U příležitosti Pastrňákovy vítězné trefy z finále mistrovství světa odemykáme rozhovor, který vyšel ve výročním čísle Forbesu z roku 2020.
Před polednem končí trénink, následuje masáž, sprcha, rychlý oběd a jede se domů. David Pastrňák sedá v garážích tréninkového centra Warrior Ice Arena do svého tmavého Porsche Panamera, a jen co nastartuje motor, z reproduktorů na plné pecky spustí Jaromír Nohavica.
Jeho koncert v Gongu nás doprovází celou cestu po výpadovce Massachusetts Turnpike až do centra Bostonu, kde se jeden z nejlepších hokejistů planety usídlil v klidné části Burroughs Wharf. Během řízení si Pastrňák za ret strká snus, tedy žvýkací tabák, který si oblíbila většina hráčů NHL.
Není to jediný životabudič, jímž si pravidelně nechává rozproudit krev v žilách. Jen si poslechněte, jak vypadá jeho standardní předzápasové menu: jedna velká ledová káva, půlka plechovky Red Bullu, půllitrová flaška coly a dva loky Powder Burnu, což je speciální nakopávák plný kofeinu, taurinu a aminokyselin.
„Ztrácím tím tak pět let života. Ale sezona je dost dlouhá, někdy je zkrátka potřeba se trošku nabudit,“ říká se stále znatelným ostravským akcentem. Tenhle silný mix, zdá se, funguje. Pastrňák je nejlepším českým hokejistou v NHL, elitní ligu světa ohromuje svými góly, ale také šikovností, sebevědomím a energií. V Boston Bruins mu běží šestiletá smlouva na čtyřicet milionů dolarů, tedy téměř miliardu korun.
Jestli se vám to zdá hodně, vězte, že třeba takový Connor McDavid z Edmontonu bere dvakrát tolik. Není divu, že odborný časopis The Hockey News vyhlásil Pastrňákův kontrakt za nejlepší podpis poslední dekády v NHL. Panuje shoda, že útočník z Havířova má v zámořské lize nejlepší poměr cena/výkon a on sám si zase v nejevropštějším ze všech amerických velkoměst hoví v báječné pohodě.
Našel si tu pohodlný byt 6+1 s vířivkou a výhledem na zátoku Atlantského oceánu (mimochodem, na byt si vzal hypotéku – musel, taková jsou v Americe pravidla pro nováčky na realitním trhu). Fanoušci v Bostonu ho milují, jeho dres číslo osmdesát osm spolu s tím Patrice Bergerona jsou těmi nejprodávanějšími.
Foto David Turecký
Foto David Turecký
Jmenovka PASTRNAK je ostatně v davu proudícím před utkáním do arény TD Garden vidět hodně často. Český reprezentant to má do haly deset minut pěšky, ale už si nemůže dovolit chodit na zápasy jako dřív, když ještě nepatřil mezi největší sportovní celebrity ve městě.
Kdekoli se dnes objeví, fanoušci ho neustále žádají o podpis nebo selfíčko. Proto když si šel s kamarády a příbuznými zkraje ledna zahrát bowling, manažer podniku mu dal dvě soukromé dráhy vzadu. Z Pastrňáka se stala opravdová hvězda.
***
Co vás nejvíc baví na vašem zaměstnání?
Ta každodenní rutina. Vážně! Když se s klukama sejdeme v kabině nebo potom zajdeme do restaurace, na pivo a vyprávíme si historky. To je radost, kterou mi hokej přináší. Na druhou stranu k němu patří i tvrdá práce, ale přijde mi, že čím jsem starší, tím méně mi ta dřina vadí.
Co vás naopak nejvíc štve?
Tyhle rozhovory.
Opravdu?
Počkejte, možná to bude letní příprava… Ne. Jsou to tyhle rozhovory s novináři. (směje se) Musím před ně prakticky každý den, zvlášť když prohráváme. Ovšem jsem v nejlepší lize světa a holt to k tomu patří.
Kde si myslíte, že je váš strop?
Snad ještě hodně daleko. Člověk ze sebe dokáže dostat víc, než si umí představit. Vím, že mám ještě hodně prostoru ke zlepšení – a tím nemyslím jen samotnou hru. Není to jen o síle a o přihrávkách. Můžu zlepšit stravu, regeneraci a spánek.
Teď chodím spát dost pozdě, a když mi na Vánoce přijela rodina z Česka, najednou byla k jídlu kačenka s červeným zelím a knedlíkem, k tomu bramborový salát… Jedl jsem ho čtyři dny v kuse, na něm si vždycky moc pochutnám. Sladké moc nemusím, ale jedou mi sýry a klobásy, rád si zajdu i do McDonald’s… Ale je mi jasné, že čím starší budu, tím větší pozor si na to budu muset dávat.
Je pro vás reálné třeba dát více než šedesát gólů za sezonu?
Reálné je všechno. Když něco opravdu chcete, tak se to dá zvládnout. Ale já nad tím nepřemýšlím. Samozřejmě bych jednou chtěl být nejlepší střelec sezony, ovšem víc mi jde o to, být dobrý vzor pro děti. Hlavně pro mladé v Česku.
Foto David Turecký
Foto David Turecký
Jsme malá země a zase bych chtěl, abychom byli v hokeji světová špička. Ne mít medaili jednou za deset let jako teď. Pamatuju si, jak mě jako kluka ovlivnilo, když jsme vyhráli mistrovství světa 2005 ve Vídni. A chtěl bych tuhle radost a inspiraci předat další generaci.
Napadlo vás jako kluka, že byste jednou mohl zářit v NHL?
Já NHL začal sledovat, až když jsem v šestnácti letech odešel do Švédska. Tam byl na recepci stadionu počítač, na kterém si spoluhráči hned ráno pouštěli sestřihy nočních zápasů.
Kdy jste si uvědomil, že se budete hokejem živit?
Až tady v Bostonu. Ve Švédsku jsem bral nějaké peníze, ale byl jsem mladý a šlo v podstatě o drobné, které tak nějak stačily na uživení.
Ptám se proto, že jste z hodně skromných poměrů…
To je pravda. Finanční stránka pro nás nebyla úplně příjemná. Bydleli jsme v Havířově v 2+1 s mámou a bráchou a protloukali se, jak se dalo.
Jaké jste měl dětství?
Skvělé. Měli jsme pokojíček s bráchou – na mé straně byla polička obsypaná medailemi a poháry, na bráchově straně byla jedna medaile z fotbalu. Dokonce to došlo tak daleko, že si sám nakreslil diplom. Hodně jsme se kočkovali a vím, že musel kvůli mé kariéře taky hodně obětovat, ale nikdy mi to nedal sežrat, naopak mě podporoval.
Bylo něco, co jste si v dětství přál, ale nebyly na to peníze?
Toho bylo milion. Třeba žlutou hokejku Easton Synergy jsem si přál pod stromeček tři roky za sebou. Stála asi dva a půl tisíce a prostě na ni nebylo. Nebo jsem chtěl bílé rukavice, jako měl tehdy Peter Pucher ve Znojmě. Pár let jsem si počkal a nakonec je dostal.
Máma měla tři zaměstnání najednou, makala celý den, často i v noci, a musela na tyhle věci hodně dlouho šetřit. Jsem jí za to strašně vděčný. To, co pro nás udělala, bylo neskutečné. Snažím se jí to dnes vynahradit.
Čím jste jí udělal radost po podpisu první smlouvy v NHL?
První dárek, který jsem jí koupil, byla šála Burberry z Pařížské ulice. Dostal jsem za ni facku.
Jak to?
Nelíbilo se jí, že je moc drahá! Myslel jsem si, jakou jí tím udělám radost… Stála tuším necelých patnáct tisíc korun, ale holt u nás doma jsme na takové věci nikdy nebyli zvyklí. I teď, když už máme nějaké peníze, jsme pořád skromní.
Čím si děláte radost?
Moc neutrácím, a jestli za něco, tak za módu. Tu mám rád. Jezdil jsem na tréninky v minus patnácti stupních na kole a na rukou jsem měl ponožky, protože nebylo na autobus. A teď už nemusím řešit, jestli tričko stojí stovku, nebo dva tisíce.
Když se mi líbí, koupím si ho. Mám asi třicet párů bot a ještě více obleků – přece jenom v nich musíme chodit na zápasy a nechci točit pět dokola. Ale jinak jsem pořád stejný skromný kluk.
Po prvním podpisu smlouvy jste vzal mámu na vaši první dovolenou, že?
Je to tak, to byla naše první dovolená v zahraničí. Nikde jsme předtím jako rodina nebyli, neměli jsme peníze. Maximálně jsme jeli autem na houby. Mě samotného jednou vzali rodiče mého kamaráda Martina Pály s sebou do Chorvatska. Až pak v osmnácti jsem byl s kamarády z Třince v Řecku. Jinak nic.
Je Mama Pasta něco jako před lety Mama Jágr?
Máma by tu ráda se mnou v Bostonu byla, ale nemluví anglicky a je spokojená v Praze. Jsme domluvení tak, že za mnou vždy přijede na celý prosinec a pak na play-off. Já jsem zvyklý být sám už od šestnácti let, takže mi to takhle vyhovuje.
Říkáte od šestnácti let, ale už v patnácti jste bydlel v Třinci sám v hotelu, že?
To bylo ale sousední město, tak to nepočítám. Tehdy jsme si vlastně chtěli vyzkoušet, jak to zvládnu, protože jsme věděli, že rok poté odejdu do Švédska. Musel jsem se na to připravit, protože jsem bez znalosti angličtiny šel do cizí země.
Jak jste to zvládl?
První měsíc jsem na všechno odpovídal jenom „yes“. Pak jsem se naučil pár vět, ale nebylo to nic extra. Kamarádi mi nedávno připomněli, že jsem pořád opakoval frázi: „Are you normal?“ Netrvalo to ovšem tak dlouho a naučil jsem se obstojně anglicky.
Nic jiného mi ani nezbývalo, byl jsem v Södertälje sám. Zocelilo mě to, vyrostl jsem jako hráč i jako člověk. Myslím si, že bych se nikdy nedostal až sem, kdybych tehdy do Švédska neodešel.
Snadné to ovšem nebylo…
To vůbec. Jezdil jsem na tréninky v patnáctistupňovém mrazu na kole s ponožkami na rukou, protože mi nezbyly peníze na lítačku na autobus. To k tomu ale patří, bez překážek bych nebyl tam, kde jsem. Dobře si pamatuju, čím jsem si musel projít, a vážím si věcí, které mám.
Překážek v té době bylo víc: během krátkého období vám tehdy zemřel otec i dva trenéři – mentoři, kteří vám v dětství hodně pomohli. Jak jste se s tím jako teenager žijící daleko od rodiny vypořádal?
Bylo to pro mě nejtěžší období. Neměl jsem žádnou podporu, bylo to velmi náročné. Švédové mi sice řekli, že můžu odjet domů, na jak dlouho chci, ale přišel jsem na to, že zimní stadion bylo tehdy jediné místo, kde jsem byl šťastný. Strávil jsem tam spoustu času a makal jsem. To byl můj lék.
Otec od rodiny odešel, když vám byly tři. Jaký jste měli vztah?
Super. On pak bydlel v Karviné a trávili jsme spolu víkendy. Rád jsem s ním byl, pořád jsme něco kutili, vyráběli spolu něco na zahradě. Byl sice hokejový trenér, ale řekl mi, že jestli chci radu, tak za ním musím přijít sám.
Byl jsem za ním jednou – připravil mi takový trénink, že už jsem nikdy nepřišel. Vzal mě na výběh a na schody a bylo to úplné peklo. Pak bohužel umřel na rakovinu a já pro něho chtěl něco velkého dokázat, dostat se do NHL. Snad je na mě pyšný. Vím, že na mě kouká seshora a pomáhá mi.
Čeho si v životě nejvíce vážíte?
Rodiny a zdraví.
Máte někoho, kdo vás dnes inspiruje?
Fascinuje mě Martina Sáblíková, jakou má vůli do sportu i do života. Chtěl bych být na jeden den v její kůži, abych zjistil, jak to dělá, protože mít vůli je to nejdůležitější. Myslím si, že mám taky docela silnou vůli a chuť něco dokázat, ale ona je na úplně jiném levelu.
Čím byste se živil, kdybyste nebyl hokejista?
Těžko říct. Ve škole jsem stihl jenom základku.
Vy jste nešel na střední?
Dokončil jsem devátou třídu a věděl jsem, že odcházím do Švédska. Střední jsem si ani nevybíral, takže jsem nemusel přemýšlet o tom, k jaké profesi bych tíhl. Baví mě pomáhat lidem nebo zvířatům, takže možná veterinář…
Chtěl byste si dodělat maturitu?
Možná k tomu jednou dojde. Mámě na tom hodně záleží, ale dělat to z Ameriky na dálku by bylo dost těžké.
Asi to není ani úplně nutné – díky současné smlouvě jste zaopatřený do konce života. V hrubém vám zajišťuje skoro miliardu korun. To už člověku dá nějakou jistotu…
Jisté je jenom to, že umřete. V životě nemáte žádnou jistotu a o peníze můžete snadno přijít. Na druhou stranu vím, že se mám dobře, a vážím si toho.
Na začátku jsme se bavili o tom, že si ke smlouvě s Bostonem ještě dokážete přilepšit sponzorskou spoluprací. Máte nějakou hranici, za kterou byste v reklamě nešel?
Nedělal bych reklamu, v níž bych lhal. Třeba kdybych říkal, že mi chutná tohle mléko, když mléko nepiju. Na druhou stranu jsem Čech a miluju pivo, takže pivo bych klidně propagoval. (směje se) Ale těžko bych to asi skloubil se svojí profesionální kariérou.
Do čeho investujete peníze?
Nechci dělat něco, čemu nerozumím, takže mám finančního poradce, který odvádí výbornou práci. Jsem zatím hodně v plusových číslech, musím to zaklepat.
Nemám žádné velké investice, spíš hodně drobnějších věcí. Držím třeba malé podíly v amerických nákupních centrech, čerpacích stanicích nebo franšízových obchodech jako McDonald’s.
Do kolika let budete hrát hokej?
Chtěl bych co nejdéle, ale trendy jdou spíš opačným směrem. NHL se hodně omladila, je to tu samý dvacetiletý kluk. Jednou bych chtěl ukončit kariéru v Česku. Nikdy jsem tam dospělý hokej nehrál. Ale to je ještě daleko.
Takže jako Jágr do osmačtyřiceti let?
To asi ne. Ale věřím, že do osmatřiceti nebo čtyřiceti let vydržím.
Vyšlo v únoru 2020.
