Celým jménem Jean-Michel Basquiat se stihl za svůj krátký život stát kulturní ikonou newyorské umělecké scény a později také celého světa. V roce 2017 se jeho nepojmenovaný obraz vyobrazující lebku, jeden z jeho obvyklých anatomických motivů, stal nejdražším prodaným americkým obrazem.
Částka přesahovala 110 milionů amerických dolarů. Tu překonal až letos obraz Marilyn Monroe Andyho Warhola, který byl Basquitovým dobrým přítelem a častým spolupracovníkem.
Jean-Michel je dnes vůbec nejznámějším afroamerickým umělcem a byl jedním z prvních, který byl vpuštěn jako blesk z nebes v 80. letech minulého století do tehdy dominantně bílého světa elit výtvarného umění.
Zažíval kvůli tomu rasismus na osobní i institucionální úrovni, kdy si spousta velkých galerií nechtěla ani při stoupajících cenách jeho děl žádné vzít do své sbírky. A to ani zadarmo, protože jim přišla až příliš populární, jako trend, který zmizí. Nezmizel. I proto je dodnes většina jeho rozsáhlého díla čítajícího stovky obrazů a přes tisíc kreseb uložená u soukromých sběratelů.
Jako černý umělec ale také cítil velký nátlak být ukázkovým příkladem toho, že je v Americe možné prorazit mezi elitu navzdory své barvě pleti. Podle mnohých tehdejších kritiků byl Basquiat navíc spíš nečekaná hvězda a celebrita než skutečný výtvarník. Vystupoval totiž v hudebních klipech a procházel se po molech módních značek na přehlídkách.
Jeho nejznámější fotky z časopisu Time ho navždy ikonicky zachytily jako umělce dvou světů, který kombinoval v pruhovaném obleku Armani sofistikovanost vysokého umění a naboso, s dredy a skvrnami od barvy své bohémství. Dnes už samozřejmé propojování světa populární a umělecké kultury bylo tehdy novátorské a pro mnohé kritiky zcela nepřijatelné, jako by je nějak uráželo.
Basquiat zažíval tlak být ve všech ohledech dokonalý – nejen dělat působivé obrazy, které se s věkem stávaly stále zajímavější a společensky naléhavější. Cítil také povinnost prezentovat jako umělec afroamerickou komunitu pro tehdejší nerovné publikum. Dnes pro to používáme termín „black excellence“, který označuje primárně v Americe nutnost lidí jiné pleti podávat vyšší výkony než jejich bílí současníci, aby byli uznáni jako hodní své práce.
Zároveň byl Jean-Michel v mnoha ohledech duševně komplikovaný člověk. Dle výpovědí přátel a blízkých dokázal působit sebevědomě a svým entuziazmem zvládl ovládnout každou místnost, do které vstoupil. Přitom ale sám byl vnitřně citlivý a nesl na sobě tíhu traumatického dospívání a drogové závislosti, ze které se několikrát pokoušel vyléčit.
Závislost ho ale nakonec přemohla a zemřel tak v pouhých sedmadvaceti letech mezi zdmi svého loftu, když se v roce 1988 předávkoval heroinem.
Foto Michael Tomeš
V pátek 9. září začala jeho velká retrospektiva v prostorách vídeňské Albertiny. Výstava nabízí kolem padesáti Basquiatových unikátních děl a klade si za cíl představit návštěvníkům jeho specifický vizuální jazyk, kterým za svého života promlouval k publiku. Kdo to ale Jean-Michel Basquiat byl a jak se stal ikonou, kterou je dnes?
Narodil se roku 1960 haitskému otci a matce z Portorika. Ta je často vykreslována jako jeho první umělecká inspirace, která malého Jeana-Michela brala do galerií a podporovala ho v jeho umělecké tvorbě od raného věku.
Ukazovala mu kvalitní umění, ale taky poskytovala výtvarné potřeby, s nimiž kreslil jako dítě o sto šest – do skicáků, po zdech nebo po zemi. Stejně jako to dělal i později. Zároveň ale byla Basquiatova matka duševně nemocná a byla několikrát hospitalizována v psychiatrické léčebně. Svého syna údajně v záchvatech nemoci fyzicky napadala a chovala se k němu tyransky.
V sedmi letech se rodiče Jeana-Michela rozvedli. Opatrovnictví syna a mladší dcery získal otec Gerard, který je přestěhoval do rodinného domu. Jako imigrant z Haiti cítil silnou povinnost vštěpit do svých dětí disciplínu a pracovitost, kterou jako cizinci musí ctít, aby si jich americké okolí vážilo.
Gerard tvrdil, že pochází z uznávané haitské středostavovské rodiny a od svých potomků chtěl, aby zastávali úctyhodné povolání, jako je doktor nebo právník. Jeho syn ale nic takového nechtěl. Jean-Michel si přál jenom kreslit, malovat a dělat si, co se mu zlíbí. To se Gerardovi nelíbilo a údajně svého syna jednou pro neposlušnost zmlátil tak moc, že musel do školy o berlích.
Z domu utekl minimálně dvakrát, než v sedmnácti definitivně odešel na ulici, kde se živil prodáváním triček a pohlednic. A hledal si tam taky svůj specifický vizuální styl, který trénoval na graffiti.
Společně s kamarádem sprejovali po městě podivné básničky a symboly, pod které se podepisovali jako SAMO, což byla zkratka pro „Same Old Shit“, tedy volně přeloženo „Furt ty samý sr**čky“. Postupně si vybudovali na ulici jméno a SAMO se stalo známým tagem, který vzbuzoval zájem širší veřejnosti.
Většina tehdejšího graffiti byly různě barevné a zábavně vypadající nápisy, které si kradly pozornost kolemjdoucích ve veřejném prostoru. SAMO to dělal jinak. Byla to černá, jednoduše vypadající a důrazná prohlášení, která ale ve své strohosti provokovala k zamyšlení. „Děláme, jako by náš utlačovatel nikdy nebyl dítětem. Stejně jako kdyby heroin nikdy nebyl původně květinou,“ stálo v jednom z jejich streetartových děl.
Basquiat se později smál tomu, že jeho provokativní nasprejované věty někdo bral vážně, ale dodával, že to přesně byl jeho záměr. Chtěl být brán seriózně, zatímco se smál rádoby intelektuálním posuzovatelům umění, kteří se nad jeho texty zamýšleli víc než on sám, když je psal. Už od samého začátku bylo jeho umění podvratné a zároveň sebeshazující.
Basquiat částečně prorazil díky tomu, že jednu z jeho pohlednic objevil Andy Warhol. Umělce našel a začal ho prosazovat. Vzniklo mezi nimi přátelství a slavná spolupráce, při které oba vytvořili jedna ze svých nejlepších děl.
Zásadní předěl v Basquiatově kariéře ale ve skutečnosti nastal v roce 1981, když ho objevila italská galeristka Annina Nosei. Ta vyvěsila šest jeho větších obrazů na skupinové výstavě, a když se tam všechny prodaly, dala mu nabídku, která mu změnila život. Poskytla mu loft, v němž mohl žít, a soukromý ateliér na tvorbu včetně všech výtvarných potřeb a vlastního asistenta.
Z Jeana-Michela se tak ze dne na den stal seriózní malíř s vlastním prostorem a velkým rozpočtem na svou práci. O rok později už měl první sólovou výstavu pod svým jménem (předtím vystavoval v Evropě pod pseudonymem SAMO), ve které představil právě díla, která vytvořil v Noseině ateliéru. Všechna se prodala za jedinou noc.
Tehdy mu bylo pouhých jednadvacet let. Dostal se tam, kam vždycky chtěl, ale netušil, že nově nabytá sláva a prostředky budou také zčásti jeho zkázou. Začal tím cyklus nikdy nekončící práce, neustále hladových galeristů a investorů do výtvarného umění.
Foto Michael Tomeš
Zajímavým aspektem tehdejší kritiky Basquiata bylo právě to, že přišel k slávě příliš brzy, jaksi jednoduše. Existuje jistá představa, že obrazy získávají na výrazné hodnotě právě proto, že kdysi se prodávaly opravdu levně. Vytvoří se tím oblíbený mýtus hladovějícího umělce, který se ke svým mistrovským dílům musí protrpět počáteční bídou. Basquiat hladovějící fázi přeskočil rychle, ale nakonec trpěl jinak.
Za krátký čas po úspěchu první sólové výstavy odletěl do Itálie, kde měl k dispozici obrovská plátna. Dostal ale pouze zhruba týden na to, aby je pomaloval. Byla to jedna z mnoha šibeničních zakázek, které měl v průběhu dalších let až do své smrti dělat.
Jednou pod časovým náporem vytvořil celou řadu obrazů, aby pak v noci vtrhl do místa, kde byly skladovány, a všechny je z nespokojenosti roztrhal na kusy. Jeho tehdejší přítelkyně Suzanne Mallouk popisovala, že v časech největšího nátlaku na novou tvorbu zatemňoval okna, aby ztratil pojem o tom, jestli je den nebo noc, a mohl pořád pracovat. Začal být paranoidní a projevovaly se u něj příznaky možného psychického zhroucení.
Čím víc Jean-Michel vydělával, tím víc si taky mohl dovolit kokainu, kterým se dopoval pro další práci. Trh vyžadoval více Basquiatů k zakoupení a on nevěděl, jak říkat ne. Taky proto, že od sedmnácti byl na ulici, peníze pro něj měly magickou hodnotu ještě z dob, kdy žádné neměl.
Foto Michael Tomeš
Slavný kurátor Jeffrey Deitch v roce 2017, kdy se Basquiatův obraz prodal za již zmiňovanou rekordní částku, prohlásil, že ho od toho momentu můžeme historicky zařazovat mezi velikány, jako byl Picasso nebo Francis Bacon. V kontextu Basquiatova života vyvolává výrok mnoho otázek, neboť se sám nikdy nedožil věku obou zmiňovaných malířů, aby mohl své obrazy zdokonalit do jejich potenciálního mistrovství.
Zanechal rozsáhlé dílo, které ale stejně jako u jiných umělců, kteří zemřeli příliš mladí, ponouká k úvahám o tom, co všechno ještě mohl udělat, pokud by tu zůstal déle. Basquiat se stal simultánně hrdinou a obětí dynamického uměleckého trhu osmdesátých let, který ho vynesl rapidně nahoru, aby ho následně úmorným nátlakem dohnal k dlouhodobě neudržitelné produktivitě, která ho dle mnohých zabila.
Jeho úspěch a smrt představují kontext, který se od jeho děl nedá odstranit, ale to neznamená, že nejsou silná sama o sobě. Jsou to chaotická, a přesto v něčem přesná plátna, která zahlcují oči tak akorát, aby je ještě bavilo zkoumat, co před sebou mají. Jsou to šifry a hádanky se symboly a heslovitými slogany, jejichž význam není jednoznačný. Zároveň jsou fascinující, protože v něčem opravdu jsou „mistrovská“, jako ta zmiňovaného Picassa.
Basquiat ke své technice nedošel úporným zdokonalováním realismu, aby pak mohl později zjednodušovat. Nebyl vystudovaný umělec, a jednoduše neuměl doopravdy kreslit ani malovat jinak. Ale přesto jeho obrazy vyráží dech. „Talentovaný člověk zasáhne cíl, který nikdo jiný nezasáhne. Génius zasáhne cíl, který nikdo jiný nevidí,“ jak napsal kdysi dávno německý filozof Arthur Schopenhauer.
U Basquiata rádi vynecháváme jeho řemeslnou zdatnost, protože přišel v určitých ohledech s řemeslem novým a dovedl ho k vlastní dokonalosti. Letošní vídeňská výstava toho bude dalším důkazem.
