Pevný stisk ruky, vřelý úsměv a 25 minut na otázky. Mluvili jsme s hvězdou hollywoodského i evropského filmu Stellanem Skarsgårdem. O Václavu Marhoulovi i Miloši Formanovi. O roli v Černobylu i sci-fi sáze Duna. I o tom, proč se každý den rozčiluje.
Ten hluboký, chraplavý a charismatický hlas si nespletete.
Stačí zavřít oči, zaposlouchat se a rázem se ocitnete na potemnělé planetě Giedi Prima, v chladném sálu, kde se baron Harkonnen vznáší jako stín nad celou galaxií. Nebo stojíte u zamořené elektrárny v Pripjati vedle sovětského vicepremiéra Borise Ščerbiny, v mučivě tichém ateliéru španělského dvora po boku Francisca Goyi nebo na děravé palubě Bludného Holanďana poblíž zjizveného piráta Tkaničky Billa.
Duna, Černobyl, Goyovy přízraky, Piráti z Karibiku… To je jen pár z mnoha desítek rolí uznávaného švédského herce Stellana Skarsgårda, který se stal výraznou tváří Hollywoodu uplynulých dekád, ale rovněž hvězdou řady artových filmů.
Jeden z nich, Citovou hodnotu, přivezl i do Karlových Varů. Už předtím s ním zazářil v Cannes, až se začalo mluvit o oscarových šancích pro čtyřiasedmdesátiletého herce.
Ten hluboký, chraplavý a charismatický hlas se krásně poslouchá – i když nemluví jen o krásných věcech. Stellan Skarsgård si nebere servítky a neschovává se za diplomatické fráze. Vadí mu náboženský extremismus, irituje ho americký prezident Donald Trump.
V Karlových Varech vzbudil pozdvižení, když v rozhovoru pro filmový magazín Variety označil režiséra Ingmara Bergmana za nacistu a „jediného člověka, kterého zná, kdo brečel po Hitlerově smrti“.
Všem těm naštvaným výrokům se až nechce věřit, když vás naživo vítá milý a usměvavý chlapík. Ale i při osobním setkání ukáže, že se dokáže rychle rozčílit, zejména když dojde řeč na politiku. „Naštvávám se každý den kvůli tomu, jak svět funguje – a musím s tím žít,“ krčí rameny v rozhovoru pro vybraná média, jehož se Forbes Life účastnil.
Foto Film Servis Festival Karlovy Vary
Foto Film Servis Festival Karlovy Vary
V sobotu večer si Skarsgård na zakončení festivalu převezme Křišťálový glóbus za přínos světové kinematografii. Přispěl ale i té české: zahrál si ve filmu tuzemského rodáka Miloše Formana či v Nabarveném ptáčeti režiséra Václava Marhoula.
Co se vám vybaví jako první, když se řekne Česko?
Samozřejmě si pamatuji staré české filmy, nejen od Miloše Formana, ale třeba i Jana Němce, dalšího úžasného režiséra. Tehdy se na každý český film chodilo, v šedesátých a sedmdesátých letech to byla kulturní událost, bylo to před érou blockbusterů.
Železnou oponu jsem poprvé překročil, když jsem jel natáčet film do Bratislavy. Bylo to trochu smutné – v Bratislavě tehdy nebylo moc jídla, a když jsem se tam pak vrátil, tak jsem šel rovnou na burger a bylo mi trapně. Pak jsem si aspoň dal vídeňský řízek.
Stellan Skarsgård
Narodil se 13. června 1951 v Göteborgu. Hrát začal už jako dítě, první větší mezinárodní roli získal v Nesnesitelné lehkosti bytí v roce 1988, následoval o dva roky později Hon na ponorku a pak už jeden hit za druhým. Proslavila ho spolupráce s Larsem von Trierem a film Prolomit vlny, Dogville či Melancholia. Široké publikum ho zná hlavně z blockbusterů jako Piráti z Karibiku, dva díly Thora, Avengers či Duny.
Je podruhé ženatý a má osm dětí, čtyři z nich se rovněž věnují herectví: nejznámější Alexander byl hvězdou Sedmilhářek, Boje o moc nebo Seveřana, Billa můžete znát třeba z Nosferatu, Gustafa z Vikingů a Valter hraje hlavně ve švédských filmech a seriálech.
Do Česka jste přijel poprvé kdy?
Hned po pádu železné opony jsem se poprvé setkal s Václavem Marhoulem, v době, kdy šéfoval barrandovským studiím. Všechno tehdy bylo opuštěné. Lidé se snažili zachránit, co by se dalo.
A jednou jsme se strašně opili. On tvrdí, že jsme se poprali se čtyřmi opilými lidmi. Já si to nepamatuju – myslím, že to byl nějaký jeho přelud. Nedokážu si představit, že bych někoho knokautoval. Ale třeba má pravdu.
A pak jste spolu točili Nabarvené ptáče…
Ano, pak jsme se neviděli dvacet let, načež se ozval kvůli Nabarvenému ptáčeti. Chtěl jsem, aby ten film vznikl – ne kvůli roli, ale protože jsem toužil, aby film samotný existoval. Nakonec jsem v něm měl roli bez replik, natočenou za jeden den. Ale byl jsem s projektem spjatý deset let. A myslím, že je to skvělý film.
Jak vzpomínáte na práci s Milošem Formanem?
Bavila mě! Byl velmi expresivní. A měl obrovský zájem o jídlo – stejně jako já. Říkal třeba, že když dobře obsadíte film, máte půl práce hotovo. Když za ním přišla Natalie Portman a řekla: „Miloši, mám problém se svou rolí,“ odpověděl: „Co? Co je s tebou? Najal jsem tě. Je to tvoje práce! (…) Kde dnes večeříme?“ A já tomu rozuměl a měl jsem ho rád.
Teď jste v Česku zase. S filmem Citová hodnota od Joachima Triera. Jaký máte vztah ke své postavě režiséra Gustava Berga?
Dokážu se do něj hodně vžít, protože je to velmi chybující muž. Je to takový muž staré školy, s tím vším, co s sebou tradiční mužská role nese. Není schopný správně vyjadřovat své emoce a je mi ho kvůli tomu líto. Ale zároveň vidím, že se snaží. Je zábavné hrát někoho, kdo se tak moc snaží – a neuspěje. Pořád v tom selhává.
Já jsem v mnoha ohledech v podobné situaci. Mám práci, která mě vášnivě naplňuje, a jsem na ní závislý, což se hercům nebo režisérům stává. Nedokážeme bez toho žít. Ale podařilo se mi lépe než jemu vybalancovat práci a rodinný život. Trávil jsem doma mnohem víc času. A taky jsem modernější muž.
Poměrně brzy jsem dětem ukázal, že nejsem ve všem dobrý. Že v něčem jsem i špatný. Nejsem na žádném piedestalu, abych byl uctíván jako otec. Jsem jen jeden z lidí – a to věci usnadňuje.
Jak se vám taková role hraje?
Herecky je to vděčné – pořád selhávat, znovu a znovu. Ale v reálném životě to samozřejmě skvělé není. Je hrozné, když se vám nedaří, zvlášť v mezilidských vztazích, když hledáte spojení – a nenajdete ho.
Co je pro vás těžší zahrát – postava, které rozumíte, ale nesouhlasíte s ní, nebo postava, která je morálně správná, ale nezajímavá?
Určitě je nudnější hrát dobrého člověka, který není zajímavý. Ale i u dobré postavy musíte vymyslet nějaké vady. Něco temného, co v ní vytvoří napětí. Nebo třeba její touhy jdou proti tomu, že je dobrá.
Pokud tedy nemluvíme o klasickém hollywoodském filmu, který rozděluje postavy na dobré a zlé – což je samozřejmě lež, ale jim to funguje. Pokud mluvíme o skutečných lidech, ti jsou vždy nějakým způsobem chybující. A mohou být zároveň krásní a vadní.
Jednou z nejzajímavějších postav byla bezpochyby role sovětského vicepremiéra Borise Ščerbiny v seriálu Černobyl. Málem jste ji přitom nepřijal…
Ona není zajímavá v tom, že by to byl padouch. Většina z takových lidí nebyli čistí padouši – ani všichni nacisté nebyli. Mnozí věřili, že dělají správnou věc. I lidé z MAGA (Make America Great Again, pozn. red.) tábora si většinou myslí, že jsou na správné straně. I když jejich informace pocházejí z Fox News a od Trumpa – což není spolehlivé.
Chtěl jsem toho muže ukázat jako někoho, do koho se můžete vcítit. A někoho opravdu přesvědčeného, že dělá správnou věc. Bránil systém, který považoval za spravedlivý. A ten systém měl nějaké spravedlivé myšlenky – většinou neúspěšné, ale spravedlivé.
Až pak najednou spatří, že ten systém vytvořil katastrofu. A jako pilíř toho systému vidí, jak se mu rozpadá před očima. To je zajímavé.
Přistupujete k hollywoodským blockbusterům jinak než k artovým filmům?
V zásadě stejně. Vždycky hraju lidskou bytost.
No, u některých je to hraniční, třeba takový baron Harkonnen z Duny…
Ano, k tomu jsem se chtěl dostat. Někdy hrajete lidskou bytost, ale musíte vědět, v jakém filmu jste, co je od vaší postavy potřeba. O baronu Harkonnenovi bylo ve scénáři napsáno ještě méně, než co zůstalo ve filmu.
Foto Warner Bros.
Postaral jsem se o to, aby tam byl co nejméně, protože jeho jedinou funkcí je být… zatraceně děsivý. Vizuálně. Je obrovský, divný. Kdybyste ho ukazovali moc, ztrácí na děsivosti. Byl nápad, že bude mít brnění jako v Marvelu, ale to by nebylo ono. Ukažme ho, jaký je. Nahého. V pyžamu. A bude děsivý. Nechci ukazovat jeho minulost, že ho třeba v dětství zneužívali. To není důležité.
Jak fungujete u artových filmů?
U artových filmů jde většinou o lidi. Máte víc prostoru ukázat, kdo jsou, jejich protiklady. Ale přístup se neliší. I způsob natáčení je často podobný. Třeba u Pirátů z Karibiku s Gorem Verbinskim – to byl režisér jako z nezávislého filmu. Byli jsme štáb o čtyřech stech lidech, ale kolem kamery se nás motalo pět až šest. Hráli jsme si, improvizovali.
Obecně je to ale těžké. Chcete, aby vaše filmy vidělo hodně lidí, ale nechcete se nutně zaprodat a příliš slevit ze svých požadavků.
Třeba u Marvelu… První film pro Marvel, který jsem dělal (Thor od Kennetha Branagha, pozn. red.), natočil režisér, kterého jsem opravdu obdivoval, zato ostatní byly smluvní (druhý Thor od Alana Taylora a dva díly Avengers od Josse Whedona, pozn. red.). Ale jinak jsem dělal většinou s opravdu zajímavými režiséry.
Tím se oklikou vracíme k Citové hodnotě: i tam řeší režisér svůj vztah s herci. Co jste do té postavy přinesl ze zkušeností s režiséry?
Samozřejmě jsem použil své zkušenosti jako herec – jaký chci, aby byl režisér. Ve filmu je i krátká ukázka režisérovy práce, připomínající východoevropské filmy šedesátých let – dlouhé záběry, expresivní styl. To se mi líbilo. To je režisér, se kterým se dokážu ztotožnit.
Chcete, aby vaše filmy vidělo hodně lidí, ale nechcete se nutně zaprodat a příliš slevit ze svých požadavků.
Režie je pro mě stejně jako herectví umělecká forma, druh kreativity. Podobně jako u malíře nebo hudebníka, který je svou hudbou posedlý a chce ji dovést k dokonalosti. To jsem převzal ze skutečného života do filmu.
Jste jeden z mála herců, kteří se nebojí vyjádřit, co si opravdu myslí. Nezviklala vás v tomto ani dnešní korektnější doba?
V posledních letech se lidé snadno urazí a myslím, že je to potřeba. Každý se musí urážet. Nedá se tomu pomoci. Není to pro vás ani dobré, když vás nic nerozčílí. Přicházíte tím pádem z tohoto světa o příliš mnoho.
Obávám se, že to přišlo z americké kultury. Nemůžete říkat určitá slova. Nemůžete se chovat určitým způsobem. Já se naštvávám každý den kvůli tomu, jak náš svět funguje. A musím s tím žít.
Co vás rozčiluje nejvíc?
Politika obecně. Mým profesním úkolem je ukazovat dětskou část člověka – že nemá kontrolu nad svým životem, jen si to myslí. Politikové reagují strachem a agresí jako děti – a nevidí to. To je děsivé. Nemusím zmiňovat jména, když jde o prezidenta, který vystupuje jako dítě.
Cítíte potřebu se ozvat?
Ano, občas něco řeknu. Ale nemám iluze, že tím něco změním. Doufám jen, že to může být jako vánek – malý příspěvek správným směrem.
Foto Film Servis Festival Karlovy Vary
Někteří evropští herci po opětovném nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu v USA prohlásili, že nechtějí pokračovat v práci v americkém filmovém průmyslu, protože nechtějí legitimizovat to, co Trump dělá. Jak to vidíte vy?
Pochybuji, že mu každý film v Americe dělá reklamu. Myslím, že filmový průmysl je spíše proti němu. Takže tam klidně pracujte. Ale pokud točíte filmy, které ho legitimizují, tak se dostáváte na nebezpečnou půdu.
V Karlových Varech v sobotu převezmete Křišťálový glóbus za přínos světové kinematografii, což je příležitost se ohlédnout. Které role vás nejvíc posunuly?
Moje první dobrá americká role byl Ronin. Režíroval ho John Frankenheimer – legenda, měl jsem ho rád. Byl tehdy stejně starý jako já dnes, představte si to. A natáčel ten film s nadšením, jako by byl jeho první. Měl vášeň.
A ten film měl něco, co jsem miloval. Myslím, že scénář nakonec přepsal David Mamet. A dostali jsme verzi skoro bez dialogů. To je pro mě opravdové filmařství. Všechno bylo v pohledech, vše bylo nevyřčené. Nic se divákům nevysvětlovalo. A to jsem miloval.
Od padesátých a šedesátých let, kdy přišla nová vlna – třeba i v tehdejším Československu – se film odtrhl od divadelnosti. Předtím byl film jen natočené divadlo. Všechno se vysvětlovalo v dialozích – jako dnes v televizi, kde můžete vařit a zároveň sledovat děj.
Ale tehdy přišla svoboda. Lidé mezi řádky rozuměli emocím, nikdo nic neřekl – ale bylo jasné, že se třeba milují. To mi na filmech přijde úžasné.
