Do kin se vrací restaurovaná verze erotického thrilleru Základní instinkt. Jak působí po třiceti letech od své premiéry v éře #MeToo?
Je to jedna z těch klasik, kolem nichž je rozšířeno tolik mýtů, historek a polopravd, že se pod nimi ztrácí film sám. Zvlášť když v myslích diváků často žije jen skrze jednu nejslavnější scénu, v nichž si smrtonosná spisovatelka Catherine v podání Sharon Stone přehazuje u výslechu bez kalhotek nohu přes nohu, zapaluje si i přes zákaz cigaretu a naproti ní se potí celý policejní sbor.
Aby si diváci mohli osvěžit i zbytek, vrací se Základní instinkt režiséra Paula Verhoevena po více než třiceti letech do českých kin – ale hlavně do úplně jiné doby.
„Je mi líto, že zemřel. Dobře se s ním šukalo,“ odbývá ve filmu Catherine detektiva Nicka, který vyšetřuje smrt rockové hvězdy, aby pak s vyšetřovatelem hraným Michaelem Douglasem měla „soulož století“, při níž od nich v příhodných momentech kamera neuhýbá, ačkoliv je během scén hrubého, animálního, nebezpečného sexu ani nezastupují dubléři. Taková kombinace by dnes byla nemyslitelná.
Současná erotika ve filmech je sanitizovaná, úhledná a bezpečná, kdy vrcholem hrany a kontroverze jsou nasazovací mužské údy, které se houpají ve všech seriálech od Bílého lotosu, Minx až po Pam a Tommy, jako kdyby šlo o nějakou soutěž, kdo vícekrát mrkne na diváka, aby chvíli trendoval na Twitteru.
Zatímco sexuální napětí mezi Catherine a Nickem postupně houstlo a i ve slabších pasážích vás rafinovaně udržovalo v pozoru, dneska si na Apple TV+ pustíte zbrusu novou romanci Ghosted, v níž zářivé hvězdy současnosti Ana de Armas a Chris Evans hrají jak roboti, které někdo v ateliéru držel násilím a rozhodně každému z nich nezaplatil miliony a miliony dolarů.
Lepší to ale není ani na Netflixu, kde se finální polibek partnerů ve filmu Z jiného těsta pro všechnu tu vášeň dodělával digitálně v postprodukci, nebo se napětí vytvořilo tím, že někdo spadl přes zábradlí jak v telenovele, jako v aktuálním hitu Posedlost, láska a závist.
Ani Základní instinkt samozřejmě není bez chyb, jakkoli i po letech dokáže předat paranoiu, již na správných místech rozbíjí sarkasmus. Pořád se ostatně bavíme o filmu, v němž se vykřikují věty typu „Je zlá, je geniální!“, vraždí se podle knih a Douglasův Nick se až příliš modelově propadá do temnot závislostí.
Produkce nebyla z nejjednodušších – hvězdný scenárista Joe Eszterhas prodal svůj text za tři miliony dolarů a chtěl, aby film natočil Miloš Forman. Studio však preferovalo Nizozemce Verhoevena, jehož záměr nestydatě propojoval sex s násilím. Eszterhas chtěl dokonce v jednu chvíli scénář koupit zpět, když režisér odmítl o nahotě byť jen vyjednávat.
Přelom osmdesátek a devadesátek však erotickým thrillerům přál – takový Adrian Lyne vysekl filmy jako Osudová přitažlivost nebo 9 a 1/2 týdne, uspěli Ellen Barkin a Al Pacino v Moři lásky či Russell Crowe a Kim Basinger v L.A. – Přísně tajné.
Byl to ale právě Základní instinkt, kdo žánr definoval – a tak trochu zabil. Nešlo jít totiž dál. „Copak mohly být odkazy na Hitchcocka ještě křiklavější, sex smyslnější, násilí děsivější, spiknutí spletitější a femme fatale krásnější, blonďatější a ďábelštější?“ ptal se nedávno web BBC.
Už někdy po přelomu milénia oborový časopis The Hollywood Reporter psal, že sex na diváky nefunguje, tedy sex prezentovaný vážně. Musel být tak spojený s vtipem, jako v pozdně devadesátkových řachandách typu Něco na té Mary je, Prci, prci, prcičky nebo Road Trip.
O další dvě dekády později už by se do kin patrně jako premiérový titul Základní instinkt vůbec nedostal, šel by na stream jako Lyneův poslední film Deep Water nebo by vůbec nevznikl, protože není pro teenagery. Hollywood však vždycky kolem sexu našlapoval mnohem opatrněji než třeba kolem násilí.
Na natáčení milostných scén ostatně v atmosféře po MeToo dohlížejí takzvaní koordinátoři intimity, kteří si teď hoví na vrcholu mediální pozornosti a dělají se s nimi rozhovory, jako kdyby měli dotčené filmy nějak automaticky umělecky pozvednout – v posledních týdnech je však začali někteří lidé z byznysu odmítat, například herečka Toni Collette nebo režisérka Mia Hansen-Løve.
Mimo záznam vám pak třeba i Češi pracující na projektech Netflixu vznikajících v tuzemsku často řeknou, že jde v tomto ohledu o přebyrokratizované placy.
Sharon Stone by ale možná podporu na place neodmítla. Později totiž vzpomínala na to, že byla Verhoevenem ujištěna, že během inkriminované scény „nebude nic vidět”, což filmař nesplnil. Ten zase kontroval, že herečka o všem věděla. V nedávných memoárech Stone napsala, že tato podoba scény výslechu byla pro postavu Catherine i film samotný důležitá.
Její postava je ostatně vlastně zcela progresivní, i když film samotný na to nemá potřebu explicitně upozorňovat a vyžadovat potlesk. Catherine je inteligentnější než všichni ostatní, manipuluje, poráží detektor lži.
Přehazováním nohy přes nohu demonstruje moc. A má prostě ráda sex, nejlépe na kokainu a jak s ženami, tak s muži. Ti jsou v její společnosti pouze bezbranní přitroublí beránci, co jen můžou čekat na porážku.
