Protichůdné názory a v mnohém výbušné diskuse vzbuzuje seriál Ratolesti, který se nevyhýbá těžce uchopitelným problémům dneška. Režisér projektu Michal Blaško na ambivalenci a četnost odlišných pohledů na jednu věc konceptuálně cílil.
Česká televize už měsíc vysílá nový seriál Ratolesti. Deset epizod se věnuje široké škále současných společenských témat. Jednotlivé epizody zaostřují na křehkou hranici svobody slova, genderovou identitu, bydlení ve vyloučených lokalitách nebo život s handicapem.
V určitém ohledu navazuje na oceňovaný seriál Ochránce, volí však odlišný způsob vyprávění a disponuje vrstevnatější názorovou pluralitou. Případy nás neprovází školský ombudsman, nýbrž rodina Velkových. Hana (Aňa Geislerová) je adiktoložka, její manžel Karel (Stanislav Majer) ředitel gymnázia a její bratr Jiří (Matouš Ruml) pracuje jako tamní policista.
Manželský pár má syna zapleteného do distribuce marihuany. Právě tato linie drží napříč epizodickou strukturou kontinuitu. Seriál optikou zmíněných profesí a lidských pochybností sleduje různorodé případy inspirované skutečnými kauzami. Ústřední ambicí je především ambivalence. Postavy nemají jednu určující vlastnost, mají komplikovaně a barvitě rozkreslené povahy.
Ztvárnit těžkou a divácky na ruku nejdoucí látku dostal za úkol ztvárnil slovenský režisér Michal Blaško, oceněný Cenami české filmové kritiky za mistrovsky exekuované sociální drama Oběť a intenzivně prochlazenou minisérii Podezření.
Věříte, že filmy a seriály mají stále možnost otevírat širší dialog stran palčivých společenských témat? Případně skutečnost měnit?
Změnu nevím. Ale dialog to určitě otevřít může. Už jen to, jestli se někomu dílo líbí, nebo ne, jasně vyjadřuje nějaký názor, zda ho ta či ona námi prezentovaná perspektiva irituje, nebo naopak. Každý ví, že se dívá na hraný seriál, ne na realitu. Navzdory tomu ale série potenciál vzbudit diskusi má. Ukazovaná témata mají prostor ve veřejnoprávním vysílání a je důvod, proč zrovna toto běží v neděli večer v hlavním vysílacím čase.
Ratolesti tematicky volně navazují na seriál Ochránce, scénář také psala dvojice Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek. Ohlížel jste se za Ochráncem jako potenciálním zdrojem inspirace?
Už když jsem byl na Ratolesti oslovený, bylo jasně avizované, že seriál s Ochráncem sice bude sdílet strukturu v podobě jedné průběžné linie rámující jinak samostatnými tématy oddělené díly, nicméně tvůrci se chtějí vydat jiným směrem, co se formy a vyprávění týče. Od začátku bylo zřejmé, že půjde o něco jiného.
Epizody jsou vždy alespoň zčásti detektivního rázu. Vnímáte vyprávění příznačné právě pro tento žánr jako užitečný nástroj?
Mně přijde, že detektivní linie se týkala především prvního dílu. Navíc od začátku víme, že dotyčná postava Tomase Seana Pšeničky ve zločinu plave. Detektivka je tak obrácená naruby, zjišťujeme, jak na to přijdou ostatní. Detektivní rámec vyústí v hledání důvodů v rámci ústřední rodiny, sledujeme rozpad ve vztahu rodičů a dítěte.
Vyprávění osciluje mezi různými perspektivami. Každou epizodou nás provádí někdo z ústřední trojice, potažmo čtveřice, optikou jeho profese. Bylo těžké toto přepínání pohledů ukočírovat?
Bylo to jednoduché v tom, že herci jsou zkušení profesionálové. Každý svou postavu ovládl dokonale. Snažil jsem se, aby především vedlejší postavy, které ovlivňují témata jednotlivých dílů, byly rovnocenné těm hlavním.
Nechtěl jsem, aby se stalo, že perspektiva ústředních postav je tou „správnou“. Častokrát právě není. Postavy Ani Geislerové nebo Stanislava Majera jsou ovlivněné svou pracovní pozicí a my s nimi nemusíme souhlasit. Vytáhnutí motivací a důvodů vedlejších postav tedy bylo klíčové.
Foto Pavla Černá / Česká televize
Natáčení projektu navíc trvalo sto dní. Občas se stalo, že jsme během jednoho dne točili materiál do čtyř dílů. Akorát jsme museli řešit to, abychom něco důležitého nezapomněli či omylem nevypustili z dialogu. Herci ale byli naši rovnocenní partneři, scénář perfektně znali, stejně tak i své postavy.
Pro v seriálu větvený konflikt je určující rozkol mezi osobními a pracovními světy. Oba se navzájem ovlivňují a mnohdy negují. Jak jste s tímto konceptem pracoval?
Zásadní bylo, aby jedna linie nevyčnívala nad tou druhou. Takový byl zadaný koncept v podstatě od začátku. Vyprávění o ústřední rodině se zatáhne od druhé epizody zatáhne trochu do pozadí, zároveň ji ale divákům stále musíme v několika momentech připomínat. Důležité ale pro nás bylo, aby každý díl fungoval sám o sobě a samostatně.
Velmi důležité je pro vyprávění rozkreslené maloměstské prostředí. Každý ví o každém, vše se lehce rozkřikne. V čem bylo budování takového fikčního světa specifické?
Tomáš Feřtek bydlí kousek od Tábora. S Matějem Podzimkem se domluvili, že vytvoří mikrosvět, kde se postavy navzájem znají a anonymita je velmi nízká. Každý zná ředitele gymnázia. Město je zároveň členité, je tam například i vyloučená lokalita vyobrazená ve čtvrté epizodě. Dává vám to možnost volně pracovat s postavami, k nimž se napříč epizodami postupně vracíme. Jejich výskyt a motivace jsou pak více uvěřitelné a organické.
Ratolesti jsou maximálně ambivalentní. Nesnaží se přiklánět ani na jednu názorovou stranu. Nad kauzami nechcete vynášet jednoznačný soud. Práce s citlivostí musela být velmi náročná, zvlášť u třetí epizody, kde sledujeme problematickou postavu učitelky, která se začala politicky angažovat v proruských komunitách. Dá se vůbec najít ten správný průsečík?
Nikdy se to nedalo úplně objektivně uchopit. Už jen to, koho se rozhodnete obsadit jako v uvozovkách antagonistu, ovlivňuje spoustu aspektů. Napříč seriálem ukazujeme různá názorová spektra. Bylo pro nás důležité, aby proti sobě stáli lidé s autoritou, kteří dokáží informace předat takovým způsobem, že jsou pochopitelné. A i když třeba s postavou na začátku nemusíme souhlasit, chtěli jsme, abychom je dokázali na té základní motivační úrovní pochopit. Spoustu věcí vyplývá ze scénáře.
My už pak dále řešili, kolik dát jednotlivým postavám prostoru, během natáčení i ve střižně. Na jednu stranu se tedy snažíte být objektivní, ale na stranu druhou netočíme naučný dokument. Vyprávíme příběh, který má být pro diváka zajímavý. Nechtěli jsme, aby měl pocit, že sleduje suchou rozhlasovou hru.
Umím si představit, že právě obsazení Ani Geislerové, jež své politické postoje dává ve veřejném prostoru jasně najevo, mohlo být v určitém ohledu kontraproduktivní. Spousta lidí vidí spíš ji jako herečku, nikoli jako postavu. Řešil jste tohle během castingu?
Ale právě to souvisí s tím, že máte k dispozici filmový příběh a chcete do něj obsadit ty nejlepší lidi. Zároveň postava Ani má velký emocionální rozptyl, je tam co hrát a neumím si představit lepší Hanu Velkovou jako právě Aňu. Dalším aspektem pak bylo obsazení epizodních postav, které tu pomyslnou objektivitu vyvažovaly a museli pak hrát s naší ústřední čtveřicí vyrovnanou partii.
Jak dlouho jste celý projekt obsazovali?
Trvalo to cca tři čtvrtě roku, pracovali jsme na tom s castingovou režisérkou Majou Hamplovou. Na začátku jsme měli obsazeno patnáct až dvacet rolí, na základě těch se sestavoval natáčení plán. Pak bylo třeba obsadit dalších řekněme sedmdesát postav, jež herci natáčeli dva až čtyři dny. Obecně jsme se potkali s hodně lidmi. Pracovat s takto obrovským počtem herců bylo pro mě díky pestrosti skvělé.
Kromě minisérie Podezření jde o první seriálový projekt, který režírujete samostatně. Byla to v něčem nová zkušenost?
Vlastně to zas tak velký rozdíl nebyl. Když jsem točil třeba třetí sérii Případů 1. oddělení s Peterem Bebjakem, každý jsme si řešili své díly. Rozdíl byl tak především ve větším množstvím epizod. Měl jsem štěstí, že se dalo opřít o dobrý scénář, bylo velmi jasné, jak by měl seriál zhruba vypadat. Od toho bylo jednoduché se odpíchnout k formě, lokaci i obsazení.
U stylistiky bych se rád zastavil. Opět jste točil s vaším dvorním kameramanem Adamem Machem. Je zde patrný váš rukopis. Točíte z ruky, kamera těká, obraz je syrový a barvy značně prochlazené. Co pro vás bylo při hledání obrazové koncepce důležité tentokrát?
V zásadě jsme vycházeli z toho, aby žádná z postav nebyla kompozičně upřednostňována. Věděli jsme, že seriál je vystavěný na dialozích. Museli jsme jim tak dodat potřebnou dynamiku, rozhodli jsme se tedy pro ruční kameru s tím, že nás bavilo odlišovat se od Ochránce, který byl hodně statický. Zároveň jsme například u scén rodinných obědů u babičky chtěli u diváka evokovat pocit, že tam sedí společně s postavami.
Děláte čtené zkoušky?
Tady jsme je dělali na prvních pět nebo šest epizod. Dělali jsme je ve spolupráci s mladšími herci, kteří si text upravovali, aby jim dobře seděl. Přece jen to nepsal nikdo dvacetiletý. Ale tím, že jsme roztočili prvních šest epizod a další čtyři se dopisovali během natáčení, už nebylo možné zkoušky dělat.
Jde o konverzačně hutnou věc. Jak se pak daří udržet vnitřní dynamiku dialogů ve střižně? Musí jít o hodne intuitivní věc.
První střih jsem dělal jen já se střihačkou Annou Johnson Ryndovou a řešili jsme to tak, že když už jsme u něčeho ztráceli pozornost, tak jsme zkrátka vyhazovali. Ke scénáristům už jsme pak posílali tyto v určitém ohledu vyčištěné verze. Od začátku jsme ale věděli, že půjde především o vyobrazení výměny mnoha argumentů, čemuž jsme se podřídili.
Spousta materiálů mi byla dodávaná. Když jsme točili zmiňovaný čtvrtý díl o vyloučené romské lokalitě, byli jsme tam s místními seznámit a poznat lidi, kteří jsou předobrazy určitých postav. Rešerše spočívala tedy především v těchto pocitových a povrchnějších aspektech, hloubkové rešerše výborně obstarali scénáristé.
