Sednout si do kavárny, otevřít počítač, usrknout voňavého batch brew a pustit se do práce. Jak ale vaši pracovní seanci v oblíbeném podniku vnímají jeho provozovatelé?
Mezi kavárníky je to věčné téma, ale rostoucím počtem kaváren, které mají jasně označená místa, kam a kdy si s notebookem sednout můžete a kde vás s ním vidět nechtějí, proniká tato diskuse i na veřejnost.
Aby rychle nezhořkla, je dobré porozumět, proč nemusejí zákazníci s počítačem představovat pro podnik zase takovou výhru.
Nejde ani tak o to, že by kavárnám vadilo, že se u nich věnujete práci, ale spíš o to, že člověk za notebookem snadno ztratí pojem o čase i dění kolem sebe a nevšimne si, že se kavárna mezitím zaplnila. Nově příchozí si nemají kam sednout, zatímco on sedí sám u stolu pro čtyři. A to má přímý vliv na byznys podniku i spokojenost ostatních hostů.
Podle zkušeností kavárníků člověk s počítačem v kavárně obvykle stráví víc času a utratí méně peněz než hosté, kteří přijdou na společné a časově omezené setkání. Staví tak personál do nepříjemné pozice, kdy za hostem musí jít a situaci řešit. Pokud to totiž neudělají, přicházejí o zisk.
„Kdybych v té situaci nezakročil, stojí mě takový člověk minimálně pět set korun na hodinu,“ potvrzuje Jiří Mahr, zakladatel a bývalý majitel úspěšných kaváren Coffee Room, který před pár týdny otevřel kavárnu Moji Mikulov. Foodbloger a autor projektu Gastromapa Lukáš Hejlík mluví dokonce o pěti stech korunách za půl hodiny člověka s počítačem v plně obsazené kavárně.
Ani jeden z nich si přesto nemyslí, že by počítač do kavárny vůbec nepatřil.
„Teď je trend tyto lidi odmítat a stavět se proti nim negativně. Na druhou stranu i tohle jsou zákazníci. Každý je navíc jiný. Někteří si uvědomují, že pokud na místě sedí delší dobu, je fér si pravidelně přiobjednávat věci, aby tu neseděli několik hodin o jednom kafi. A zároveň jsou flexibilní v tom, že se ochotně přesunou na jiné místo v momentě, kdy by zabírali celý stůl,“ popisuje Jiří Mahr, jak se v kavárně chová ideální host s počítačem.
„Neříkám, že odpovědnost hosta je tohle řešit. Není. Je to ale o nějaké sociální inteligenci,“ souhlasí Lukáš Hejlík. Sám se snaží jít příkladem: „Rád si beru místa u okna, abych měl denní světlo na fotky, ale říkám obsluze: Prosím vás, kdyby přišlo víc lidí, řekněte mi, přesaďte mě, jsem připravený si místo vyměnit. Přece nepošlete nikoho domů.“
Pak je druhá skupina lidí, kteří už tak ohleduplní nejsou. „Když už cítíte, že je to moc, je potřeba za zákazníkem přijít a nějak to komunikovat. Minimálně se zeptat, jestli si ještě něco dá s tím, že tou otázkou mu (ne)přímo naznačíte, že by měl,“ dodává Jiří Mahr. „V nejzazším případě jsem prostě vypnul wi-fi, to pomohlo vždycky,“ prozrazuje.
Některé kavárny pro tyto situace zavádějí pravidla. Někde můžete s počítačem jen k velkému sdílenému stolu, jinde zavedli no laptop víkendy.
V Hejlíkově podcastu Velká žranice dokonce Lukáš Žďárský, který stojí za Kavárnou, co hledá jméno, Vnitroblockem nebo novým Gramem, přiznal, že uvažují i nad ještě radikálnějším řešením. „Přemýšlíme, že bychom zpoplatnili dopoledne na minimální útratu, například na pět set korun,“ prohlásil.
Zní to sice velmi přísně, ale na druhou stranu se sluší připomenout, že hodně vytížené a vyhlášené evropské podniky si od vás při rezervaci běžně berou zálohu pro případ, že by vám drželi stůl a vy jste nepřišli. Zdravý podnik si zkrátka musí hlídat ušlý zisk a gastronomie není výjimkou.
Nabízí se pak otázka, jestli není lepší i levnější raději než v kavárně pracovat v coworkingových centrech a hubech. Pokud byste si zvykli chodit stále na totéž místo a strávili v něm skutečně hodně času, může se vyplatit třeba měsíční členství, s nímž získáváte opravdovou kancelář.
Vlastní stůl v coworkingu Opero v centru Prahy vyjde na osm a půl tisíce měsíčně. Denní pas tu stojí tisícovku. Místo v coworkingových prostorech Regus začíná na 650 korunách na den, vyhrazený stůl jen pro vás je tu od čtyř tisíc měsíčně.
Neřeší to však fakt, že coworkingové kanceláře nejsou na každém kroku, místo si často musíte rezervovat dopředu a zároveň jste tu často nuceni pracovat v kancelářském prostředí, kterému jste se možná příchodem do kavárny chtěli vyhnout.
Zároveň je důležité zmínit, že stále existuje řada kaváren, které hosty s notebookem vítají. A co víc, svůj prostor jim dokonce přímo uzpůsobují. Většinou jsou to kavárny s větší plochou, které nebývají nonstop obsazená do posledního místa.
„Vítáme každého zákazníka. Chceme, aby kavárny The Miners byly prostorem, který zákazníky inspiruje při jejich práci nebo studiu. Samozřejmě v některých pobočkách to jde snáz, například v The Miners Churchill poblíž Vysoké školy ekonomické, kam se vejde více lidí s počítačem,“ říká Egor Kolpakov, spolumajitel sítě kaváren The Miners.
„Vracející se zákazníci jsou pro nás mnohem cennější. Samozřejmě oceňujeme, když si zákazník během návštěvy dá pečivo, brunch nebo druhý drink, ale nechceme na něj vyvíjet žádný tlak,“ dodává.
Podobně to má i jiná česká síť kaváren CrossCafe. „K tomu, abychom se smířili se zákazníkem, který sedí dlouhý čas s počítačem u jedné kávy a zabere celý stůl, jsme se museli poctivě vzato protrpět. Zpočátku, před dlouhými roky, jsme chtěli takové zákazníky odradit, ale musím přiznat, že nás postupem času přemohli a my jsme začali hledat cestu, jak s nimi přestat bojovat a lepší den dopřát i jim,“ popisuje majitel sítě CrossCafe Jan Janák.
„Dnes máme v kavárnách vyloženě pracovní, nebo chcete-li studijní stoly s lampičkou, zásuvkou a pracovním sezením. Nám se vyplatíte i jedním kafem, protože se snažíme o to, aby jednou do CrossCafe znamenalo vždycky do CrossCafe. Opravdu se nám vyplatí právě ti hosté, kteří se k nám pravidelně vracejí,“ uzavírá Janák.
