Třináctiletý Jamie zabil svoji spolužačku. Tím začíná čtyřdílná minisérie Netflixu nazvaná Adolescent, která bývá označována za seriál roku. V čem jsou její síly a slabiny?
Než se dneska film nebo seriál odlepí od země k prvním divákům, většinou tomu předcházejí léta pomalého vývoje, komplikovaného natáčení a nakonec třeba i odkladů premiéry kvůli myriádě nejrůznějších důvodů.
Často tak uvedení přichází v atmosféře, která takovému projektu už není nakloněna – v angloamerickém prostředí se v takových případech dokonce používá termín DOA – tedy „dead on arrival“.
Netflix takovou polomrtvou zdechlinu musel potupně uvést na svoji platformu před několika týdny, kdy měl premiéru blockbuster Pasáž za stovky milionů dolarů, onen typ korporátně vysoustruženého a desetkrát přetáčeného velkofilmu pro všechny a pro nikoho, což už dneska vycítí i sváteční diváci, kterým dřív stačilo, že na obrazovce prostě nějak běží amalgám předchozích šlágrů.
Červená platforma se ale nyní zahojila přesně tak, jak to umí jenom ona – zrodila divácký hit, o němž před premiérou nikdo nevěděl, o pár dní později ale láme divácké rekordy a mluví se o něm i na půdě britského parlamentu, skoro jako kdyby protekl do videotéky přímo z aktuálních novinových titulků o problematické mládeži se sklony k násilí, které v poslední době rezonují i v Česku.
Čtyři hodinové epizody minisérie Adolescent navíc v prvních, nadšených reakcích získávají kredit za „fortelnost“ formální realizace, která se tváří, že je na hony vzdálená digitálním ateliérovým omalovánkám třeba právě zmíněné Pasáže.
Příběh třináctiletého vraha Jamieho totiž uzamyká do jednoho nepřerušeného záběru, jenž zcela vyplní každou ze čtyř epizod z prvních hodin, týdnů a měsíců po šokujícím ubodání Jamieho spolužačky.
Právě ona forma, již si režisér Philip Barantini s kameramanem Matthewem Lewisem vyzkoušeli již v „restauračním“ thrilleru Bod varu, nás má ukotvit v situaci, ať už jde o výslech, pátrání ve škole, nebo kuchyňskou hádku, nenechat nás vydechnout střihem, zkrátka se „imerzivně“ do filmu položit, výsledný efekt je ale bohužel spíš opačný, protože na sebe příliš upozorňuje.
Minisérie ze zasedaček, kanceláří, tříd a obýváků tak místy připomíná naaranžované divadlo, kdy se kamera pokaždé drží jedné z postav, aby se příhodně přilepila na hlavu další, která zrovna prošla kolem.
Když Jamieho otec přichází k pietnímu místu, truchlící se rozcházejí, jako kdyby měli oči i vzadu hlavy – podobně jako studenti z Jamieho školy tropí brajgl v přesné choreografii před procházejícím detektivem.
Nejlepší je tak série ve třetí epizodě, která dokáže onu formální volbu upozadit v detenční místnosti, kde psycholožka rozmlouvá s Jamiem a snaží vytvořit cosi jako psychologický profil.
Přes všechna slova je v tu chvíli ale nejsilnější výkon patnáctiletého herce Owena Coopera, jenž odmítá možné berličky a Jamieho nemodeluje jako nějakého „malého ďábla“.
Spíš se mu daří vystihnout chaos v hlavě malého kluka, který se v sobě vůbec nevyzná a přesně nechápe, proč ho nějaká otázka psycholožky rozčiluje, respektive na jaký neuralgický bod mu právě ťukla. I když na ni dělá ramena, spoustu věcí nedokáže verbalizovat, zároveň umí vycítit faleš.
Je fascinující hledět na to, co všechno se v něm pere, jakkoli není příliš přesvědčivé, že by kluk z víceméně idylické středostavovské rodiny zavraždil spolužačku kvůli několika emoji.
Projekt showrunnera Jacka Thorneho a herce Stephena Grahama, který představuje i Jamieho otce, ale bohužel hocha pokládá spíš za vedlejší postavu, k níž se pokouší vztáhnout spousta dospělých, ať už v rámci rodiny, nebo institucí, které sklouzávají k příliš jednoduchým a líným vysvětlením vraždy v termínech jako „manosféra“ nebo „Andrew Tate“.
Opravdovou hrůzu z toho, co se může stát mladým mužům, tak Adolescent nevyvolá, protože na ně stále hledí především z pozic zmatených, rezignovaných či soudících dospělých a ve finále poskytuje katarzi hlavně jejich rodičům.
Jistou sílu to ve vztekle ubrečeném rodinném dopoledni poslední epizody má, přesto si říkáte, že se tady mohlo do společnosti říznout víc. Protože se zdá, že cosi podstatného o tiše rozzlobených mladých mužích tvůrcům stále uniká.
