Pro organizaci House of Lobkowicz pracuje Eleonore Kinsky už více než šest let. V posledních dnech toho ale moc nenaspala, do noci pracovala na přípravách otevření rodného domu Antonína Dvořáka. Díky unikátnímu spojení dvou rodů Kinský a Lobkowicz ožila vzácná památka a expozice, která v Česku nemá obdoby.
Studovala v Německu a Británii. Má obrovský hudební a historický přehled a domluví se mnoha jazyky. Ze začátku Eleonore Kinsky plaše přizná, že v češtině se přece jen necítí pevná v kramflecích, ale pak mluví plynně.
Když žena z významného knížeckého rodu Kinský začala pracovat pro sbírky Lobkowiczů, nebyla si jistá, že ji tato práce bude bavit.
„Řekla jsem si, že to budu dělat na určitou dobu, než najdu něco lepšího. Našla jsem ale to, co miluju. Když to člověk nezkusí, tak to nezjistí,“ říká muzikoložka a kurátorka Eleonore Kinsky. Poslední rok svého života věnovala křehká žena právě kurátorské práci na rodném domě Antonína Dvořáka.
Světlý dům stojící jen kousek od majestátního zámku Nelahozeves dýchá historií a voní novotou. Čerstvě natřené béžové zdi původního stavení, zbrusu nové výstavní pomůcky a kliky dveří, za které bralo zatím jen málo lidí.
V roce 1993 dostala rodina Lobkowicz od státu zpět Dvořákův rodný dům. Nejprve byl Národnímu muzeu pronajat za symbolickou jednu korunu.
„Tento projekt byl pro mou rodinu vždy srdcovou záležitostí a v roce 2019 jsme byli připraveni dům zvelebit s respektem k jeho historii,“ řekl William E. Lobkowicz. Rekonstrukce stavby kvůli pandemii nakonec začala až v lednu 2023 a testovací provoz muzeum odstartuje v létě 2024.
Rozpočet celého projektu se nakonec pohyboval v hodnotě výrazně přes sto milionů korun. Návrh rekonstrukce vytvořilo britské architektonické studio Wright & Wright.
V komunismu nebyl Antonín Dvořák oblíbený, spíš naopak.
Řešení muzejní expozice pak připravila společnost Ralph Appelbaum Associates zaměřující se na design muzejních výstav. A výstavou provázejí i lidové ilustrace Vojtěcha Šedy.
V přípravě postupovali Lobkowiczovi i Eleonore Kinsky skutečně precizně. „Naše rodina je s Nelahozevsí spjatá přes čtyři sta let a hudební mecenášství považujeme za naše poslání,“ řekl William E. Lobkowicz.
Život Antonína Dvořáka znovu ožívá pomocí interaktivních prvků a návštěvník má možnost ho jednoduše procítit. Výstava je koncipována tak, aby zaručila zrakové, hmatové i sluchové prožitky.
Foto Lukáš Procházka
Počítá se s návštěvníky všeho věku a rozličného hudebního vzdělání. Eleonore Kinsky v rozhovoru popisuje, že od začátku mysleli i na lidi, kteří se vůbec nezabývají klasickou hudbou. Zároveň chtěli, aby se i hudební badatelé dozvěděli něco nového.
Češi totiž podle ní mají k Dvořákovi specifický vztah.
„V komunismu nebyl oblíbený, spíš naopak. V hudebním světě se skladatelé jako třeba Smetana těšili větší oblibě. Hlavní důvod byl, že Dvořák hodně cestoval a byl populární všude ve světě. V posledních třiceti letech se to ale hodně změnilo a Dvořák se stává srdcovější záležitostí než Smetana,“ popsala Kinsky.
Potkáváme se v rodném domě Antonína Dvořáka, kde jste hlavní kurátorkou výstavy. Povoláním jste muzikoložka, jaký jste si k hudbě pěstovala vztah?
Hudbě se věnuji od raného dětství. Vždy jsem měla ráda historii hudby, i když jsem hrála na housle a doma různě muzicírovala. Vždy jsem se zajímala třeba o život skladatelů. Byla jsem to divné dítě, které poslouchá spíše klasickou hudbu než moderní.
A dnes?
Baví mě všechno. Ale v klasické hudbě se nejvíce vyznám a poslouchám ji nejraději.
Dá se říci, že máte nějakého autora nejraději?
Nějaké autory mám raději než jiné. Samozřejmě mám ráda Dvořáka, ale i Mozarta, Schuberta, Brahmse, Bacha.
Zmínila jste, že hrajete na různé nástroje. Hrajete i vy Dvořáka?
Moje učitelka na housle po mně chtěla hrát Dvořáka, abych se vyznala v české hudbě.
Foto Lukáš Procházka
Jak na vás působí to, když dnešní interpreti použijí motiv vážné hudby a dají ho třeba do prostředí techna?
Proč ne? Mě to docela baví. Mnohdy se to i hodí, jen je občas škoda, že se dokola používá jen jeden motiv a ten zbytek zmizí. Mám to raději například než to, když někdo řekne, že filmová hudba je klasická hudba.
Hudba je vaší vášní. Čemu se věnujete mimo ni?
Hudba je moje práce, hodně času jí ale věnuji i ve volných chvílích. Kromě houslí hraju trošku i na varhany. A také mám ráda ruční práce, ráda šiju nebo chodím na procházky.
Studovala jste v Německu a v Anglii. Jakým projektům se v současné době věnujete? Jedná se spíše o místní programy, nebo mezinárodní?
Dělám spíš místní projekty. Otevření Dvořákova rodného domu mi teď bralo veškerý čas. Kromě toho občas bádám a píšu programy ke koncertům v České republice.
Už šest let pracujete pro House of Lobkowicz, přestože vaše příjmení je Kinsky. Jak k tomu došlo?
House of Lobkowicz dělali katalogizaci hudební sbírky a hledali muzikologa a já tu práci dostala. Znali jsme se předtím, ale tuto práci jsem nedostala ze známosti.
Oslovili oni vás, nebo jste odpověděla na inzerát?
Párkrát jsme se potkali na eventech a bavili jsme se o tom, že zrovna mají projekt katalogizace a já akorát dodělávala své magisterské studium. Tou dobou jsem přemýšlela, že předtím, než bych se vrhla na doktorskou práci, bych se třeba půlrok věnovala něčemu jinému. Nakonec se tento půlrok prodloužil na šest let.
Co pro vás znamenala práce na rodném domě Antonína Dvořáka?
Je to pro mě práce snů. Mohla jsem zůstat v oboru. Většina mých spolužáků ze studií pracuje na úplně jiných věcech. A když už se hudbě věnují, tak spíš organizačně. Já mám to štěstí pokračovat v bádání a zároveň být kreativní. Nemusím jen bádat a napsat článek, který bude číst třeba deset lidí.
Mám tu možnost pracovat s vybádanými informacemi a zpracovat je tak, abych vyšla vstříc jednotlivým věkovým kategoriím. Pro lidi, kteří se vůbec nezabývají klasickou hudbou. Zároveň jsme chtěli, aby se i hudební badatelé dozvěděli něco nového.
Pracujeme s několika dodavateli a dalšími badateli. Pro mě je výzva mluvit před lidmi. Je to hezká práce a jsem za to ráda. Když jsem začínala, tak tomu úplně tak nebylo. Jsem ráda, že jsem ze začátku pracovala s hudebními sbírkami. Hodně jsem se naučila i o kurátorství.
Foto Lukáš Procházka
Před chvílí při slavnostním uvítání jste jako jediná neměla připravenou řeč. Jak se vám před lidmi vystupuje?
Já jsem dyslektik, tak raději nečtu texty. Další důvod je, že jsme včera ještě na výstavě pracovali do noci, tak jsem moc neměla čas si to slovo od slova připravit. Raději mluvím spatra, baví mě to. Měla jsem připravené body, abych neztratila nit. Nejraději bych to ale bývala neříkala v češtině, jsem si jistější v jiných jazycích.
Připravovala jste výstavu až do noci… Jaké byly další výzvy, se kterými jste se jako kurátorka výstavy setkávala?
Bylo jich hodně. Dneska bych vám řekla, že stihnout to dodělat všechno před otevřením. Před rokem bych řekla, že to je psaní textů do audioguidů a koordinace tří osob, které to psaly v různých jazycích tak, aby se výsledek moc nelišil. Nebo také hlídat deadliny od dodavatelů.
Každou fázi projektu provázely komplikace a různé výzvy, které k tomu patří a bez toho by to bylo nuda.
Všimla jsem si, že vás zde mnozí v týmu oslovují Elo a tykají vám. Jak tedy vypadá den kurátorky a v rámci vašeho týmu?
Záleží na fázi projektu. Donedávna, když jsme ještě nestavěli výstavu, tak jsem byla spíše v Praze a setkávala jsem se s dodavateli, nebo jsme za nimi dojížděli. Kurátorská práce je různá. Není kurátor jako kurátor.
My například nemáme tolik dochovaných předmětů. Tak to bylo spíše o tom najít správné lidi, správné kontakty a setkávat se se všemi. Ta poslední fáze je i ruční práce, vezmete do ruky vrtačku a přiložíte ruku k dílu. I díky tomu máme mezi sebou dobré vztahy. Jsme tým.
A co výsledek, jste na něj pyšná?
Pořád ještě vidím, co by se dalo zlepšit. Snad za dva měsíce, po testovacím provozu, budu spokojenější. Zpětná vazba je ale velmi pozitivní, tak doufám, že takto budeme i pokračovat.
Znamená to, že po prázdninovém testovacím režimu pro vás práce na rodném domu Antonína Dvořáka končí?
Ano, popravdě to možná bude i trochu smutné. Já tady ale zůstanu dál a budu se zaměřovat na doprovodné programy jako například koncerty, spolupráci s Akademií hudby, možná i HAMU a místními základními uměleckými školami.
Původně mělo slavnostní otevření proběhnout koncem dubna. Proč k tomu nedošlo?
Posunula se stavba. Do expozičních prostor jsme se nakonec dostali až ke konci dubna a to už se pak nemohlo stihnout.
Jste zcestovalá a mohla jste pozorovat, jak Antonína Dvořáka vnímají v zahraničí. Jak ho podle vás vnímáme my Češi?
Češi mají k Dvořákovi zajímavý vztah. V komunismu nebyl oblíbený, spíš naopak. V hudebním světě se skladatelé jako třeba Smetana těšili větší oblibě. Hlavní důvod byl, že Dvořák hodně cestoval a byl oblíbený všude ve světě. V posledních třiceti letech se to ale hodně změnilo a Dvořák se stává srdcovější záležitostí než Smetana.
Pracujete tedy na více projektech zároveň?
Tohle byl můj hlavní projekt a další bych nenazvala projekty. Je to spíš organizace. Těším se na to, je to zase něco nového, co jsem zatím nedělala. Nahlédnu do hudebního světa zase z jiného úhlu.
Zmínila jste na začátku, že ne každý, kdo vystuduje hudbu, se jí pak naplno věnuje. Co byste poradila lidem, kteří po konci studií nemohou najít práci snů?
Svět hudby je malý. Doufám, že studenti, kteří se mnou studovali a teď dělají něco jiného, jsou spokojení. Je štěstím dostat takovou pozici a pracovat na velkých projektech. Není to úplně věc, která baví každého hudebního vědce. Poradila bych studovat, pokračovat a být otevřený možnostem a jít i do věcí, o kterých na začátku nemusíme být přesvědčeni.
Našla jsem práci, kterou miluju.
Když jsem věděla, že bych mohla pracovat pro Lobkowiczké sbírky, tak jsem ze slova archiv měla respekt. Nebyla jsem si jistá, jestli to nebude nudná práce a jestli mě to bude bavit. Řekla jsem si, že to budu dělat na určitou dobu, než najdu něco lepšího. Našla jsem ale to, co miluju. Když to člověk nezkusí, tak to nezjistí.
Co vás čeká v budoucnu?
V nejbližších letech se budu starat o chod rodného domu Antonína Dvořáka. Půlku času budu trávit v Nelahozevsi a půlku v Praze.
To byste si rovnou v Nelahozevsi mohla pronajmout byt, abyste nemusela dojíždět…
Včera jsem v noci udělala za volantem rekord a dojela jsem z Nelahozevsi do Prahy za 25 minut. Samozřejmě v jednu ráno nebyl provoz. Studovala jsem v Londýně a cesta do školy mi třeba trvala o mnoho déle, než je teď má dojezdová vzdálenost do Nelahozevsi. Nevidím to jako problém.
