Z malé vísky v Beskydech se díky hře na cimbál dostal až k vystoupení na Olympijských hrách v Pekingu. Matěj Číp je také prvním studentem, který hru na tento nástroj studuje na vysoké škole ve Spojených státech.
Rodák z Hodslavic se právě chystá do New Yorku, kde bude v rámci studijního programu Berklee College of Music zkoumat možnosti propojení tradičního folklórního nástroje s moderními technologiemi. Čípovou misí je totiž šířit věhlas cimbálu po celém světě.
Ten uviděl na vlastní oči poprvé jako sedmiletý na oslavě narozenin své babičky. „Doteď mi vyprávějí, že jsem od něj nemohl odtrhnout oči a byl jsem nástrojem jako očarovaný. Ihned jsem si na něj chtěl zahrát,“ vzpomíná. Tehdy mu ale cimbalista jeho přání nesplnil, protože se bál, že mu hošík zlomí paličku.
Rodiče Matějovo přání ale podporovali, místo gauče pořídili domů cimbál z druhé ruky a za rok už vystupoval nejen na rodinných oslavách, ale i v místním kostele. Dnes je Čípovi šestadvacet a na cimbál hraje po celé světe i s jazzovými ansámbly.
Stále je ale vděčný svým pedagogům z Česka. Základy hry absolvoval v Základní umělecké škole v Novém Jičíně, kde se jej ujala Marie Válková.
„Po roce mi ale řekla, že už mě naučila všechno, co mohla a doporučila mi obrátit se na Základní uměleckou školu Alfréda Radoka ve Valašském Meziříčí, kde vyučuje Růžena Děcká. Ta je považována za jednu z nejuznávanějších profesorek hry na cimbál v České republice a je prezidentkou České cimbálové asociace. Vděčíme jí za základy cimbálového prostředí, které tu dnes máme,“ vzpomíná Matěj.
U ní se učil do patnácti let. Ve studiu pokračoval nejen na gymnáziu, ale souběžně také na Janáčkově konzervatoři v Ostravě u profesora Daniela Skály, koncertního cimbalisty, který hraje po celém světě. „Všichni tito tři pedagogové byli na mé cestě zásadní. Kdybych je nepotkal, dnes bych nemohl být tam, kde jsem,“ přiznává Matěj Číp.
Talent se u něj prolíná s mimořádnou cílevědomostí, protože aby zvýšil světové povědomí o cimbálu, inicioval, aby se vyučoval ve Spojených státech jako samostatný obor. Pak si také prostřednictvím crowfundingu si sehnal potřebné prostředky pro studium, které dosahovaly několika milionů korun.
Proč ale chtěl Číp studovat hru na cimbál zrovna v Americe? Poprvé kontinent navštívil v šestnácti letech jako turista, zdejší prostředí na něj udělalo obrovský dojem a po konzervatoři se rozhodl, že zamíří právě tam.
„V posledním ročníku jsem se začal zajímat o to, jaké hudební univerzity v Americe existují. Sepsal jsem si seznam asi šedesáti těch nejlepších, všem jsem poslal e-mail se svými nahrávkami a prosbou, zda by nebyla možnost u nich studovat,“ vzpomíná. Většinou se dočkal odpovědí, že cimbál na dané vysoké škole studovat nelze, protože není, kdo by jej tam vyučoval.
„Dostal jsem ale kontakt na Fulbrightovo centrum v Praze, kde mi doporučili univerzitu v Jižní Dakotě. Hru na klavír tam vyučovala paní Marcela Faflak, původem Češka, která tam žila už asi pětadvacet let. Jí jsem poslal ten samý e-mail a okamžitě mi napsala, ať přijedu, že už to nějak vymyslí.“
Hudební obor s cimbálem byl v Aberdeenu upraven jen kvůli němu, jako vůbec první v celých Spojených státech. Ani tam ovšem nebyl, kdo by Matěje učil: „Semkli se tři profesoři – klavíru, perkusí a orchestru – kteří mi dávali zpětnou vazbu vždycky, když jsem nastudoval nějaký repertoár. Nevěděli sice, jestli mám hrát levou nebo pravou paličkou, protože cimbál neznali, ale radili mi po hudební stránce. Takový vhled pro mě byl přínosný daleko více, než kdybych měl další cimbálový input, protože nebral v potaz limity hudebního nástroje,“ refeltkuje Matěj Číp.
Zařazovali jej do různých orchestrů, v nichž by se cimbál běžně nikdy neobjevil. Jazzové ansámbly jej vítaly s otevřenou náručí, protože byl pro ně cimbál velkým zpestřením oproti tradičnímu klavíru.
„Na cimbál se dá zahrát, cokoliv vás napadne. Nemůžete na něj vždy hrát podle klavírních not – zatímco u klavíru používáte deset prstů, u cimbálu vám musí stačit dvě paličky, a tak musíte hodně přemýšlet, jak to zahrát,“ upozorňuje muzikant, který si úpravy skladeb často musí psát sám a má za sebou i několik vlastních písniček a jazzových melodií.
Studium na americké univerzitě je ovšem velmi nákladnou záležitostí, stejně jako samotná hra na cimbál. Co všechno bude jeho americký sen obnášet po finanční stránce, se ovšem Matěj dozvěděl až ve chvíli, kdy už byl na školu přijatý.
„Školné vycházelo v přepočtu na 700 tisíc korun na rok, ale k tomu jsem si ještě objednával nový koncertní nástroj a jeho dopravu do Spojených států, takže náklady na první rok činily kolem milionu korun.“ A tak Matěj na poslední chvíli sháněl sponzory.
Postupoval při tom podobně, jako když oslovoval americké univerzity: „Našel jsem si seznam všech českých studijních nadací, vzal jsem telefon, všechny je obvolával a žádal o podporu. Naštěstí se nakonec podařilo najít pár menších organizací, které třeba ani neměly nic moc společného s tím, co dělám, ale můj příběh je zaujal.“
Jednou z prvních byla nadace Kousek po kousku, která uspořádala i veřejnou sbírku, velká pomoc přišla od Nadace Lenky a Romana Šmidberských z Pardubic, ale pomohly i menší nadace jako Sova, Má Vlast, město Nový Jičín i obec Hodslavice.
Nakonec se Matějovi podařilo dosáhnout i na grant od Ministerstva kultury, a tak první rok studia pokryl. Ve druhém již náklady financoval ze stipendia, které získal a také z vlastní práce pro univerzitu.
Díky práci na kolejích – a také tak trochu díky covidu – se seznámil i se svým kamarádem z Číny, Luo Haem. Právě toto setkání Matěje Čípa posunulo v jeho kariéře dál – až na nejprestižnější hudební školu v Číně a dokonce na Olympijské hry v Pekingu.
„Když v roce 2020 začala karanténa, právě jsem dokončil své první velké koncertní turné po Americe. Vrátil jsem se do situace absolutního lockdownu, kdy všichni američtí studenti odjeli z kolejí domů a mezinárodní studenti uvízli v kampusu. Tam jsem potkal Luo Haa, který byl tehdy na škole nový a já jsem mu v začátcích pomáhal. Stali se z nás skvělí kamarádi, já jsem mu vyprávěl o Česku a on mně o Číně.“
Když skončil semestr, vrátil se Čípův přítel zpátky do Číny. Matěj se začal intenzivně svépomocí učit čínsky, aby za ním mohl jet a zároveň se snažil najít si tam místo na škole. Po půlroce samostudia čínštiny natočil video, ve kterém vyprávěl svůj příběh.
„V Číně má velkou tradici hra na cimbál zvaný yangqin. Díky tomu, že je to tak obrovská země, na něj hrají desítky milionů lidí. Říkal jsem si, že by to mohlo vyjít.“ Jeho video se dostalo i k nositeli Pulitzerovy ceny původem z Číny, který vyučoval na Univerzitě v Kansasu. Znal v Číně profesory na nejlepších hudebních školách a těm Matějovo video rozeslal.
„Ozvala se profesorka yangqinu z té nejlepší čínské hudební univerzity – Centrální konzervatoře v Pekingu, která má vysoké postavení na poli čínské hudby. Ta mi nabídla, že u ní můžu studovat. A tak jsem půl roku získával důležité zkušenosti i v tam,“ popisuje Matěj Číp, který se zde naučil hrát i na tradiční čínský nástroj, který se od toho našeho liší rozložení tónů i v technice.
„Na koncertech jsme hráli společně na čínský a český cimbál. Tak jsme hráli například Smetanovu Vltavu, kdy jsem hrál melodii na náš cimbál a doprovázelo mě deset čínských yangqinistů.“
Den před koncertem, který měl být slavnostním završením jeho čínské cesty, se však Matějovi Čípovi naskytla unikátní příležitost – dostal nabídku vystupovat na Olympijských hrách v Pekingu. Jak taková nabídka přijde?
„Svou energií a pílí jsem se v Číně denně snažil dokazovat, že to vše beru vážně. Brzy jsem vstával, učil jsem se čínsky, cvičil jsem na jejich i na svůj nástroj a zodpovědně plnil, co bylo potřeba. V průběhu studia mi dávali nabídky na různé koncerty, a tak jednou přišla i nabídka na olympiádu.“
Šlo o koncert pro Mezinárodní olympijský výbor den před zahájením olympiády, který organizovala Centrální konzervatoř v Pekingu. Měl ukázat světovou rodinu cimbálů. „Hrál jsem tam jednu sólovou skladbu, ale především jsme hráli jako ansámbl složený nejen z českého a čínského cimbálu, ale také z íránského a indického. Bylo to spojení čtyř podobných nástrojů, které ale vycházejí z rozdílného kulturního a historického vývoje.“
Pořídit si cimbál a cestovat s ním není levná záležitost. Koncertní nástroj vyjde zhruba na dvě stě tisíc korun, jednodušší nástroje přijdou asi na sto šedesát tisíc. Instrument váží kolem sta kilogramů a je velmi rozměrný.
Do dodávky nebo většího auta se sice vejde, ale cestovat s takovým cimbálem letadlem příliš pohodlné není – navíc to samotnému nástroji příliš nesvědčí. Jak to tedy vypadalo, když si Matěj nechával posílat cimbál z Čech do Ameriky?
„Nechal jsem na míru vyrobit obal a našel jsem v Praze přepravní společnost, která nástroj dokázala zabalit a zabezpečit. Nejdříve jen poslala náklaďákem z Hodslavic do Amsterdamu, odtud letěl do Minneapolis a tam jsem ho vyzvedl a autem převezl na univerzitu. Ze všech částí přepravy mi průběžně posílali fotky.“
Matěj Číp používá nástroj, který mu přímo na míru vyrobila firma Holak z Kozlovic, jež patří ve svém oboru ke světové špičce. Jde o nástroj takzvané třetí koncertní generace. Co to znamená? Zatímco klasický cimbál se musel vyvíjet i nahodile tak, že se některé struny skládaly zrovna tam, kde zbylo místo, v Holaku se nástroj snažili posunout dál: dali mu úplně nový design, černý lak a hranaté nohy, takže jej více připodobnili klavíru.
Vyvinuli také novou techniku postavení nástroje: „Když otevřete desku, pod níž jsou umístěné struny, uvidíte dřevěné špalíčky, kterým se říká duše. Rozmístili je na mikromilimetry přesně tak, aby byl zvuk nástroje co nejnosnější a nejstabilnější. Troufnu si říct, že máme v Česku ve firmě Holak celosvětový unikát,“ vysvětluje muzikant.
Češi evropskou výrobu cimbálů na konci osmnáctého století zakládali, i když to bylo v Maďarsku. Tehdy se do Budapešti z Dubče u Říčan odstěhoval jistý Jozsef Václav Schunda a vzal si s sebou i svůj cimbál. Tehdy nástroj vypadal úplně jinak – byl menší, neměl nohy, pedál ani nijak velký rozsah.
Schunda ale v nástroji viděl potenciál a chtěl jej přiblížit klavíru. Zaujal s ním i nejvýznamnějšího skladatele své doby, Ference Liszta, který nástroj pomohl rozšířit natolik, že se stal maďarským národním hudebním nástrojem. Právě v Maďarsku je podle Matěje Čípa nejlepší možnost, kde cimbál v současné době studovat na profesionální úrovni. Nejbližší možnost je pak také na Slovensku.
V Česku možnost studovat cimbál na vysoké škole stále neexistuje. Změnit to, je právě jedním z velkých Matějových cílů: „Mým snem je zakládat v budoucnu cimbálová centra po světě. Chtěl bych, aby se k cimbálu mohli dostat noví studenti a aby se povědomí o tomto nástroji šířilo dál,“ říká hudebník, který se v srpnu chystá stěhovat do New Yorku.
Na magisterské studium totiž nastoupí na Berklee College of Music, kde rok studia přijde v přepočtu na milion a půl korun.
Finance na pokrytí nákladů spojených s cestou a ubytováním (univerzita nemá vlastní koleje) se mu podařilo vybrat v kampani na Hithitu, která skončila na začátku června. Celkem získal přes 620 tisíc korun.
Také získal podporu od Nadace Lenky a Romana Šmidberských z Pardubic a Nadace Kousek po kousku. Náklady spojené se studiem, které nepokryje jeho stipendium, Matějovi zafinancuje nadace Bakala Foundation Zdeňka a Michaely Bakalových.
Scholarship 2023 (Bakala Foundation)
Co nového se jeden z nejlepších světových hráčů na cimbál ještě vůbec může ve škole naučit? „Mým magisterským projektem bude, že použiju cimbál jako platformu, kterou budu propojovat s různými technologickými možnostmi.Výstupem bude velký koncert ve spolupráci s dalšími muzikanty, do kterého se zapojí audiovizuální efekty a moderní technologie,“ popisuje Matěj Číp své nejbližší studijní plány.
Do té doby ale ještě několikrát zahraje v Česku pro ty, kteří mu přispěli na kampani Hithitu a čeká ho také pár přednášek pro školy.
Svým příběhem chce Matěj Číp nejen rozšiřovat povědomí o cimbálu, ale také inspirovat mladé lidi k tomu, aby se nebáli jít si za svým cílem,
„Když člověk vyjede do světa, zjistí, že zázemí, které máme tady v Česku – jako jsou výborné státní školy a skvělá zdravotní péče – není všude samozřejmostí. Máme spoustu možností a lidé by se neměli bát je využívat, i když je s tím často spojena řada překážek. Když si jdete za svým a nebojíte se odmítnutí, vždycky se cesta najít dá. Máme možnost dělat to, co nás baví, ať už je to hra na hudební nástroj nebo něco jiného. To je ve světovém měřítku opravdový luxus.“
