Takže tohle má být grandiózní úvod nové fáze superhrdinských filmů od Marvela? Tak to se připravme na hodně pozvolný rozjezd v hodně rozhrkané kárce. Protože Shang-Chi a legenda o deseti prstenech je spíše smutnou ozvěnou našlapané energie, s níž se v roce 2008 filmové marvelovské univerzum rozjíždělo ve formě snímku Iron Man.
Takřka rok už divákům nepřistál před očima žádný výrazný nový marvelovský filmový obsah a Shang-Chi má tak na bedrech gargantuovský úkol vytrhnout je z letargie.
Po Black Widow, prvním filmu takzvané čtvrté fáze (který je o postavě, jež je po událostech v předchozích snímcích mrtvější než posádka Červeného trpaslíka) je Shang-Chi druhým filmem, který má dát do pohybu novou marvelovskou ságu. A to poté, co ta původní skončila snímkem Avengers Endgame a pohřbila kompletní superhrdinskou gardu včetně Iron Mana, zmíněné Black Widow a Captaina Ameriky.
A tak se nyní představují noví protagonisté. Namístě je bohužel obava, že postavit vedle relativně úspěšné Black Widow, která byla vždycky vedlejší postavou (a teď je mrtvá, Dejve, úplně mrtvá), do první linie zrovna Shang-Chiho, třetiřadý komiksový charakter, možná nebyl tak úplně dokonalý nápad. Natož natočit s ním film, jehož první půlhodinu se mluví v podstatě jen čínsky.
Podle předpovědi serveru BoxofficePro, který se v případě Black Widow do tržeb trefil takřka bezchybně, by se mohl Shang-Chi a legenda o deseti prstenech stát prvním marvelovským propadákem. Tržby za otevírací víkend odhaduje mezi 35 a 55 miliony dolarů a domácí tržby snímku pak na 100 až 165 milionů dolarů. Což není uspokojivý výsledek.
Celovečerní Shang-Chi v podstatě ani moc nepřipomíná komiksový vesmír Marvelu. Problém není ani tak v tom, že film na první pohled působí jako ušitý na míru nikoliv hollywoodskému, ale čínskému publiku. Jsou tu wuxia/kung-fu souboje jako vystřižené z filmu Tygr a drak, jsou tu mraky šípů jako vystřelené z filmu Hrdina, jsou tu roztomilé příšerky, které jako by se vykutálely z libovolného filmu o Pokémonech, a tím to ještě zdaleka nekončí. Vypadá to hezky!
Větší zádrhel spočívá v tom, že je to celé nemastné, neslané. Hlavní hrdina má charismatu asi jako omlácený ešus, jeho hrdinská cesta směřuje k asi největšímu deus ex machina, jaké člověk v kině za posledních pět let viděl, a jeho parťačka je otravná jak adamantiová tříska v oční bulvě.
V ústředním konfliktu celého snímku se přitom skrývá tlukoucí srdce, jenže když se k němu film konečně dostane, je divák už přinejmenším uondaný. Ve filmu se v tu chvíli otevře až freudiánské dilema a člověka to začne opravdu zajímat – je to dobré a procítěné a parádně zahrané! Jenže pak se to celé utopí v pestrobarevné digitální záplavě monstrózní přesdržkovačky.
Kde je charisma Iron Mana? Kde jsou vynalézavé scény bratrů Russových ze snímku Captain America: Návrat prvního Avengera? Kde je takový bezprecedentní šok, jaký publiku uštědřili Avengers: Infinity War?
Přesto ani v této generičnosti a citování věcí, které jsme už x-krát viděli, není největší problém filmu. Před pár lety by ten stejný film mohl vydělat tuny peněz, protože prostě pěkně vypadá (kung-fu scény jsou super, Čína má pěkné hory atd.) a popcornovému publiku by stačil.
Příkladem budiž Black Panther, snímek obdobně nevýrazný, který se ale trefil do ducha doby tak dokonale, že to dotáhl až k nominaci na Oscara za nejlepší film.
Shang-Chi je ale v jiné pozici. Svět se změnil, postpandemická kina zejí prázdnotou (jak přesnou předpovědí byla Endgame, v níž před pandemií lusknutím prstu zmizela polovina populace!) a o čínském hrdinovi se nikde nemluví, nikde se o něm nediskutuje. Všem je tak nějak volný.
A to není hajp, který rozjezd nové fáze marvelovských filmů potřebuje.
