Plně chápu, že oscilovat mezi panickým šílenstvím a nebezpečným ignorantstvím je náročné, ale… V Česku jako bychom zapomněli, že někde uprostřed té škály se nachází zdravá obezřetnost.
Bystrý bloger a autor Mark Manson kdysi napsal, že internet tu není od toho, abyste našli informaci, kterou potřebujete – internet je tu od toho, abyste našli informaci, kterou chcete. Schválně zkuste googlit sebešílenější názor a dříve či později najdete spojence, od plochozemců po popírače změn klimatu.
Podobně bystrý, ale o dost víc prohnilý byl někdejší šéf firmy Cambridge Analytica Alexander Nix. Ten pro změnu věděl, že střídmým obsahem nikoho klikat, natož třeba volit, nedonutíte. Chcete akci? Tak to pořádně vyhroťte.
Poslední soud v pojetí malíře Johna Martina | Repro Wikimedia Commons
Zkombinujme oba postřehy a vyjde nám odpověď, proč je každý třetí příspěvek ve feedu na sociálních sítích zaměřený na prázdné regály tuzemských obchodů a vyprodané roušky v lékárnách. Kolegové z nejmenovaného českého média to dokonce před pár dny dotáhli tak daleko, že do titulku nacpali něco ve smyslu, že potraviny v Praze „budou na příděl“, což skoro vyvolává obrázky blokády Leningradu.
Je samozřejmě rozdíl, když se o dopadech koronaviru průběžně informuje – děláme to ostatně i my ve Forbesu, protože postupující nákaza dopadá na celou řadu byznysových aktivit, od konkrétních podnikatelských příběhů po akciové trhy. Ale šířit poplašné zprávy a panikařit?
No dobře, když ale žít v panice, tak proč si to neužít! Vždyť to vypadá, že jen pokojně čekáme na apokalypsu. Nebylo by lepší prodat všechen majetek, případně si rychle něco napůjčovat, a vyrazit na legendární poslední party našich životů, dokud to jde?
Jen si představte, jak bychom se za ty statisíce, miliony a ti šťastnější z nás za desítky milionů poměli!
Mohli bychom cestovat do Monaka a z Nice to vzít ve velkém stylu vrtulníkem! Mohli bychom navštívit restauraci Mirazur, toho času nejlepší na světě, a podplatit jejího manažera tak tučně, až by nás usadil bez rezervace. Mohli bychom přeletět do Las Vegas, tančit na živého Davida Guettu a objednávat si ty nejdražší bottle services. Prosázet kalhoty. Půjčit si lamborghini a už ho nevrátit. A co třeba strávit pár večerů v resortu Richarda Bransona a zahrát si s ním šachy a tenis? Nejen to je přece mnohem lepší než vyhlížet konec.
No a pak je tu druhá varianta. Místo prázdných regálů bychom mohli sdílet třeba postřehy pana profesora Konvalinky, který se viry zabývá desítky let a dle svých slov se více než koronaviru obává paniky z něj.
„Bojím se toho, že mě někde v cizině někdo zavře preventivně do karantény. Bojím se, že moji vyděšení spoluobčané pod vlivem mediální masáže vykoupí základní potraviny a nebude co k večeři. Bojím se, že populističtí politici ve snaze předvést svaly zavřou hranice a pošlou celou Evropu do recese; a hlavně že se jim ty mimořádné stavy a omezování a atmosféra strachu zalíbí a ty hranice už neotevřou,“ napsal na svém Facebooku.
Nebo bychom mohli sdílet názory lidí, kteří sice odborníky nejsou, ale alespoň umějí o věcech přemýšlet do hloubky a souvislosti hledají v datech, jako například Václav Dejčmar nebo Petr Ludwig.
Na uprchlíky jsme čekali léta letoucí, a nic. Koronavirus se oproti tomu může objevit extrémně rychle a nikdo netvrdí, že nákaza nepřináší riziko nebo že každá jím způsobená smrt není tragédií.
Jen se zamysleme, zda je adekvátní v našich končinách trávit dny a týdny čtením, sdílením a tvorbou apokalyptických zpráv a vykupováním supermarketů. Zda zatímco budeme vyprodávat portfolio, nebude náhodou investiční sebranka z Redditu díky panice na opčních obchodech vydělávat majlant. A zda nám do těch tučných zásob nakonec nevlezou moli.
Každopádně se, drazí čtenáři, držte. Ať už budete v Monaku, ve frontě na lunchmeat, nebo prostě jenom normálně v práci.
