Rozmanitá podzimní kino nabídka českých filmů pro děti se rozrostla o další titul, tentokrát dost možná ten nejpovedenější. Pestrobarevné retro se slizem překypujícím Bubákem vyniká žánrovou versatilitou a nápaditostí v omezených mantinelech.
Kdo z nás se někdy nebál podívat pod postel? Z jednoduše ztotožnitelné premisy o čelení a překonávání strachu z vlastní imaginace čerpá i novinka Bubák. Tentokrát je však příšera opravdová. Režisér Tomáš Pavlíček, nyní ve spolupráci s animátorkou Kateřinou Karhánkovou, vyměnil invazivně upírskou tchyni z Přišla v noci za děsivou i bizarní haldu slizu.
Tu pod svou postelí krmí sladkostmi Tomášek, zatímco mu rodiče ani starší sestra Nikča jeho kamaráda nevěří. Když máma s tátou odjíždějí na výlet, Nikču čeká s Tomáškem vůbec první samostatný den a přespávačka bez nich. Nikča zoufale bojující o oblíbenost pohrdavé spolužačky ji na tajňačku pozve, nenažraný šlem a vpády nečekaných postav do bytu však situaci stále zamotávají.
Bubák je svižně vyprávěným a v tom nejlepším slova smyslu infantilně hravým tvarem. Děj je zasazen na počátek milénia. Nikča hltá „Bravíčko“, inspiruje se dobovými módními trendy a chce vytvořit fotoromán. Design bytu, který opustíme jen zřídka, dominuje sytě pastelovými barvami, bizarními zvířecími úlovky a plyšem.
Výtvarně okázalé prostředí a rekvizity upomínají na dobové technologie a estetiku. V mnoha případech jsou spíše ornamentálního, takřka fetišizujícího rázu, nikdy se však nepřeklopí za hranu v nostalgii utopené otravy. Výborně pracuje s mantinely jedné lokace, žádný záběr není stejný a byt se mění v jedno velké, žánrově fluidní hřiště.
Film totiž plynule přepíná mezi žánrovými rovinami. Začíná jako teenage komedie, načež se překlápí do hororové polohy, thrilleru a končí sekvencí s parametry takřka válečného filmu, zatímco tmelícími prvky jsou coming of age motivy. Je prošpikovaný různorodými odkazy, nepůsobí ale jako bezduché pásmo referencí.
V tomto ohledu navazuje na výborný středometrážní snímek Příběh hrůzostrašné Eliz, který možnosti dětského hororu ohledává na pozadí typově vždy jiným způsobem děsivých příběhů, přičemž za jejich původem stojí chlapecká křehkost a zamilovanost. Bubák oproti tomu ale nemá potřebu strašidelnou hru racionalizovat, pohlcujícím stylem zakonzervovává hranu zákoutí dětské imaginace.
Emocionální jádro je funkční, byť značně obyčejné. Každá z postav překonává svůj strach, učí se samostatnosti, hledá vnitřní sílu i vlastní identitu. V tomto ohledu k vývoji přistupuje značně didakticky, navíc trpí redundantní potřebou vše verbálně vysvětlovat, což asociuje ony „bravíčkovské“ fotoromány.
Vyprávění a zastřešující téma navzdory půvabné upřímnosti v kontrastu s vybroušenou stylistikou postrádají určitou šťávu navíc. Inscenace má ale švih, cit pro rytmus, komediální načasování i záběrování. Stejně jako u Pavlíčkovy štědrovečerní pohádky Tři princezny – i zde je značně nevyrovnané vedení dětských hereček.
Situační kašírovanost jejich hereckého výkonu koresponduje s iluzorním světem protagonistkami adorované popkultury. Jakkoli to konceptuálně v určitých chvílích funguje, v těch emocionálně vypjatých míří mimo. K emocím si dopomáhá tradičně vynikající hudbou Aid Kida a soundtrackem následujícím tehdejší hudební trendy, jenž na nostalgii útočí vkusně a nejsilněji.
Se samotnou příšerkou, jejíž velikost posiluje lidský strach, se pracuje v „čelistním stylu“. S její vizuální prezencí se nejdříve šetří, jsme odkázáni na její signifikantní hladové brblání. Několikrát také vidíme svět její perspektivou skrze hlediskové záběry.
Celkově je Bubák nápaditou hříčkou, která retro zasazení využívá k stylové a žánrově proměnlivé modulaci. Byť není vyloženě děsivá, jednotlivé segmenty jsou více než zručně vystavěné stran napětí a pořádně ulepené atmosféry. Výsledek opírající se o křehkost dospívání je radostný, místy mechanický, v zásadě ale inspirativní a v rámci současných filmů pro děti neotřelý.
