Po jedenácti letech se vrátil do Česka britský umělec Jake Chapman, který ještě donedávna tvořil duo se svým bratrem Dinem. Na výstavě Flotsam & Jetsam v olomoucké galerii Telegraph vystavuje svá nejnovější díla.
Tu výstavu bylo těžké dostat z hlavy. Nafukovací figuríny provozující orální sex, ohlodané mrtvoly pokryté pavouky, mouchami a červy, africké sochy s artefakty z McDonaldu, zmutované děti nebo souložící nacisté s ohořelými obličeji.
To všechno bylo k vidění před deseti lety na výstavě The Blind Leading the Blind v pražské galerii Rudolfinum. Vystavovali tu bratři Jake a Dinos Chapmanovi, světoznámé umělecké duo, které na začátku milénia patřilo mezi světové špičky bořící nejen aukční rekordy, ale i konvence.
Absolventi Royal College of Art k překvapení mnoha například přetvořili zachovalý soubor Goyových grafik Hrůzy války, do originálních akvarelů Adolfa Hitlera zase domalovali duhy, smajlíky či srdíčka.
Kde vystavovali, tam se o nich mluvilo. Alespoň donedávna. Duo, které v době své největší slávy získalo nominaci na Turner Prize, se v roce 2020 rozpadlo a každý z bratrů se vydal svým vlastním uměleckým směrem.
„Nic z naší umělecké praxe nebylo přátelské,“ řekl Chapman před dvěma lety britskému deníku The Guardian „Nikdy to nebyla láska. Vždycky to bylo podbarveno určitým vzájemným opovržením. V jednom okamžiku jsme asi dosáhli kritické míry a rozhodli se jít každý svou cestou,“ řekl Jake Chapman k rozpadu.
Otázku, zda se svou provokativní tvorbou uvízli v devadesátých letech, nebo se jim skutečně daří skrze černý humor pronikat až na dřeň lidské povahy, teď znovu otevírá výstava Flotsam & Jetsam. Do olomoucké Telegraph Gallery ji přivezl právě mladší z bratrů Jake Chapman, který svými nejnovějšími díly zaplnil celé spodní patro.
„Představte si budoucnost bez lidí. Nastal ten dlouho očekávaný zánik lidské civilizace. Co by na Zemi našel mimozemský antropolog? V prázdné mysli Jakea Chapmana téměř nic. Jen zbytky zaniklé civilizace,“ píše kritik a kurátor výstavy Mark Sanders.
Jake Chapman, který na sebe nedávno upozornil prodejem bankovek s pomalovanými portréty krále Karla III., na otázku odpovídá téměř padesátkou obrazů, soch a objektů. Těmi chce podle svých slov zprostředkovat pocity tísně a kulturní vyprázdněnosti.
Foto Matěj Doležel
Foto Matěj Doležel
Foto Matěj Doležel
Foto Matěj Doležel
„Třeba plastová brčka jsou beznadějným artefaktem lidstva, podobně jako hippies korálky,“ řekl Forbesu k některým z použitých materiálů.
Ty se na výstavě, která svým názvem odkazuje na text písně Oh, Sister od Boba Dylana, kde se zpívá, že „čas je oceán, ale končí na břehu“, objevují nejen na velkoformátových obrazech, ale i na sochařských objektech, zejména na falešných dřevěných totemech polepených bezlepkovými těstovinami, nejrůznějšími dřevěnými vařečkami nebo právě hipppies korálky.
Vůbec nejvýraznějším dílem výstavy je bílý trabant zaparkovaný uprostřed výstavního prostoru s poznávací značkou „extinct“. V pravidelných intervalech se nastartuje a trubicí vedoucí z výfuku za zvuku motoru znovu a znovu tráví a zabíjí své osazenstvo.
„Jsem rád, že si trabant mohou návštěvníci vyložit jakýmkoli způsobem. Doporučil bych jim ale podívat se na řadu symbolů, které zdobí karoserii vozu. Ty způsobí, že budou ještě více dezorientovaní zdánlivou trajektorií vozu,“ uvedl umělec pro Forbes.
Pro jeho vystavení se prý rozhodl proto, že mu připomíná tříkolku, na níž jezdil jeho dědeček-komunista, který po druhé světové válce uprchl z Kypru do Británie. V malém autě, symbolu Východního Německa, se podle něj také mísí odkazy na pád levice šedesátých let, neoliberalismus let osmdesátých i současný vzestup pravice.
Foto Matěj Doležel
Na otázku, zda se umělecký přístup Jakea Chapmana po rozpadu tandemu, který tvořil se svým bratrem, změnil, odpovídá nejednoznačně: „Ano i ne“.
Na dotaz, zda v Olomouci stejně jako v Praze provokuje, zase říká: „Ne, ne, ne!“ Pokud tedy návštěvníkovi půjde o rozhřešení, zda či jakým způsobem změnil umělecký jazyk, bude si muset poradit sám.
Třeba mu k tomu pomůže následující prohlášení k aktuální výstavě: „V jádru mých děl je hluboká prázdnota, která mě tak přitahuje. Když tvořím svoje malby a sochy, ničím v sobě poslední zbytky vkusu. Je to absurdní likvidace mojí vlastní modernistické citlivosti. Je to jako cucat citron a mžourat přitom do slunce.“
Výstava Flotsam & Jetsam trvá do 21. listopadu tohoto roku.
