Mohla se živit jako vrcholová tenistka. Její sportovní kariéru ale přerušila vážná autonehoda. Sport ovšem v životě Markéty Navrátilové zůstal i nadále. S foťákem na krku v sedle motorky projela pětadvacetkrát slavný cyklistický závod Tour de France.
Markéta Navrátilová byla dlouhé roky jedinou ženou, která fotila Tour de France z motorky. Nejslavnější cyklistický závod dokumentovala 25 let. Na motorce může jezdit jen naprostý zlomek fotografů, kteří se na 3500 kilometrů dlouhý závod akreditují.
A žen, jež si tuto prestižní pozici vydobyly, bylo za téměř stodvacetiletou historii závodu jen pár. Česká rodačka se přitom k focení legendárního závodu dostala úplnou náhodou bez jakékoli vášně pro cyklistiku a bez zkušeností s fotografováním.
Francouzská soutěž se jí ale nakonec stala osudem. A zatímco pro jiné byla Tour de France vrcholem kariéry, pro Markétu Navrátilovou to byl teprve začátek. Sportem žila odmala. Od čtyř let chodila na gymnastiku a závodně ji cvičila do deseti let.
„Nebyla to moje volba. Dnes se dětí ptáme, jestli chtějí rohlík zahnutý doprava nebo doleva, ale tehdy byla jiná doba,“ vypráví osmačtyřicetiletá fotografka nad hrnkem kávy ve svém bytě v pražské Troji, kde žije s třináctiletým synem Timem a boxerkou Pixie.
„Maminka přišla s tím, že kamarádka má gymnastický oddíl a že bych se tam mohla přidat. Měli jsme povedené družstvo a získali jsme i medaile z mistrovství republiky. Ale něco nás to stálo. Už v pěti letech jsme měli tréninky čtyřikrát týdně. To si sama u svého dítěte nedovedu představit,“ dodává.
Jako malá bydlela s rodiči v Hodoníně, ale aby se mohla v gymnastice rozvíjet, přicházela v úvahu jen tréninková střediska mládeže v Praze a Brně. To se rodičům nezdálo a v deseti letech proto přesedlala na tenis.
„Dcera otcova kamaráda hrála tenis a otec mi navrhl, že bych ho mohla hrát také. Asi jsem měla nějaké vlohy a brzy jsem začala vyhrávat okresní přebory,“ líčí Navrátilová.
Když mi bylo jedenáct, tak jsme se přestěhovali jen s otcem do Zlína, kde bylo tréninkové středisko mládeže. Maminku jsem pak tři roky vídala pouze o víkendech na turnajích,“ doplňuje.
Bylo to pro ni krušné období. Z finančních důvodů se za tři roky stěhovali asi jedenáctkrát. Žili v ubytovně, zahradním domku i sportovní hale. Až po čase se jim podařilo prodat dům v Hodoníně a koupit byt ve Zlíně, kam se za nimi přestěhovala i maminka.
