Gambling jako životní styl? Netflix uvedl Baladu o malém hráči, který utíká do opulentních zámků, jež nabízejí utopickou vidinu životního restartu. Stylový thriller je prorostlý metafyzickou reflexí vykoupení i obžerství.
Režisér Edward Berger po kýčovité a v mnohém přeceňované adaptaci Na západní frontě klid a mistrovsky odvyprávěném dramatu o krizi víry i svárech mezi kardinály Konkláve, jež bylo adaptací původně oddechové četby, sáhl po knize spisovatele a žurnalisty Lawrence Osbornea Balada o malém hráči.
Její styl načrtává paralely k Dostojevského tvorbě, kombinuje psychologický aspekt, thriller a duchařinu. Filmová adaptace se toho drží, k robustní vrstevnatosti má však hodně daleko. Velmi brzy začne odhalovat pro režiséra příznačnou doslovnost a myšlenkovou mělkost.
Sledujeme chronického gamblera, který se vydává za vznešeného lorda. Astronomické sumy rozhazuje v blikajících světlech a neonech utopeném kasinovém epicentru v Macau, nejhustěji zalidněné oblasti na světě. Neplatí účty za hotel, topí se v dluzích a oddaně věří, že jednoho dne se nepříznivá statistika zlomí.
Zavírá se v luxusní bublině, žije nad poměry, utopicky věří v to, že kapitál a haldy kaviáru mu zajistí spokojený život. Ústřední linie se posléze rozmělňuje v metafyzickou rozpravu o životních cílech, lásce a sounáležitosti, kterou nese takřka éterická postava Dao Ming, jež v protagonistovi jako jediná spatřuje křehkost, právě kvůli tomu, že se nachází v obdobně bezvýchodné situaci.
Zprvu kauzální vyprávění morfuje v alegorický sled obrazů, jejichž smyslem je hledat klíč k roztříštěné lidské duši, jejíž směr řídí přetvářka a v několika momentech i nenasytná chamtivost, protnutá sebedestruktivním ražením. Berger však své karty odkrývá příliš brzy a stejnou měrou se bojí do pocitového a symbolického tvaru plně položit.
Film obecně přes své tendence trpí redundantní potřebou vše racionalizovat a vysvětlovat. Spirituální bloudění ohledávající tenkou hranu mezi nebem a peklem je tak pod neustálou palbou tvůrčího strachu z toho, že něco „nebude srozumitelné“. Přitom právě neuchopitelnost a určitá míra filmové lyriky by měla být pro Baladu hlavní předností.
Výsledek je především nabubřele vyprázdněný, jakkoli se dá číst i jako povrchní a přímočará opera o možnostech vykoupení. Samotné Macao je vedle gamblera ústředním protagonistou. Přepáleně brakovité a za vznešenost se skrývající prostředí je jako neutišitelná siréna distrakcí a vjemů. Dokonale vystihuje pomíjivost, naději a fatálnost závislosti na hazardu.
Stejně burácející je i hudební aranžmá, které operních parametrů skutečně dosahuje. Od virtuózní souhry rozmanité palety nástrojů postupně osciluje k arytmickým a plíživým tónům, umocňujících roztěkanou bezradnost protagonisty. Kamera těží z vychýlených úhlů a objektivů s rozpětím rybího oka. Nervozita a infarktová podstata křičí z každého záběru. Zvukový design pak cílevědomě přebírá subjektivní optiku antihrdiny.
Vytříbenému stylistickému arzenálu udává tempo magneticky uhrančivý Colin Farrell. Ten potvrzuje, že je jedním z nejlepších anglofonních herců současnosti, mimikou a nejistou rétorikou vyzařuje étos své postavy, která pod manýristickým zevnějškem skrývá pouze zranitelného a ztraceného kluka.
Zdánlivá přestylizovanost k ústřednímu tématu dokonale sedne. Nelze užít lacinou frázi, že forma vítězí nad obsahem. Forma vytváří obsah. To však bohužel nic nemění na tom, že banalita zakořeněná v jádru vyprávění se tak trochu bojí vlastní podstaty a snaží si v neohrabaně ornamentálním stylu hrát na něco víc.
Balada stejně jako malý hráč tak trochu trpí krizí identity. Vyniká svou unikavostí a operní podstatou, své přednosti ale tlumí didakticky názorným výkladem. Spokojuje se s vyobrazením trnité cesty za hledáním duševního smíru, jež nemá žádnou ambici s publikem větvit dialog, byť se o to tvůrci až křečovitě snaží.
V závěru je totožně vyprázdněná jako svět hazardu. Těžko však říct, zda to takhle tvůrci konceptuálně zamýšleli.
