Její osud je neuvěřitelný. Postavena pro zábavu, zneužita pro zlo. Mezi jejími zdmi se hodovalo a smálo, i čekalo na smrt. Larischova vila.
Vila, kterou nechal v roce 1885 postavit v Pardubicích ostravský hrabě Jiří Larisch-Mönnich jako svůj lovecký zámeček, měla v sedmdesátých letech minulého století blízko k zániku. Přežila a před několika lety jí začal spolek Československá obec legionářská vracet její původní podobu.
Stavitelem byl pravděpodobně známý slatiňanský architekt František Schmoranz starší. Navrhl ji v romantickém historizujícím stylu a byla tak honosná, že jí lidé už během stavby začali říkat Zámeček.
Larisch coby majitel uhelných dolů na Karvinsku patřil k nejbohatším podnikatelům Rakouska-Uherska a Pardubice si pro stavbu vily nevybral náhodou. Lákaly ho parforsní hony, které byly tehdy mezi šlechtou velmi oblíbené. Nechal kvůli nim vystavět i tři velké konírny, kde se ustájilo až kolem sedmdesáti zvířat.
Zámeček zůstal v rukách rodiny Larischů do roku 1897, kdy ho Marie Larischová, bývalá manželka hraběte a neteř císařovny Alžběty přezdívané Sisi prodala rodině Henckelů von Donnersmarck za 65 tisíc zlatých.
V roce 1926 ji pak koupila Ludmila Erhartová, dcera kolínského velkoobchodníka s textilem. Nikdy v ní však nežila, ale pronajala ji říšskému Němci hraběti Leopoldu Fuggerovi.
„Za první světové války to byl úspěšný pilot, všestranně sportovně nadaný. Kolem zámečku měl postavenou dráhu, kde jezdil parkur. Ale dodnes se spekuluje o tom, zda byl německým špionem a zda nesloužil zámeček jako špionské doupě,“ říká František Bobek, který je správcem Zámečku a také členem Československé obce legionářské.
Právě ta získala před deseti lety vilu do svého majetku. Historie totiž zanechala na zámečku i temnou stopu. To když si ho za sídlo svého záložního praporu a policejního pluku zvolili za druhé světové války nacisté a v podzemí drželi obyvatele Ležáků, než je odvedli na pár set metrů vzdálené popraviště.
„Ta ohromná síla vily je právě v tom, že nejde o jednorázovou historii, ale že sahá až do roku 1885 a že není jen tragická,“ dodává.
Zámeček patříval společnosti Foxconn, která sídlí v sousedství. Legionáře před deseti lety oslovili přátelé ze Spolku Zámeček, zda by jim nepomohli vilu zachránit. Měla v ní totiž sídlit prodejna vína.
„Byli jsme rozhodnuti její nabídku přeplatit, ať to stojí, co to stojí. Nakonec nám ji manažeři firmy Foxconn sami nabídli za jednu korunu s tím, že veškeré náklady na její rekonstrukci ale poneseme sami,“ vzpomíná správce.
A ty nebyly právě nízké. Už tehdy šlo odhadem o 140 milionů korun. Budova nebyla v dobrém stavu, čtrnáctimetrová věž, která už je dnes kompletně opravená, hrozila, že se zhroutí, špatná byla i střecha, fasáda, místnosti, v nichž nezbyl jediný kus nábytku.
Foto Tomáš Kubelka
Do nedávné doby a svého konejšivého stínu objímal většinu vily a zahrady přísavník tříprstý a břečťan | Foto Tomáš Kubelka
„V sedmdesátých letech na dům byl vystavený demoliční výběr. Komunistům na vile nezáleželo, vůbec se k té historii stavěli dost macešsky. Vedle popraviště nechali klidně vyrůst osmipatrový dům, další pak i vedle zámečku, takže ho téměř skryli. Tam, kde má dnes parkoviště firma Foxconn, stávaly dříve tři konírny, zůstala jediná,“ podotýká.
Legionáři se tedy i s dobrovolníky pustili do postupné opravy. V roce 2019 podepsali memorandum s ministerstvem kultury, Pardubickým krajem a statutárním městem Pardubice, které jim mělo garantovat šedesát milionů korun na opravy. Peníze už jsou dnes vyčerpané, a díky nim dostává vila svou původní podobu.
Hotová je věž, nová břidlicová krytina leží i na střeše, vyměnila se okna. A do léta se má dokončit i fasáda.
„Venku v lesoparku chceme mít výcvikové středisko parašutistů, takovou napodobeninu pro děti a mládež. A překážky budou spojené i s QR kódy, aby se děti nenásilnou formou dozvěděly také něco o historii tohoto místa,“ líčí správce.
Společně s bezbariérovým vchodem vybudovali řemeslníci i venkovní amfiteátr, kam se vejde kolem dvě stě padesáti lidí. V létě tu chtějí pořádat nejrůznější akce a dá se odtud také vstoupit do sklepa, kde budou další expozice.
Uvnitř vily už je po rekonstrukci několik z celkem sedmdesáti místností. Nicméně velká část ještě na svou obnovu čeká. Do jedné takové právě vcházíme.
Foto Tomáš Kubelka
Některá zakoutí navozovala pocit, že s vilou ještě není tak zle
Foto Tomáš Kubelka
Kontrastem k nim byla zejména věž. Její stropy se zhroutily napříč patry.
Foto Tomáš Kubelka
Zámeček se rozezněl novými zvony se jmény Ležáky a Zámeček
„Na podzim tu filmaři točili dokumentární drama Stříbrné requiem, o parašutistické skupině Silver A. A tak jsme od filmařů pak zakoupili tenhle nábytek,“ ukazuje František Bobek na dřevěné kulaté stoly a bar, což dává tušit, že v této místnosti vznikne kavárna.
„Chceme tu udělat repliku kavárny Veselka. Využijeme toho, že je tu unikátní krb, jehož portál je zlacený, a když se podíváte tady na stěnu, kde je kousek odkrytý, tak vidíte, že byla vymalována plátkovým zlatem. A to chceme obnovit,“ prozrazuje správce.
A také jméno Veselka není jen tak vymyšlené. Taková kavárna skutečně existovala, než ji za bývalého režimu nechali zbourat. „Bylo to místo, kde Josef Valčík, člen skupiny Silver A, coby číšník obsluhoval gestapáky, kteří po něm v té době pátrali,“ dodává s úsměvem.
Jen obnova malby vyjde podle odhadů na pět milionů korun. Pokud se ale podaří peníze sehnat, pak to bude zřejmě jediná přístupná zlatá místnost. Další je na Pražském hradě, ale do té veřejnost nesmí.
Přecházíme do dalších místností, které ještě na svůj restart čekají. Jednou z nich je i bývalý pokoj, kde se zřejmě scházeli šlechtičtí hosté, a do níž byl i extra vstup pro služebnictvo, přímo ze studené kuchyně. I tu využili filmaři pro scénu, v níž zavraždili jednu z postav. Na zemi je ještě kaluž falešné krve.
Další části už opravená je: atrium. Je ukryté uprostřed vily a stojí v něm dva zvony. Velký začne zvonit ve stejný čas, jako začaly 24. června roku 1942 popravy ležáckých občanů, ten menší, vrchní zvon odbíjí jejich počet.
A když už jsme se této temné části historie vily dotkli, vcházíme do zrekonstruovaného podzemí. Právě sem nacisté přivezli třiatřicet obyvatel Ležáků a třináct dětí. Jejich obec vypálili jako trest za pomoc parašutistům ze skupiny Silver A.
Večer donutili ženy vynést děti na dvůr, naložit do autokaru a vrátit se zpět. Všechny muže a ženy starší patnácti let pak zastřelili ještě téhož dne na nedalekém popravišti. Jejich portréty se opírají o zeď podzemí, u každého jsou svíčky. Nejmladší zastřelené dívce bylo šestnáct let.
„Byli tu drženi od čtrnácti do jednadvaceti hodin, od čtvrt na deset je začali popravovat, po třech,“ připomíná František Bobek.
Podzemí má sloužit jako přirozené pietní místo, z nichž jedna část bude věnovaná zastřeleným obětem, další jejich dětem a poslední pak expozici, která bude připomínat tehdejší hnutí Obrana národa. Tajnou organizaci, která se připravovala na svržení nacistické nadvlády.
„Původně jsme chtěli zdi znovu omítnout, ale nakonec je necháme takhle, otlučené na cihly a na kámen. Má to souvislost, protože většina ležáckých mužů pracovala v kamenolomu,“ dodává správce.
Odpověď na otázku, proč nacisté převezli obyvatele Ležáků právě do Zámečku, se nabízí. Za války tu byl dislokován záložní prapor německého policejního pluku Schutzpolizei.
„Nacisté takové objekty často zabírali, potřebovali někde umístit policejní stanici a těsně před válkou to byl navíc vojenský objekt, připravovalo se tam jezdecké učiliště pro výcvik dragounů. Za zámečkem měli cvičnou střelnici. V rámci heydrichiády z ní vytvořili popraviště,“ vypráví správce.
Foto Tomáš Kubelka
Dole vzadu. Ve sklepích, čelem k této kamenné zdi, očekávali obyvatelé Leźáků své poslední chvíle | Foto Tomáš Kubelka
Z podzemí se dostáváme na čerstvý vzduch. Doslova. Po točitých železných schodech vystoupáme na ochoz věže. Výhled z ní moc krásný není, prakticky jen na vysoké budovy firmy Foxconn.
„Tudy vedli nacisté lidi z Ležáků na popraviště. Ta cesta byla dlouhá 280 metrů. Dnes je zastavěná a prochází areálem firmy, ale rádi bychom ji zpřístupnili. Snad se nám to podaří,“ dodává František Bobek.
Vila je dnes pro veřejnost uzavřená, legionáři ji ale zpřístupňují několikrát do roka, například v rámci Dne evropského dědictví, nově se připojí také k Muzejní noci. A pořádají tu i velké projekty, hlavně pro děti.
Třeba sportovně vědomostní soutěže Battlefield nebo Legie, které se vždy poj9 s konkrétním historickým tématem týkajícím se vily i odboje. A pravidelně se tu koná i akce Oheň (bez)naděje – 194 růží. Piety, jež má připomenout nejen vypálené Ležáky, se pravidelně účastní i Jarmila Doležalová.
Se svou sestrou Marií jako jediné z obce přežily. Němci je zařadili do projektu Lebensborn a převezli do dětského domova na území dnešního Polska.
Foto Tomáš Kubelka
Jarmila Doležalová, rozená Štulíková je starší ze dvou sester, které jediné přežily vyhlazení Ležáků | Foto Tomáš Kubelka
Zbylých jedenáct ležáckých dětí zemřelo s největší pravděpodobností ve zplynovacích vozech nacistického vyhlazovacího tábora Kulmhof an der Nehr. Během pietní akce vhazují děti, váleční veteráni i potomci zavražděných vlastenců bílé růže do Labe.
Poté, co vysloví jména každé ze 194 obětí zastřelených v roce 1942 u pardubického Zámečku. Byla to odveta nacistů za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. „Tito hrdinové a hrdinky nemají hroby, jejich těla po popravě spálili v pardubickém krematoriu a popel vysypaly do řeky,“ vysvětluje František Bobek.
Larischovu vilu, která je od roku 2019 také národní kulturní památkou, se podařilo legionářům zachránit. Teď se snaží sehnat zbylou částku, aby se mohla rekonstrukce úspěšně dotáhnout do konce a mohla ji plně využívat veřejnost.
„Bývalý režim na Zámeček trochu zapomínal, možná i záměrně, přece jen byl spojen s parašutisty a západním odbojem. I proto je důležité, abychom si jeho příběh stále připomínali,“ dodává Bobek.
Ostatně poselství nese i jeden ze zvonů ukrytých v atriu vily: Historii si připomínáme, abychom se z ní poučili.
