Na Vysočině, nedaleko zámku, kde psal dějiny geniální architekt Jan Blažej Santini-Aichel, vznikají tavené plastiky sklářského výtvarníka Jaroslava Wasserbauera. Od skici až po skleněnou sochu je tvoří spolu se synem, který k umění zběhl od hokeje.
Možná je to krásou, kterou se obklopují a v níž žijí, ale už při prvním setkání máte pocit, že v téhle rodině si předplatili štěstí a lásku na doživotí. Domek, jenž stojí v jedné z vedlejších ulic Žďáru nad Sázavou, ze silnice snadno minete a určitě byste v něm nehledali místo, kde tvoří významný český sklářský výtvarník. A
ž při příchodu k hlavním dveřím dům postupně odkrývá, jaká díla se v něm rodí. V přistavěném proskleném ateliéru, který z ulice není vidět, lze spatřit skleněné sochy, jež Jaroslav Wasserbauer vytváří bezmála čtyřicet let. „Pojďte dál,“ vítá nás ve dveřích dcera Táňa.
Je nejstarší ze čtyř sourozenců a rodinnému byznysu pomáhá v poslední době s marketingem. V závěsu za ní přichází její tatínek Jaroslav. Stisk jeho ruky naznačuje, že se jimi i živí. Vzápětí nás přijde pozdravit syn Honza, druhý nejmladší potomek, kterého následuje syn Lukáš.
Co v článku ještě zazní?
- Jaká byla cesta Jaroslava Wasserbauera ke sklu?
- Co mají společného jeho díla se Santiniho klášterem?
- Proč opustil starší syn hokej a skončil v tátově dílně?
