Lovce pokladů známe z filmů jako neohrožené hrdiny, kteří se kvůli vášni pro archeologii vrhají do krkolomných kousků. V Chiméře, novém snímku italské režisérky Alice Rohrwacher, jde spíš o ušmudlané, brebentící vesničany, kteří kopou tam, kam jim ukáže muž jménem Arthur. Zatímco jeho kumpáni pátrají po bohatství Etrusků, on ve starých hrobech hledá cosi jiného.
Jsme v Itálii osmdesátých let, zemi, již tady ale režisérka neprodává na první dobrou turistům. Spíš ji halí do oparu podzimu, kdy se ocitáme v primitivních přístřešcích přiléhajících k torzům hradů, neudržovaných vilách porostlých břečťanem nebo na plážích se vstupy do hrobů, kterým ukrajuje prostor nedaleká továrna.
Minulost se potkává s přítomností. Živí s mrtvými. A Arthur se svými kumpány.
Muž, jehož jinak v převážně italském ansámblu hraje Josh O’Connor, se po propuštění z vězení znovu, ač neochotně, pouští do činnosti, která ho za mříže dostala. Umí to s virgulí, díky níž objevuje hroby, do nichž Etruskové se svými drahými zesnulými pohřbívali i umělecké předměty obrovské hodnoty.
Jenže se nezdá, že by pokašlávající Arthur v zašpiněném krémovém obleku chtěl nalezené artefakty prodávat.
Chiméra dvaačtyřicetileté italské režisérky a scenáristky Alice Rohrwacher ostatně sama nejde divákům lehce marketingově „prodat“, o to krásnější šok pak zažíváte v kinosále, kde si s vámi hraje způsobem, kdy si vůbec nejste jisti, kam vás zavede, přesto jste jí pohlceni.
Arthur se možná ztratil ve svých chimérách, tenhle zážitek však žádný přelud není.
Rohrwacher tady neřeší žádné vznešené společenské či politické „téma“. Netočí jako každý druhý sama o sobě, spíš skrze svoje postavy jemným filmovým jazykem lapá po melancholii z toho, co bylo, ale už není.
Proto je až s podivem, jak živelný snímek vysekla, aniž by se dojímala rázovitými postavičkami v okouzlení jejich každodenností, jakkoli zde lupiče občas honí četníci ve zrychlených záběrech jako v nějaké grotesce.
Kameramanka Hélène Louvart využívá různé anachronické filmové formáty, kdy patina připomíná jakýsi zestárlý filmový týdeník, poskládaný ze zkazků potulných trubadúrů, pro něž se Arthurovo pátrání stává až magickým podobenstvím.
Lehce tak filmu odpustíte i určitou doslovnost v poslední třetině, kdy se najednou mluví o „dočasnosti života“, v jehož soukolí jsou lovci pokladů jen drobnými součástkami.
Stejně jako ve svých předchozích filmech Zázraky a Šťastný Lazzaro se i tady Rohrwacher prochází světem, jenž pomalu mizí, poprvé však s aktuální globální hereckou hvězdou v hlavní roli, která by kouzlo mohla rozbít, třeba v mimořádně křehkém, dojemném závěru.
„Promiňte, že jsem vás vzbudil, konec snu se už nedozvíte,“ řekne Arthurovi po propuštění z vězení při kontrole lístků průvodčí vlaku. Chiméra je taky taková, film, po jehož kráse natahujete ruku, ale nikdy ji zcela v hrsti nemáte. Tím lépe.
