Z Pardubic to do Prahy trvá vlakem zhruba hodinu. Autem, když na to šlápnete, zhruba stejně. Ale zvládnout těch 100 kilometrů za půl hodiny? Jde to, když letíte letadlem – a nejlépe stylově. V soukromém letounu z první republiky, kterým létal podnikatel Jan A. Baťa.
Letadlo Lockheed Electra 10A z roku 1937 si koupil na svoje cesty po světě, ale moc dlouho si ho neužil. Po nacistické okupaci odešel z Československa a Electra skončila u kanadského námořního letectva. Před osmi lety ji koupil zakladatel Seznamu Ivo Lukačovič a po náročné opravě ji nechal dovézt zpět do Česka. Dnes je jednou ze dvou provozuschopných letounů svého typu na světě.
Electra byla o víkendu jednou z hlavních hvězd letecké show v Pardubicích a Forbes byl na palubě, když se vracela zpět do Prahy na domovské letiště na Točné.
Dovnitř se vchází (nebo spíš leze – záleží, jak jste vysocí) jedinými dveřmi v zadní části trupu. Pilotní kabinu od cestujících neoddělují žádné dveře, takže je pěkně vidět na přístrojovou desku. Všechny budíky se při rekonstrukci vyměnily, a navíc přibyla moderní navigace Garmin.
Pro pasažéry je tu devět sedadel a kromě tříčlenné posádky jsme na palubě byli jen dva, takže mi Nikola Lukačovič, bratr zakladatele Seznamu a jeden ze dvou pilotů Electry, říká, že si můžu sednout, kam chci. Volím druhé sedadlo v řadě na pravé straně. „To jste si zrovna vybral místo, kde sedával Jan A. Baťa. Tady si dával psací stroj a za letu pracoval,“ ukazuje Lukačovič na hlavní nosník letadla. Ten vede za první řadou sedaček skrz kabinu a spojuje obě křídla.
Když se posadíte, máte místa na nohy asi jako v Ryanairu, což bych u private jetu, byť prvorepublikového, nečekal. Baťa asi musel být napoleonské postavy. „Naopak, byl to hromotluk,“ opravuje moji domněnku Václav Bejček, koordinátor Lukačovičova projektu Electra a její hlavní mechanik. Tak jak se sem proboha vešel? „Dřív byli lidi asi skromnější,“ odpovídá.
Mezitím piloti před odletem z Pardubic kontrolují bezpečnostní systémy a chystají se nahodit pravý motor. Vrtule se párkrát protočí, ale obrátky nenabere a nakonec se líně zastaví. „Jsme kaput, Venco, zkusíme levou,“ hlásí hlavní pilot Milan Vacík. Levá naštěstí chytne hned a nakonec si dá říct i pravá.
Vtom se ozývá kontrolní věž pardubického letiště a dává pilotům povolení k přiblížení na dráhu 2-7. Pár minut se čeká, než jiné letouny dokončí poslední vystoupení víkendové aero show, a pak to ve sluchátkách znovu zachrastí: „Electra, start povolen.“
Oproti normálnímu linkovému letadlu je v Electře hluk od vrtulí, ale když trošku zvýšíte hlas, se spolupasažérem se v pohodě domluvíte. Samotný let je překvapivě hladký, jen občas se letoun zhoupne, ale nic vážného, o čem bych musel psát domů.
Za pravým křídlem v dálce mizí elektrárna v Opatovicích a my dál frčíme podél dálnice D11 směr Praha. Neletíme příliš vysoko – na přečtení espézetek to není, ale model auta bez problémů poznáte.
Lukačovič s Vacíkem dávají plný výkon, Electra nabírá rychlost a několik vteřin po půl páté odpoledne se svižně odlepuje od ranveje. Piloti berou za berany, jak se slangově říká ovládacímu volantu, a stáčí letadlo doprava nad plochodrážní stadion a dál směrem nad Labe. Pardubice máme celé pod sebou a areál Synthesia, vlakové nádraží nebo dostihové závodiště najednou vypadají úplně nicotně.
Když vystoupáme do letové hladiny, v kabině postupně vyhasíná pekelná výheň z rozpáleného pardubického letiště. Ve vzduchu totiž začínají fungovat větráky okrové barvy, které jsou nad každým sedadlem.
Cesta ubíhá rychle – najednou letíme nad Kolínem, okolo vysokých telekomunikačních stožárů v Českém Brodě a pak už je pod námi křížení D1 s Pražským okruhem… To už jsme skoro v cíli.
Přistání na letišti Točná v Praze.
V 16.31 jsme odletěli z Pardubic a na Točné jsme v 17.03. Trasa Pardubice-Praha za půl hodinky? To není špatné, to nezvládne Pendolino ani pirát Trpišovský. „Normálně bychom měli ještě lepší čas, ale od jihu se blíží bouřka, takže jsme museli letět severnější cestou,“ vysvětluje Lukačovič.
Ten nad Točnou napoprvé jen proletí, aby udělal trošku show pro přihlížející čekající na vyhlídkové terase. Pak zatočíme nad Berounkou, vrátíme se nad Pražský okruh a s Cholupicemi po pravé ruce dosedáme na travnatou dráhu letiště. Jednou to lehce poskočí, ale jinak čisté přistání!
„Zase jsme tu plechovou krásku jednou nerozbili,“ směje se Lukačovič po přistání a Vacík mu sekunduje. „Tohle je naše jediná povolená milenka.“
Čtěte také: Baťova Electra letí do Prahy. Bude perlou Lukačovičova muzea