Cenu pro nejlepší debut na festivalu Berlinale získal snímek Cu Li Never Cries. Pozoruhodné je, že jeho scenáristka a producentka žije v Česku. „Chtěli jsme s filmem ukázat, že Vietnam není jen jídlo a zátoka Ha Long,“ říká.
I teď se jí zalesknou oči, jakmile si na tu chvíli vzpomene. Když při závěrečném galavečeru Berlinale vyhlašovali cenu pro nejlepší filmový debut: a zaznělo jméno jejich filmu. Ta satisfakce po letech práce!
„Brečela herečka z filmu, která seděla vedle mě. Já taky. Je to odměna za roky, kdy jsem pracovala na scénáři po půlnoci potom, co jsem uspala děti,“ vzpomíná Nghiem Quynh Trang.
Foto archiv Nghiem Quynh Trang
Nghiem Quynh Trang na červeném koberci na festivalu Berlinale | Foto archiv Nghiem Quynh Trang
Je to Vietnamka, hovoří anglicky, ale za svůj domov si před více než deseti lety vybrala Česko. Přivedla ji sem láska. Se svým vietnamským manželem se sice poznala v Hanoji, on už ale odmala vyrůstá v Česku a od roku 2011 tu žijí spolu.
Poslední roky Nghiem Quynh Trang pracovala na scénáři snímku, který měl na Berlinale slavnostní premiéru. Spolu s ní ho psal režisér filmu Pham Ngoc Lan, který mezitím natočil dva krátkometrážní snímky.
Celovečerní debut postavil svérázným způsobem. Věděl, že chce, aby se točil kolem čtyř prvků: ukolébavky, kterou mu říkávala babička, outloně jménem Cu Li, starší ženy, která se vydá do Německa, a na konci chtěl mít oheň. A kolem nich spolu s Nghiem Quynh Trang dával dohromady scénář.
Mladá Vietnamka s ním našla porozumění. „Připomnělo mi to moje dětství, stejnou ukolébavku jsem navíc zpívala vlastním dětem. A oslovilo mě i téma hledání štěstí v pokročilém věku, které jsem sledovala u své matky,“ vysvětluje.
Jmenované prvky ale režisér nezvolil úplně náhodně. Outloně si do filmu vybral, protože mu jeho oči připomínají oči herečky, s níž dlouhodobě spolupracuje a která hraje hlavní roli i v tomto filmu. A motiv hledání štěstí prostupuje všemi jeho snímky.
Děj Cu Li Never Cries tak sleduje dámu jménem Nguyen, která si v Německu vyzvedne ostatky manžela a vrací se domů do Vietnamu. S sebou si veze právě outloně malého, kterého po manželovi podědila. Doma pak začne žít s neteří, která se chystá na svatbu.
„Obě řeší své vlastní problémy a zároveň hledají štěstí. Neteř se musí vdát brzo, protože je těhotná, starší dáma se zase vrací do minulosti k předmětům a místům, které ji činily šťastnou,“ líčí spoluautorka filmu.
Do scénáře propašovala i autobiografické prvky a netřeba je dlouho hledat: sama se po přestěhování do Česka vracela do Vietnamu a dobře zná, jaké to je, cítit se tam jako cizinka. „Musela jsem se znovu učit zapadnout,“ ohlíží se.
Nečekejte ale líbivé melodrama. Cu Li Never Cries je pomalým až meditativním snímkem, který vypráví spíše pomocí obrazů a pocitů. Zároveň ale dobře ukazuje život běžných Vietnamců, který s sebou často nese pocit vykořenění i stěhování.
„Chtěli jsme se vyhnout stereotypům a ukázat, že Vietnam není jen o jídle a zátoce Ha Long,“ říká Nghiem Quynh Trang. A věří, že právě tím mohl film porotu na Berlinale zaujmout.
Když tam se štábem odlétali, tak na zisk ocenění ani nepomýšleli. Až když dostali pozvání na závěrečný ceremoniál, tušili, že by se mohlo poštěstit. Teď Nghiem Quynh Trang doufá, že ocenění přitáhne ke snímku pozornost a pomůže Vietnamce pochopit i Čechům, mezi nimiž žije.
Ač na filmu měla relativně velký podíl, byla zároveň i jeho producentkou, tak si uvědomuje, že většina pozornosti díky ocenění připadne režisérovi. I proto chce začít točit filmy sama. Jeden už je dokonce ve fázi stříhání, nazývá se Visiting Heaven Gate a vypráví o matce s dcerou, které se vyrovnávají se smrtí manžela, respektive otce.
„To je osobní příběh. Myslím, že se v něm najde dost lidí, kteří někoho ztratili,“ říká. Krátkometrážních snímků chce natočit několik a poté se vrhnout i na celovečerní. Aby se k tomu dostala, chce se naučit lépe češtinu, kterou zatím ovládá spíše pasivně.
Její cesta k filmu přitom nebyla zrovna přímočará. Studovala diplomacii a mezinárodní vztahy, ale pak v roce 2006 získala stipendium na vyhlášenou filmovou školu La Fémis v Paříži. Změnilo to její pohled na filmy: ukázalo jí to, že kinematografie je víc než Hollywood, učarovaly jí artové snímky a rozhodla se jít jejich směrem.
Ovlivnila ji třeba tvorba francouzského režiséra Chrise Markera, která v ní naplno zažehla lásku k filmu. Inspirovali ji ale i Jiří Menzel, jehož Ostře sledované vlaky zbožňuje, vyzdvihuje i Miloše Formana či Jana Švankmajera, ze světových jmen pak Andreje Tarkovského, Francoise Truffauta nebo Yorgose Lanthimose.
Film se pak vydala studovat ještě na jinou pařížskou školu a její absolventský snímek posbíral několik menších cen, promítal se kromě Vietnamu také v Americe nebo Francii. Pak ale trvalo řadu let, než se k řemeslu vrátila.
Po přestěhování do Česka měla různé práce, spolupracovala a manželem na kratších dokumentech, třeba o systému pojištění pro cizince. O tři roky později se jí narodilo dítě a nedlouho poté začala pracovat na scénáři, který se po dlouhých letech příprav letos konečně dočkal realizace.
A také nečekané berlínské odměny za dlouhé noci nad scénářem, když se konečně povedlo dítě uspat. „Cítila jsem velkou úlevu. A pocit, že to všechno úsilí opravdu stálo za to,“ těší vietnamskou filmařku.
