Lidem bez domova jedno sto zlatých. Vězňům ve zdejších čtyřech pražských vězeních padesát zlatých. I toto stojí v kšaftu – závěti – Jana Blažeje Santiniho, který na den přesně před 300 lety zemřel. Přesto je tu stále s námi. Nepřestává fascinovat. Nepřestává brát dech.
Lze zhmotnit ducha? Určitě jde dát ducha do hmoty. Určitě jde hmotu oduševnit, duší jí vdechnout život. Barokní architekt Jan Blažej Santini to dokázal.
Stojí-li člověk před stavbami, které Santini po Čechách a Moravě v hojném počtu zanechal, má ihned jasno, že má co do činění s géniem. Pozor, není to tušení, je to absolutní jistota. Santiniho talent nepochází z tohoto světa. Prostřednictvím jeho děl k nám promlouvá Bůh.
Právě proto vynikne mistrovství umělce s italskými kořeny nejvíce u církevních staveb. Architekt zdaleka netvořil jen je, snadno jde nalézt světské nebo vyloženě drobné stavby a i na nich je patrný jeho originální rukopis.
Rozmáchnout se ale mohl zejména u kostelů, chrámů a klášterů. Mohl na nich oslavit velkolepé emoce baroka, citovou vypjatost, exaltaci úzce související s vírou.
Stavitelův opus magnus usazený jako hvězdicová koruna na kopci Vysočiny nepůjde v tomto vyprávění přehlédnout, nepůjde ho minout, ostatně byl by to hřích. Cestou k němu se ovšem zastavme u méně proslulé stavby – bude se jí týkat osobní vzpomínka a poslouží jako důkaz umělcovy strhující síly.
Bylo mi lehce přes dvacet, a protože ještě neexistovaly navigace, klel jsem za volantem. Tehdy jsem klel, zato dnes říkám: Díkybohu! Díkybohu, že jsem tenkrát v moravské krajině zabloudil a omylem vjel do Křtin, vesnice severovýchodně od Brna.
Byl to onen druh bloudění, který vás nechtěně – nebo z úradku vyšší moci – dovede k čemusi velkému. Jako by poutníka ztraceného v lese ozářil pohádkový poklad. Nebyl jsem vůbec připraven na to, že se před mýma očima v plné kráse vyjeví poutní kostel Jména Panny Marie, impozantní dominanta nejen obce, ale i celé krajiny, do níž je se suverénní bravurou zasazena.
Kostel v Křtinách je kamenná hosana. Člověk ani nemusí pokleknout, aby se před ní cítil malý a nepatrný, neboť je právě konfrontován s něčím, co ho nezměřitelně přesahuje. Tahle konfrontace pro mě byla, když jsem zkoprnělý opustil auto, tísnivá i uklidňující současně. Šlo o nepřenositelný pocit, i když asi ne tak úplně nepřenositelný, jinak by Santiniho jméno nesvítilo staletími.
Do svých chrámů snesl Santini katolické nebe. Těžko říct, jaké nebe je to pravé, ale esteticky je právě to katolické nejhezčí a mistr toho využil.
Dokázal to hrou světel a stínů: světlo shůry jakýmsi zázrakem prostupuje zdi a nadpozemsky vyplňuje interiér.
Dokázal to též kouzlením s akustikou: v nejednom kostele důmyslně schoval pěvecký kůr nad běžné lavice, takže se sedícím lidem mohlo zdát, že zpěv a varhany se nesou z jiného, lepšího světa. Ze světa, k němuž se vztahují modlitbou.
A dokázal to – samozřejmě! – v první řadě geometrií. Santini narýsoval kompoziční síť svých staveb způsobem, že se právem hovoří o posvátné geometrii či o geometrii posvátného prostoru. Tato geometrie je tak propracovaná a fascinující, až začala budit podezření, zda v ní není něco víc, jakési vyšší tajemství. Často je zmiňována kabala, židovská mystika.
Vlastně není divu, že půdorys staveb zakončených odvážnými klenbami a ještě odvážnějším propojením gotických prvků s dobovým barokem k takovému uvažování svádí.
Není divu, protože se Santinimu povedlo cosi jedinečného: geometrií vyjádřit portrét katolického Boha, nikoli v popisném, nýbrž v duševním slova smyslu.
Není to přesná charakteristika, protože spíš než z konkrétna vychází z lidského nitra, vnímání, pocitů. Ty však, aniž by je třeba dokázal vyjádřit, prostupují u architektových děl i ateistou. Santiniho sdělení je univerzální, proto geniální.
Posvátná geometrie je v plné míře rozvinuta – a tím se ocitáme zpět na Vysočině – ve vrcholném Santiniho skvostu, v kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou. Památka zapsaná od roku 1994 na seznam světového dědictví UNESCO je čerstvě po rozsáhlé rekonstrukci a blíží se takové dokonalosti, že není laciné, nýbrž dost přesné nazvat ji božskou.
Z úlomků spíše strohých faktů o Santiniho životě plyne, že se Jan Blažej zřejmě narodil s tělesnou vadou a ta mu znemožnila pokračovat v rodinné tradici kameníků. Že nepokračoval, je dobře, moc dobře. Santini se hůře pohyboval, zato zjistil, jak přilepit na duši člověka andělská křídla. Není metaforou, že z jeho staveb ucítíte, jak rostou i vám.
