Rozličné, pestré a samozřejmě pokaždé zajímavé jsou naše redaktorské zážitky ve Forbesu. Pojďme se za některými pamětihodnými zážitky letošního roku ohlédnout!
Jana si potykala, Jan se potkal s Tykačem. Marek měl dostaveníčko s „autobusákem“ a v jeho rámci se vyznal i z obdivu k šéfredaktorovi, což pochopitelně nikdy nemůže uškodit. Michaela si rande s Terezou Maxovou užila na max, stejně jako Miroslav s (michelinskou) hvězdou. Co všechno lze zažít, když pracujete pro český Forbes?
Fiala versus Putinův botox 1:0. Český byznysmen ukázal na Ukrajině nezlomnost (setkání Filipa Saivera)
Putinovy bomby mu do vzduchu vyhodily sklady a jeho skupině způsobily škodu za sedmdesát milionů dolarů. Přesto tím, kdo se smál, byl Tomáš Fiala, nikoli ruský prezident se zakaboněnou tváří, kterou pokus o úsměv znetvoří víc než botox. Tichý smích českého byznysmena, který má na Ukrajině investiční skupinu Dragon Capital a je jedním z nejbohatších lidí v zemi, byl pro mě stejně důležitý jako jeho slova při rozhovoru v září v Kyjevě.
Jistěže osmačtyřicetiletý podnikatel v interview otevřeně přiznával, že ho po začátku invaze svíraly obavy, zda nepřijde o vše, co na Ukrajině dvaadvacet let budoval. S mírným pobavením ale přiznával i jak si koupil na památku asi dvacet ohořelých lahví vína od distributora, který měl v jeho skladu pronajaté prostory a po bombovém útoku přišel bezmála o veškeré zásoby.
Smíchem následně Fiala reagoval na repliku, že jde o vskutku výjimečnou a draze zaplacenou kolekci vín. Podnikatelův častý úsměv jsem vnímal jako znamení nezlomnosti – proto byl pro mě tak důležitý. A moc si přeji, aby brněnský rodák otevřel vzácné víno s očouzenou etiketou ve chvíli, kdy armáda botoxového cara odtáhne do pekla či do Ruska, což je možná jedno a to samé místo.
Šéfkuchař, který se dotkl (michelinských) hvězd (setkání Miroslava Němého)
Pevný stisk ruky, sošná postava bývalého judisty korespondující s chlapem plným energie a optimismu, a k tomu milé, ba chvílemi až příliš skromné chování. Vážně dokázal v kuchyni řvát na podřízené, až se nádobí na stěnách otřásalo? A hlavně: vážně několik měsíců zpátky nebyl schopný ujít krok, neboť totálně vyhořel?
Story Josefa Pindura nabízí fascinující vhled do nejvyšších pater současné gastronomie. V Česku málo známý šéfkuchař obhájil michelinskou hvězdu pro francouzský podnik Maison Kieny, ale pak už jeho tělo ani hlava zběsilé tempo nevydržely – pozice michelinského šéfkuchaře se vzdal, což dodnes popisuje jako nejtěžší a zároveň nejnutnější rozhodnutí v životě.
Jeho osobní příběh je stejně barvitý jako pokrmy, které s uměleckou vášní připravuje. Mísí se v něm vaření pro Snoop Doga a Beyoncé, ale také slzy a křik, ať už mířil na něj, nebo vycházel z jeho úst. Spojnicí všeho je velký sen o michelinské hvězdě, pro který byl Pindur ochotný obětovat cokoli.
Neuvěřitelný příběh krále přepravek a nezmara v pantoflích (setkání Jany Pšeničkové)
Tenhle chlápek je nezmar. Zjistila jsem to už po pár minutách, když jsem za ním dorazila na Vysočinu. V chladném únorovém počasí mi Jaromír Opatrný přišel naproti v pantoflích, podal ruku a nabídl tykání. Ty tři hodiny, které jsme spolu nakonec strávili, utíkaly přesně tak svižně jako jeho život. A ten je chvílemi tak neuvěřitelný, že jsem jen s úžasem poslouchala.
Jaromír je člověk, který se nebojí, nestěžuje si a říká, že za všechny pády i vzestupy si může sám. A možná i proto je jeho firma druhá největší na světě v mytí přepravek a její tržby dosahují téměř jedné a půl miliardy korun.
Mocný muž s výhledem. Na Hrad i do nejisté budoucnosti (setkání Jana Strouhala)
Dlouhá, sluncem prosvětlená chodba v nejvyšším patře historické budovy, na jejímž konci je místnost, které dominuje obrovský stůl z dřevěného masivu se stejně obrovským monitorem a za ním ještě větší námořní mapa Jadranského moře. A malý balkón, z kterého je výhled na protější Obecní dům, ještě dále za ním Pražský hrad nebo na druhou stranu na Národní muzeum.
Právě tady, na prostoru o zhruba padesáti metrů čtverečních, se domlouvají obchody za miliardy. A nebavíme se jen o korunách, nýbrž i o eurech a dolarech. Zde také na přelomu léta a podzimu vznikal rozhovor s mužem, který dnes zachraňuje nejen českou, ale bez přehánění i evropskou energetiku.
Pavel Tykač, šestý nejbohatší Čech s majetkem 84 miliard korun a zároveň majitel druhé největší elektrárenské skupiny v zemi, se v rozhovoru ještě před zavedením windfall tax rozpovídal o jejich možných dopadech, ale také o tom, jak je zklamán z toho, kam se evropská energetika v posledních dvou dekádách dostala.
„Říkám si, kam to Evropa dovedla, když se tu osmdesát let po válce musíme všichni modlit za mírnou zimu,“ říkal sice rozvážně, ale s viditelnou dávkou rozladěnosti, přestože právě jemu zvýšila energetická krize jmění o desítky miliard korun.
Trénink v čínském lágru. Zážitky „autobusáka“, z nichž se tají dech (setkání Marka Tomanky)
Nouzové přistání letadla, vyhrožování od slovenských mafiánů nebo fotbalový trénink v čínském lágru. Když jsem mířil na schůzku s „autobusákem“ Pavlem Steinerem, rozhodně jsem nečekal historky, které budu poslouchat se zatajeným dechem. Psaní jeho příběhu do prosincového čísla se však stalo jednoznačným zlatým hřebem mého prvního roku ve Forbesu.
Bylo to nesmírně osvěžující. Zejména po rozhovorech s lidmi z obřích korporátů, vyjadřujících se zásadně v nicneříkajících neutrálních frázích, přede mnou najednou seděl chlap od rány, mluvící bez jakéhokoli filtru. Ať už popisuje bývalého byznysového partnera (‚‚doslova a do písmene se pos..l“), válku na Ukrajině a Putina (‚‚k…t z Kremlu“) nebo manažerské poučky (‚‚když je šéf pos..nej, tak jde celá firma do prd…e“).
Text o Steinerovi, jeden z nejdelších co jsem dosud napsal, byl pro mě výjimečný i tím, že byl prvním, kdy jsem rozhovor nevedl sám. Na první schůzce s podnikatelem se mnou byl šéfredaktor Petr Šimůnek, kterého jsem tak poprvé viděl v ‚‚akci“. A došlo mi, že se mám ještě hodně co učit.
Láska v každém kameni. S Terezou v Turecku na max (setkání Michaely Židlický)
Rozehřátá krajina skal a olivovníků v turecké Kaplankayi je druhým domovem Terezy Maxové – a právě tam jsem se za ní rozjela na rozhovor. Když jsem mířila na „rande“ se slavnou topmodelkou a filantropkou, zelenostříbrné listy starého olivovníku se zrovna jemně vlnily nad bazénem jedné z mnoha soukromých vil.
Bylo nádherné slunečné ráno a Terezin manžel a její maminka ještě dojídali snídani, zatímco my dvě jsme vyrazily skrze zahradu přes park a kolem hotelové pláže na procházku po dvouapůlkilometrovém pobřeží zahaleném v posezonním tichu a míru.
Tereza v letním sportovním oblečení a teniskách svižně vyrazila vpřed, rukou mi ukazovala, kam až půjdeme. Celou cestu jsme si povídaly, načež mi Tereza navrhla, že mě vezme na západ slunce na nejvyšší kopec resortu, kde stojí fantastická vila Clubhouse – dřív jejich domov, dnes sídlo manželovy firmy.
Obrovský moderní dům zahalený v paprscích zapadajícího slunce neměl daleko k ikonickým záběrům z filmu o Jamesi Bondovi. Až na to, že zde panovala atmosféra harmonie doplněná o krásnou Terezu v růžových šatech a jejího milujícího muže. Ten nás také po pár památečních fotografiích odvezl na koktejl, kde jsme si všichni povídali o životě a budoucnosti světa.
Něco jsem si zapsala, něco si nechala pro sebe. To hlavní, co jsem si odsud odvezla ale nebyl materiál do článku, nýbrž pocit klidu, dobra a lásky, který byl na Kaplankayi cítit v každém kameni a který ve mne zůstal ještě několik týdnů po návratu do Česka.