a já jsem chtěla zachytit atmosféru, kterou můžete prožít jenom tam.
Co myslíte, že přichází poté, co se člověk smíří se svými vlastními démony?
Já nevím, jestli se jde s nimi smířit úplně, věřím, že když je poznáme, tak přestanou být pro nás tak strašidelní a nebezpeční. A co přichází pak? Asi se pak cítíme svobodnější, protože máme prostor vnímat i jiné věci.
Prošla jste si sama podobnou cestu sebepřijetí?
Pořád si jí procházím. Myslím, že tento proces trvá někdy i celý život. Ale pořád je to lepší a lepší. Pomáhají mi i příběhy, se kterými žiju a jež zpracovávám. Přes své postavy si některé věci často sama uvědomím.
Dočetla jsem se, že Světlonocí byste chtěla pomoci budovat ženské sebevědomí a svobodu ve společnosti, která se o rovnosti pohlaví odmítá bavit. Jak moc vás tohle štve?
Štve mě to vždy, když na to narazím, a děje se to téměř pořád. Mluvím i o maličkostech, které jenom potvrzují status quo, že ženy jsou pořád v té nevýhodnější pozici. A štve mě i to, že když to v naší společnosti řeknu, tak si akorát vysloužím nálepku „feministky“ a to zejména od lidí, kteří ani nevědí, co to slovo znamená.
Na druhé straně mi to dává sílu dělat, co dělám, protože mám pocit, že je před námi ještě dlouhá cesta k tomu, aby se všichni cítili rovnocenně. A to teď nemluvím jen o ženách, ale všech, které naše společnost staví do té horší pozice.
Když ale mluvíme vysloveně o ženském sebevědomí, tak si myslím, že to je hlavně v rukou žen samotných. Hodně z nás si totiž neuvědomuje, že má možnost volby, že nemusí dělat to, co po ní chce společnost nebo rodina, i když tím vstupují na nejistou půdu.
Doufám, že skrze mé hrdinky některé ženy dostanou odvahu jít vlastní cestou.
Váš film se z velké části natáčel v divoké přírodě slovenských hor, prý jste se velmi snažili zachovat lokace nedotčené. Jak jste k tomu přistoupila coby režisérka?
Neodpustila bych si, kdybychom využili a zničili les a pak jenom odešli. Šlo by to proti celému smyslu tohoto projektu. Stalo se například, že si místní stavaři měli vzít dřevo z chat, které jsme v lese vytvořili, a pak jsem dostala zprávu od místních, že to dřevo tam pořád je. Tak jsem zmobilizovala náš tým, aby to uklidil.
Filmový průmysl má výraznou uhlíkovou stopu. Vy jste ale prý kostýmy používali z půjčoven či kupovali v secondhandech, používali jste ekologické čisticí prostředky a hlídali úroveň hluku. Je „green filming“ náročnější?
Je náročný v tom, že na něj nejsme zvyklí a vyžaduje určité úsilí lidi přesvědčit, že se to dá dělat i jinak. Já jsem od začátku říkala, že vysloveně chci, abychom za sebou zanechali co nejmenší stopu. A povedlo se toho hodně.
Dřevo, ze kterého byly dřevěnice postaveny, bylo taky staré, štáb si rychle zvykl na to, že nemáme jednorázové nádobí.
Dělat film je ale tak komplexní proces, že někdy neexistuje stoprocentně zelená alternativa. Například když v lese potřebujete světla, musíte si přinést generátor. Green filming je o tom, se pořád ptát, jestli se to dá udělat jinak – lépe, a to, co jde, tak opravdu udělat.
Zažíváte období, kdy se vám daří. Všechny vaše filmy jsou úspěšné, bodujete i v zahraničí. Je něco, o čem v kariéře sníte?
Mít stabilní příjem. V mém oboru se totiž úspěch nerovná finančnímu ohodnocení. Pořád žiju v existenční nejistotě, jestli budu mít za pár měsíců z čeho zaplatit nájem.
Ráda bych tohle neřešila, protože pracuji opravdu hodně, často několik měsíců nemám ani volný víkend. Proto hodně režisérů, kteří mají rodiny a hypotéky, pak jdou natáčet telenovely nebo reklamy. Kdybych to ale dělala, pak bych nemohla dělat filmy. Je to začarovaný kruh.
Vrátím se k tomu, že byste si přála pomoci budovat ženské sebevědomí. I váš film Špína byl o tom, co prožívají ženy. Hlavním tématem bylo znásilnění. Jak ho veřejnost přijala?
Až překvapivě silně. Dotkl se jak mladých lidí, tak těch, kteří jsou ve věku rodičů hlavní hrdinky. Hodně lidí mi psalo své vlastní příběhy. Zjevně jsme se dotkli něčeho, co se týká mnohých.
Bohužel se však nepodařilo toto téma naplno otevřít ve společnosti, tak jako se to stalo třeba v Americe. Naše společnost zjevně ještě není ve stadiu, aby byla schopna reflektovat samu sebe v tak intimních bolestech, jako je trauma ze znásilnění. To totiž vyžaduje i schopnost poslouchat.
Setkala jste se i s negativními reakcemi ?
Ano. A myslím, že přijdou i po tomhle novém filmu. Někteří muži mi vyčítali, že jsem nezobrazila znásilnění „správně“. Že je nepravděpodobné, že by se stalo takhle doma s člověkem, kterého oběť zná.
Na to mám jen jedinou odpověď – statistiku, že v naprosté většině případů se to děje přesně takto – v bezpečném prostředí se známou osobou.
Bylo však i hodně mužů, které film zasáhl, takže bych to nerada zobecňovala a říkala, že já dělám filmy pro ženy. To není pravda. Dělám filmy pro všechny. To, že jsou tam komplikované hlavní ženské hrdinky, jenom vyvažuje fakt, že hodně domácích filmů zobrazuje ženy ve stereotypních rolích.
Ve filmu Špína jste také kriticky zobrazila samotnou psychiatrickou léčbu, kterou hlavní hrdinka kvůli znásilnění podstupuje. Je to pro vás silné téma?
Protože mám blízko několik lidí, kteří si prošli psychiatrií a mají bohužel špatné zkušenosti. Říkám bohužel proto, že já jsem velká podporovatelka duševní péče, a myslím, že psychiatrie skutečně dokáže měnit životy pozitivním směrem. Když ale nejsou doktoři, sestry, systém je starý, nereformovaný a na Slovensku máme možná tři dětské psychiatrie, tak se těžko někomu skutečně pomáhá.
O čem bude váš příští film?
Jmenuje se Otec a bude o otci, který jedno horké léto zapomněl svou dceru v autě, která tam zemřela. Pojednává o syndromu zapomenutého dítěte a zpracovává příběh, které se před pár lety stal na Slovensku. Píšu ho s nejlepším přítelem opravdového otce a je to hodně silný příběh, který otevírá několik kontroverzních otázek a témat.
