I když tuhle aromatickou bylinu nemusíte, KOPR, tedy komentované procházky za uměním v Praze, si zaručeně vychutnáte. My jsme na jednu takovou vyrazili s autorkou projektu, historičkou umění a kurátorkou Kamilou Slámovou Huptychovou, a vyzkoušeli jsme si, jak její cíl – nadchnout pro umění a probudit zájem o jeho další zkoumání – funguje v praxi.
Den před domluveným srazem dostávám esemesku s mapou a přesnou polohou. Ateliér manželů Janouškových, jak se později přesvědčuji na vlastní kůži, sice není zcela nenápadný – sochy umělců tyčící se na místní zahradě nejde jen tak přehlédnout –, člověk by ho i tak bez přesné adresy mohl minout.
Nacházíme se na pražské Kotlářce pod vyhlídkou Skalka. I přes nedalekou hlučnou silnici tu je slyšet silný zpěv ptáků. Kdyby člověk nevěděl, že ho od centra města dělí jen několik málo kilometrů, snadno by uvěřil, že vyjel z metropole ven. Ten pocit ještě sílí, když projdete kovovou brankou vstříc bílé budově uprostřed klidného, rozsáhlého pozemku.
Právě na tomto místě od poloviny šedesátých let tvořili sochaři a umělci Vladimír a Věra Janouškovi. My se po stopách jejich tvorby vydáváme s Kamilou S. Huptychovou a jejím projektem KOPR, v rámci nějž pořádá komentované prohlídky nejen po aktuálních pražských výstavách, ale také po místech s uměním spjatých, leč málo známých.
„Nápad pořádat procházky po umění jsem dostala před několika lety, plně se projektu věnuji zhruba rok,“ líčí v nově zrekonstruované budově ateliéru kurátorka a historička umění, jež v minulosti působila v pražském Museu Kampa, spolupracovala s humpoleckou galerií 8smička, lounskou Galerií Benedikta Rejta nebo kurátorsky zaštiťovala přehlídku mladého umění Pokoje.
Byla to právě kurátorská zkušenost, která ji ke komentovaným procházkám dovedla. Jak přiznává, některé aspekty kurátorského procesu byly náročnější, než si přála. „Třeba takové psaní textů mě nesmírně vyčerpávalo. Tak jsem si řekla, proč nedat dohromady to, co si na práci kurátorky nejvíce užívám?“
„Potkávání se s umělci, hledání informací o dílech, čtení knih a sdílení nabytých vědomostí s návštěvníky. Vždy mě bavily komentované prohlídky, kdy máte přímý kontakt s diváky. Dávají vám upřímnou zpětnou vazbu a mnohdy mají skvělé postřehy, které vlivem profesní deformace už nejste schopni vidět,“ říká k rozhodnutí založit projekt, který v Praze nemá sestru.
Všechno výše zmíněné se snaží zprostředkovat i během uměleckých procházek pro veřejnost, které často začínají právě v návštěvnicky neprobádaném ateliéru manželů Janouškových. Najdeme tu průřez jejich celoživotním dílem, od soch původně navrhovaných do veřejného prostoru až po menší realizace, například tapisérie Věry Janouškové, které se s nadsázkou přezdívalo „první dáma českých skládek“.
Foto Igor Zacharov
Své nejznámější sochy, jak Kamila S. Huptychová vypráví při obhlídce prosvětleného ateliérového prostoru, vytvářela právě z materiálů posbíraných na skládkách. Ten pak za pomoci svařovacího drátu na velkorysé zahradě spojovala dohromady. Nepoužívané hrnce, její často využívaný skládkový artefakt, najdeme v místní venkovní dílně ateliéru dodnes.
Kontrastně – alespoň tematicky – mohou působit rozměrné sochy jejího manžela Vladimíra. Ten se ve své tvorbě zabýval především tématem plynutí času nebo nevyhnutelností osudu.
„Často ve svých dílech proto používal kyvadlo,“ připomíná naše průvodkyně, když společně stojíme před dílem Kováci a hutníci vytvořeným na konci sedmdesátých let pro Kulturní dům na sídlišti Sítná v Kladně.
I přesto, že se po světové výstavě Expo 1970 v japonské Ósace dostali manželé Janouškovi na seznam zakázaných umělců – Vladimír tu prezentoval sochu nápadně připomínající invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa –, jejich dílo není neznámé. S jejich sochami bylo možné se setkat na řadě míst ve veřejném prostoru, jedna socha dodnes stojí na plaveckém stadionu v Podolí.
Letmým pohybem rozhýbané kyvadlo nenápadně umístěné v sochařském díle Kováci a hutníci pomalu nachází svůj střed, čas se s Kamilou S. Huptychovou vydat na další uměleckou zastávku.
„Nejraději kombinuji starší umění s tím nejsoučasnějším,“ říká po cestě, po níž si ukazujeme i příklady umění ve veřejném prostoru, do nedaleké galerie MeetFactory. Tady máme naplánovanou naši druhou a poslední zastávku.
Foto Nadace Věry a Vladimíra Janouškových
Foto Nadace Věry a Vladimíra Janouškových
Foto Nadace Věry a Vladimíra Janouškových
Autorka projektu KOPR nám tu detailně přibližuje jednotlivá díla z aktuálně probíhající výstavy Krajina nepřítomnosti kurátorů Jána Gajduška a Terezy Havlovicové. „Složité doprovodné texty plné cizích slov mě samotnou rozčilují a unavují. Proto se snažím umění komentovat civilněji a hlavně srozumitelně,“ říká v galerijním prostoru.
Ten se tu na necelé tři měsíce proměnil na postapokalyptickou krajinu budoucnosti bez přítomnosti člověka. Najdeme tu instalace fotografky a umělkyně Lenky Glisníkové, která vytvořila působivou prostorovou digitální koláž ze skrumáží starého elektroodpadu, plátna vizuální umělkyně Andrey Mikysky, jež pracuje s 3D skeny přírody a vytváří netradiční, morfované rostliny, nebo generativní dílo Kryštofa Brůhy s efektní polarizační vrstvou.
„Poslední dobou pozoruji určitý posun ve vyznění výstav s environmentálními tématy. Dříve byly plné výzev k mobilizaci a naděje, že změna je ještě možná,“ říká Kamila S. Huptychová, „nyní už převládá skepse a pocit beznaděje,“ říká k výstavě mapující dobu, kdy lidský druh selhal v roli udržitelného správce planety.
Díky komentáři autorky projektu KOPR, která si před každou komentovanou prohlídkou načítá texty, telefonuje si s jednotlivými umělci i kurátory, získává výstava v MeetFactory další rozměr. Díla se díky výkladu scelují a návštěvník má navíc možnost nahlédnout i do předchozí tvorby vystavujících umělců – historička umění je má připravené ve složce v iPadu.
Foto Jan Kolský
Foto Jan Kolský
Podobných procházek po umění v Praze absolvuje Kamila S. Huptychová několik do týdne. Na procházky podle jejích slov vyrážejí lidé nejrůznějších profesí: právníci, soudci, CEO, účetní, ajťáci, učitelé a mnozí další. Nulová znalost a orientace v umění přitom není podle jejích slov překážkou.
V minulých měsících začala kurátorka připravovat i program pro firmy nebo provázet cizince. Pro ně má připravenou speciální trasu vedoucí přes pražské centrum a v procházce se zaměřuje zejména na sochy a umění ve veřejném prostoru či architekturu.
S Čechy pak prochází nejnovější výstavy institucí, jako je Rudolfinum, Museum Kampa, GHMP nebo Národní galerie, ale i malých nezávislých galerií a alternativních prostor.
„Svým projektem jsem si sama na sebe upletla skvělý bič. Nikdy jsem neměla takový přehled o tom, co se na české umělecké scéně děje. Ani na škole,“ říká absolventka Katedry teorie dějin a umění na UMPRUM.
„Největším úspěchem pro mě je, když z procházek lidé odcházejí s větším pochopením pro současné umění. Ráda vzpomínám na jednoho pána, který na začátku zarytě odsuzoval veškeré umění mladých umělců a odcházel s tím, že se mu ta jejich díla sice pořád nelíbí, ale že už chápe, proč to dělají, a že jim vlastně docela rozumí,“ dodává Kamila S. Huptychová.
