Dvě nadšenkyně, kterým záleží na zachování tradičních technik a postupů. To jsou Michaela Kádnerová a Klára Hegerová – kamarádky, kolegyně a spolubojovnice za tradice. Společně se vydávají do lidmi zapomenutých míst a proměňují stará řemesla v unikáty.
Pod jménem Krásná práce dokumentují, podporují a nabízejí další možnosti uplatnění jednotlivcům a rodinným manufakturám, využívajícím ruční postupy navzdory tlaku doby.
Seznamte se s šesticí jedinečných výrobků, skrze které žije česká řemeslná tradice i v 21. století.
Vlčky
Vlček by se dal popsat jako fortelné sáňky se zadním opěradlem. Velké saně s korbou opatřené brzdami se dříve používaly k přepravě osob i nákladu a obzvlášť listonošům za tuhých zim usnadňovaly pracovní den. Pošťáci bývali v jízdě na vlčku často z praxe natolik vycvičení, že v jeho sjezdu dokonce vyhrávali soutěže.
Samotný název je pravděpodobně odvozen od německého pojmenování saní „Rennenwolf“, tedy „běžící vlk“. U nás se používal výraz „renwolf“.
Vlček od Josefa Noska z Vysokého nad Jizerou | Foto Tomáš Souček
Správná jízda na vlčku vypadá tak, že řidič stojí na saních u vysoké opěrky zakončené madlem a dvěma brzdami společně s nohama ovládá směr a rychlost. V mnohém se jízda podobá té na koloběžce, navíc se na vlček vejde i rozměrnější náklad.
Na horách se s ním běžně převážely děti nebo invalidé a byl jedním z mála použitelných dopravních prostředků v zasněžených oblastech vůbec. Dnes jeho výroba téměř zanikla – v Česku se jí věnuje už jen jedna rodina pana Josefa Noska z Podkrkonoší.
Nosek se řemeslu naučil od svého otce, který vlčky z jasanového dřeva vyráběl ještě za Rakouska-Uherska. V 50. letech si jejich výrobou tajně přivydělával, pak zájem o saně klesl na nulu a ožil teprve začátkem nového milénia. Dnes je na Vysocku vyrábí Noskova dílna a o zakázky nemají nouzi.
Ozdoby ze skleněných perel
Vánoce jsou za námi a možná jste díky nim podstoupili nechtěnou inventuru svého arzenálu ozdob. Do těch příštích už ale budete vyzbrojeni tím nejkrásnějším tipem!
„V roce 1937 patřilo Československo v oboru vánočních ozdob k velmocím a většinu své produkce vyváželo. Dodnes se zachovalo na 20 tisíc vzorů. V současnosti u nás existuje pouze jediná dílna, která vyrábí vánoční ozdoby z navlékaných skleněných perliček. Manufaktura Rautis v Poniklé je posledním podnikem na světě, který uchovává znalosti výroby podle starých technologií,“ vysvětluje Klára Hegerová z Krásné práce.
Výroba perličkových vánočních ozdob v Poniklé má tradici od roku 1902. | Foto Tomáš Souček
Rukodělná výroba vánočních ozdob ze skleněných perliček v Poniklé navazuje na stoletou tradici výroby. Nejvíce se ujaly duté skleněné perličky, které měly široké uplatnění. Využívaly se pro vytváření bižuterie, jako doplňky tradičních lidových krojů, ale od 60. let 19. století zejména na vánoční ozdoby.
Ponikelské perle byly lehké, tenkostěnné skleněné perličky různých tvarů, zhotovované foukáním nad kahanem z různobarevných skleněných trubiček. Trubička se vložila do formy, nahřála, ústy se do ní foukl vzduch a vznikla perlička.
Zručný perlař dokázal denně nafoukat 200 až 300 tuctů perel za den. | Foto Tomáš Souček
Když k nám v 19. století přišla z Německa móda zdobení vánočních stromků, vymysleli skláři navlékání jednotlivých perliček na drátky a formovali z nich různé tvary ozdob. I po 100 letech zůstává výrobní postup v podstatě totožný. Stále se využívají foukací strojky a formy, jen hořáky již nejsou na petrolej, ale na plyn.
Pro konečný výsledek je však pořád důležitější zručnost foukače a fantazie navlékače než dokonalost technologie.
Štípané holubičky
Symbol Ducha svatého v podobě štípané holubičky se nad kuchyňský stůl nebo dětskou postýlku tradičně věšel hlavně na Valašsku. Holubička jako posel dobrých zpráv, známá z biblického příběhu o Noemově arše, má ale kromě náboženského také zdravotní význam. Nad kolíbkou nutí dítko k pohybu otáčením v proudícím vzduchu, sledování točící se hračky prý také usměrňuje a ostří zrak.
„Proto Valaši nenosí brýle,“ dosvědčuje Petr Stoklasa z Velkých Karlovic na Vsetínsku, jeden z mála zbývajících lokálních řezbářů.
Štípané holubičky vyrábí Petr Stoklasa ve Velkých Karlovicích na Vsetínsku. | Foto Tomáš Souček
Stoklasa se tvorbě věnuje od svých 27 let, řemeslo se naučil od svého otce, který se dřevem zabýval celý život. Kromě štípaných holubiček vyrábí vystudovaný lesní inženýr reliéfní i figurální dřevořezby, betlémy, řehtačky a další hračky pro děti. Nejčastěji jsou ze smrku nebo vrby rokyty, vyřezat se dají ale i z jedle nebo osiky.
„Nůž jsem ale vzal do ruky daleko dříve. To jsem ještě ani nechodil do školy, když jsem si vyrobil první píšťalku. Vyřezával jsem také lodičky či figurky z borové kůry,“ vypráví. Stoklasovo vyřezávané dřevěné městečko posloužilo i jako dar bývalému prezidentu republiky Václavu Klausovi při jeho návštěvě Rožnova pod Radhoštěm.
Výšivka rybí šupinou
Originální lidová technologie zdobení z lesklých rybích šupin má svůj původ zřejmě na Třeboňsku, odkud se ve druhé polovině 19. století rozšířila do celých jižních Čech. Z kapřích, okouních a candátích šupin se vyšívaly hlavně sukně, zástěry a šněrovačky lidových krojů. Najdeme je i na límcích, kabelkách nebo střevíčkách. Dnes nejsou výjimkou obrázky, polštáře nebo vánoční či velikonoční ozdoby.
Vyšívaná ozdoba od Ludmily Dominové z Hluboké nad Vltavou | Foto Michaela Kádnerová
„Výšivkou je možné zdůraznit průběh švů a zakončení střihu nebo vytvářet složitější kompozice a vzory. Nejlépe vyniknou na kontrastním tmavém sametu, na který se našívají drobnými průhlednými korálky,“ vysvětluje Michaela Kádnerová.
Šupiny se několikrát máčí, čistí, ošetřují bramborovým škrobem a žehlí, aby zůstaly déle čiré, lesklé a rovné. Celý proces trvá mnoho hodin. Původně je nosily manželky vlastníků rybníků či správců hospodářských dvorů, dnes je v Čechách vyrábí už jen pár vyšívaček, mezi kterými vyniká Ludmila Dominová z Hluboké nad Vltavou.
Modrotisk
Prastará technika modro-bílých vzorů se do Česka dostala na přelomu 18. a 19. století z Japonska a Číny. Neodmyslitelnou se stala především na valašských a horáckých krojích, ale i drobných produktech do domácnosti.
„V době největší obliby modrotisku bylo možné najít barvířskou dílnu téměř v každém menším městečku, dnes jsou v Česku pouze dvě. Jedna z nich stojí v Olešnici na Moravě, kde rod Danzingerů barví vzorované modré látky již od roku 1816. Barvířská historie rodu přitom sahá až do 16. století,“ přibližuje Michaela Kádnerová.
Prostírka ze strážnické modrotiskové dílny | Foto Tomáš Souček
Více než 110 let si modrotiskovou tradici předávají ve Strážnici v rodině Jochových v dílně, na jejímž chodu se právě podílí pátá generace. V dílně se potkává historický postup se současností, a prostřednictvím staré ruční technologie tu tak vznikají výrobky přizpůsobené moderní době.
Vše začíná negativním tiskem, při kterém se textilie potiskne s pomocí dřevěných forem jen v místech, která mají zůstat bílá. Zbytek dostane indigovou lázeň. V současné módní tvorbě tuto techniku proslavily návrhářky Alice Klouzková ze značky Sistersconspiracy a Zuzana Osako, která do modré s bílým tiskem ponořila oficiální kolekci pro olympiádu v Tokiu 2020.
Před rokem se starodávná textilní tiskařská technika dočkala zápisu na seznam nemateriálního dědictví UNESCO společně se Slovenskem, Rakouskem, Německem a Maďarskem.
Podbrdská keramika
Hrnčířským mistrům ze zaniklé dílny v Klínci u Mníšku pod Brdy vzdávají od jara 2011 hold keramička a zapálená sběratelka Magdaléna Brožová a příbuzná posledního klíneckého hrnčíře Ivana Švarcová. Vyrábějí volné repliky podbrdské keramiky tradičně v peci otápěné dřevem.
Společnou vášeň pro malovanou keramiku před pár lety odstartoval projekt objektů vytočených Magdalenou a podle původních vzorů zdobených Ivanou.
Magdaléna Brožová a Ivana Švarcová vyrábějí podbrdskou keramiku od roku 2011. | Foto Tomáš Souček
Výrazný styl dostala klínecká keramika kolem roku 1935, kdy s místními keramiky z rodiny Šimůnkových začal spolupracovat akademický malíř Zdislav Hercík. V Klínci si našel věrného žáka Zdeňka Hrubého, s nímž vyvinul řadu motivů, jež keramice propůjčily rozpoznatelný charakter.
Patřily mezi ně až paradoxní výjevy tropických ryb, slonů, palem nebo hradů, ale nejčastěji šlo o květinové vzory, vycházející ze starých cibulákových ornamentů.
Krásná práce Michaely Kádnerové a Kláry Hegerové bude slávu českého řemesla brzy šířit i v zahraničí. V dubnu 2020 se spolu chystají na největší festival designu na světě, Salone del Mobile v Miláně, kde práce vybraných řemeslníků představí v galerii Českého centra.
V Praze připravují vznik stálého centra řemesel po vzoru Krásné jizby a koncem roku je čeká druhý ročník přehlídky Krásná práce opět v Galerii 1 ve Štěpánské ulici 47.
Mezitím společně s fotografkou Alžbětou Jungrovou pracují na výpravné knize o řemeslech, řemeslnících a tradicích České republiky.
