Tohle je příběh jedné rodiny spojené s malou vesnicí v Brdech. A nezačíná šťastně. Na jeho počátku, před 130 lety, je velký požár, při kterém lehne popelem část středočeské obce Kytín.
Tragická událost ale měla svého malého hrdinu. Na místo požáru se přistěhoval zedník Josef, který začal místo dávat zase do pořádku. Dnes tu na jeho jméno narazíte na památníku padlých z Velké války. A když se od pomníku otočíte na druhou stranu, uvidíte vysoký bílý štít s červeným nápisem pivovar. I ten je tu vlastně tak trochu díky němu.
Provozuje ho totiž jeho pravnuk Michal Pomahač – podnikatel, který se s firmou CAG stal jedním z velkých českých výrobců dveří. Jak ale jdou dveře dohromady s pivovarem?
Na kytínské návsi stával starý statek. Původním majitelům byl odebrán v 50. letech při násilné kolektivizaci, v restituci se vrátil už v dezolátním stavu a dlouho stál na návsi jako tichá připomínka starých časů. A také jako ostuda obce.
Pomahačův tatínek byl tehdy starostou a zdevastované místo ho trápilo. Co s ním? Jeho syn statek odkoupil, část z něj zabrala firma CAG a zbytek se měl brzy stát novou dominantu Kytína.
Co by mohlo vesnici oživit? Původně uvažoval o muzeu veteránů, sám je jejich fanouškem a sběratelem. Jenže v muzeu si člověk nesedne na kus řeči s kamarády. Tak tedy pivovar? Michal Pomahač zároveň tušil, že by to chtělo mít sál, pozvat místní, občas uspořádat větší akce.
Nakonec se podnikatel rozhodl, že na místě zničeného statku postaví pivovar s restaurací. Promítl do něj svoji lásku k historii a starým věcem. Je poctou předkům i předválečnému Kytínu. Po roce od otevření spolu sedíme na zahrádce nad jejich vyhlášenou polotmavou jedenáctkou.
Do rodinného pivovaru jsou zapojeni i dcera Tereza a syn Michal.
„Investičně to je nesmysl,“ říká hned na úvod setkání kytínský podnikatel. „Kdyby mi šlo o návratnost, tak se dá pivovar udělat levněji a byl by z toho byznys,“ vysvětluje. Ale byznys má jinde, tohle je srdeční záležitost a Kytín místo, které chce rozvíjet.
Do roka od otevření už je hostinec v mírném provozním zisku, naučili se sem chodit místní i pražští návštěvníci – každý víkend obslouží kolem tisícovky hostů. V pivovaru navařili za loňský rok na tisíc hektolitrů piva. „Když se k nám přišli podívat profesionálové, nevěřili svým očím, co jsme jako amatéři dokázali,“ říká hrdě Pomahač.
Počáteční investice se ale bude vracet ještě dlouho. „Rozhodně to nebude do nějaké rozumné doby, třeba do 10 let,“ podotýká. Pomáhají velké akce jako svatby a vánoční večírky, brzy začnou v pivovaru také degustační večery.
Čtěte také: Manažerka a číšnice rozjely v lese za Prahou bistro jako z Karlína
Na čepu tu mají vlastní desítku, polotmavou jedenáctku, světlou dvanáctku, k tomu svrchně kvašený ale nebo kytínské IPA. Pomahač přiznává, že se musel zpočátku obklopit odborníky, aby vzniklo pivo podle jeho představ.
„Oslovil jsem šéfsládka Martina Hrubeše, který pomohl rozjet už mnoho malých pivovarů a na začátku spolupracoval také s námi, pivo vaří můj švagr Petr Růžek, vyučený sládek. Mým koníčkem se zase stalo studovat vše kolem pivovarské technologie,“ vysvětluje, jak s výrobou piva začínali.
Tohle dobrodružství by ale Pomahač nezvládl ukočírovat sám. Zapojil se i zbytek rodiny. Dcera se stará o marketing, syn zase pomáhá s provozem. „Do Kytína ale nejezdí jen milovníci piva,“ doplňuje otec. Záležet si tu dávají třeba i na kávě (mají vlastní směs) a samozřejmě na nabídce jídel. Pyšní se tím, že nabízejí poctivou českou kuchyni, náhražky tu nemají místo.
A můžou se chlubit ještě jednou věcí – unikátním interiérem. Ačkoli budova působí na první pohled jako povedená rekonstrukce, jde o úplně novou stavbu, kterou Pomahačovi vybavili autentickým nábytkem.
„Jsem milovníkem starých časů. Takže jsem sám jezdil po burzách, kupoval porcelánová umyvadla, staré trámy. Dokonce jsme koupili rozpadlou sladovnu, abych měl zdroj starých cihel. Původně jsem i plánoval, že pivovar pojmenuju Starý časy,“ popisuje kytínský podnikatel.
Věří, že malá vesnička má velký potenciál a stane se oblíbeným místem výletů. Lidé už sem sice jezdí, ale hlavně proto, aby zaparkovali auto a mohli vyrazit do brdských lesů. Tak proč jim nenabídnout místo, na kterém si po návratu odpočinou?
„A navíc,“ dodává Michal Pomahač, „každý člověk by měl alespoň jednou za život vidět kytínskou náves, aby zjistil, že tady je svět v pořádku.“
