Ona je novinářka bez peněz, která se v Nikaragui prodává vojákům a úředníkům, on tajemným obchodníkem, po němž jdou agenti i policisté. Nový film Hvězdy v poledne rozdělil Cannes dusivou romancí ze země, odkud nelze uprchnout.
Do českých kin tento týden vstupují náhodou dva filmy, v nichž na hrdiny dopadá horko, které křiví jejich úsudek, zneklidňuje je a vůbec nutí dělat divné věci. Do klimatizovaných sálů můžete zavítat buď na české Brutální vedro, o němž jsme psali už z festivalu ve Varech, nebo na Hvězdy v poledne režisérky Claire Denis, které loni rozdělily festival v Cannes. Což je vždy dobré slyšet.
Margaret Qualley hraje americkou novinářku Trish, která uvízla v současné Nikaragui. Psala o zdejší korupci, kvůli čemuž přišla o pas a tak i o možnost vycestovat. Dny tak tráví tím, že se protlouká zanedbaným hlavním městem, kvůli ochraně spí s místními činovníky a hodně pije.
V hotelovém baru jednoho dne potká Angličana Daniela v podání Joea Alwyna, který o sobě říká, že je obchodník, ale něco na něm nehraje – zvlášť když se o něj začnou zajímat nebezpeční lidé. To ho zároveň nedělá o nic méně přitažlivým.
Ačkoliv Trish najde v Danielově tašce zbraň, oba to táhne především do postele, jako kdyby sexem mohli vyřešit všechny problémy a zodpovědět všechny otázky. Živočišné, upocené a v jednom případě snad i kontroverzní, alkoholem sycené milostné scény v levném motelu jako by hrdiny mátly a znemožňovaly jim s čistou hlavou vyhodnotit, co se kolem nich vlastně děje.
Jsou zkrátka v naprostém limbu a Nikaragua rozhodně nevypadá jako z vycíděného bedekru. Režisérka snímá exotické lokaci jakýkoliv pel atraktivního cíle, kde by snad lidé ze Západu mohli nějak objevovat sebe sama nebo se bezstarostně rekreovat. Práci Trish ostatně v půvabné malé roličce naštvaného editora odmítne John C. Reilly, který nechápe, jak by mohla přispět do magazínu zaměřeného na „udržitelné luxusní cestování”.
Místo poflakování hrdinové skutečně volí spíš úprk, protože se kolem nich před místními volbami začne stahovat smyčka. Jsou tu zkorumpovaní vojáci, mrtví taxikáři, tajné služby, pořádně nefunguje internet a Trish v žádném podniku nedostane vychlazenou colu.
Režisérka navíc adaptaci knihy z osmdesátých let přesunula do covidové současnosti, takže všichni hlídkující vojáci na sobě mají kromě samopalů ještě roušky a na hranicích se testuje. Má to patrně stupňovat nervozitu, ve výsledku jde ale spíš o nedomyšlený detail.
Právě díky své unikavosti jsou však Hvězdy v poledne facinující. Mohl by to být klidně akční thriller, v němž by se řešilo, kdo koho a jakým způsobem podrazí, nebo politické drama, v němž by se odhalovala manipulace cizích mocností. Místo toho vzniklo meandrující erotické drama, v němž padají věty jako „milovat se s tebou je jako spát s mrakem“, popřípadě „vykuř mě“ ve chvílích, kdy by divák naopak čekal vysvětlení, o co tady komu jde.
Je to překážka, ale rozhodně ne nepřekonatelná. Výborná Qualley vás totiž tímhle dusivým peklem provede jako žena, která už nemůže víc ztratit, takže má hladové oči člověka, pátrajícího po jakékoliv možnosti záchrany. Alwynovi pak funguje další tajuplný muž, v jehož nitru se může odehrávat cokoliv, protože je sám tak trochu nijaký a projektovat do něj lze vlastně kohokoliv. V podobné poloze jsme ho nedávno viděli už v seriálu Rozhovory s přáteli.
Režisérka prý místo něj původně chtěla obsadit Roberta Pattinsona, což by byla, pravda, víc vzrušující volba, která by postavě Daniela dodala hranu. Alwyn má totiž podobný problém jako jiná vycházející hvězda Paul Mescal: také působí, že by kuřeti neublížil, ale jen protože by ho předtím k smrti unudil.
Legendární sedmasedmdesátiletá režisérka naopak dokazuje, že ji horko jen tak neschvátí, ačkoliv po podobných hvězdách už jednou sahala ve svém předchozím snímku Sama v Africe. Ani v Nikaragui, kde rozehrává prokletou romanci, nepůsobí Claire Denis se svým novým filmem jako naivní a ztracená cizinka.
