Ještě před několika lety tu byl slyšet ruch těch největších těžebních kolosů, které v Česku můžete vůbec spatřit. Dnes už tu jsou opět slyšet hlavně malebné zvuky přírody.

Je slunečné podzimní dopoledne, v obličeji nás hřejí paprsky, ptáci si v korunách stromů ještě notují a sem tam se z nedaleké ohrady ozve zamečení kozy. A my si v tom klidu prohlížíme siluetu jednoho z největších zámků v České republice, státního zámku Jezeří.

Těšíme se při tom na zasvěcené vyprávění nejen o minulosti, ale také o tom, co s tímto barokním skvostem, jehož osud visel v minulém století na samém vlásku existence, v blízké době bude. Povídání je to o míle veselejší, než kdyby reportáž probíhala před pár lety.

Zámek Jezeří

Nad zámkem se kvůli těžbě vznášel otazník zániku, teď se ale postupně vrací jeho podoba, kterou mu před třemi sty lety vtiskl rod Lobkoviců. A stejně tak se postupně navrací podoba blízkého okolí, kde se desítky let těžilo uhlí.

„Přišla jsem sem v roce 1996, zámek byl zpustošený dřívější soustavnou likvidací,“ říká dlouholetá kastelánka zámku Jezeří Hana Krejčová, ještě než vkročíme do jeho útrob.

Kastelánka o nepříjemných dopadech uhelného byznysu ví své. V osmdesátých letech musela s rodinou opustit rodnou obec Albrechtice, která se stala jednou z devíti vesnic, které v minulosti musely ustoupit lomu Československé armády.

Kastelánka Hana Krejčová na jedné z teras zámku Jezeří, odkud je přímý výhled na lom ČSA, který dnes prochází rekultivací.

Z umakartového bytu v mosteckém paneláku, kam se nuceně přestěhovala, brzy zamířila do Prahy, kde se vypracovala až na operetní pěvkyni například v muzikálu Bídníci. Už ve svých šestadvaceti letech ale byla zpět v rodném kraji, když se přihlásila do výběrového řízení na zdejší kastelánku.

„Říkali mi tehdy, že jsem blázen, že do toho jdu, a ať si se zámkem dělám klidně, co chci,“ vzpomíná Hana Krejčová na dobu, ke které drží nostalgii z jednoho důvodu – nechodilo sem tehdy tolik lidí. „Nikdo nevěděl, že nějaké Jezeří vůbec existuje,“ říká s tím, že dnes zámek ročně navštíví přes třicet tisíc turistů.

Barokní zámek nechal v současné podobě vystavět už v roce 1696 Ferdinand Vilém z Lobkowicz, kterého v útrobách objektu s hlavní budovou, kterou symetricky obklopují podélná křídla, připomínají mnohé obrazy. Kdo zámek navrhl, není dosud jasné.

Baroko je tu ale cítit na každém rohu, o čemž se vzápětí přesvědčíme, když stojíme v majestátní vstupní hale s dvouramenným schodištěm.

„Tady ty barokní štuky jsou ze sedmnáctého století. A táhnou se celým zámkem,“ ukazuje Krejčová na vysoké stěny, na kterých jsou i navzdory období komunismu, jež  vtisklo zámku stopy necitlivých uprav a později jej nechalo chátrat, stále dobře patrné stopy historie.

A vedle nás v tu chvíli stojí i jeden ze zástupců šlechtického rodu William Rudolf Lobkowicz. „Jsem tu dnes pracovně, občas tady míváme jednání,“ říká během focení v zimní zahradě, kudy chodil kníže s kněžnou do zámeckého parku.

Hana Krejčová se zástupcem rodu, kterému zámek dříve patřil, Williamem R. Lobkowiczem.

„Práce paní kastelánky je obdivuhodná. Velice si jí vážíme a jako rodina máme opravdu velkou radost, že se zámek podařilo zachránit a že se do něj znovu vrací život,“ dodá William a vzápětí s omluvou odběhne do vedlejšího panského domu opět zasednout k jednacímu stolu.

Jezeří bylo již od svého vzniku centrem setkávání. Na mnohé společenské události se sjížděli kromě samotných šlechticů i významní hosté z celé Evropy. Debatovali, popíjeli, jedli v oddělených jídelnách dle svého původu, procházeli se zámeckými zahradami a v neposlední řadě poslouchali i hudbu. A to ne ledajakou. 

Odehrálo se tu například hned několik historických představení děl Ludwiga van Beethovena. Ten totiž patřil k osobním přátelům knížete Josefa Františka Maxmiliána z Lobkowicz, který jej finančně podporoval. 

Honosný šestnáct metrů vysoký divadelní sál nechal do dnešní podoby kníže upravit počátkem 19. století. Tento prostor se pak stal svědkem uvedení děl mnoha hudebních velikánů své doby. Kromě Beethovenových skladeb zde zaznělo například Haydnovo Stvoření nebo Mozartův Don Giovanni.

Krejčová v sobě při jeho procházení dlouho neudrží umělkyni, po chvíli nezištně usedá za klavír a začne pět úryvek z operety. Omítka tu ale vlivem zvukových vibrací nepadá, sál je totiž nově rekonstruován, na což čekal několik desítek let. Dnes se v něm opět mohou konat pravidelné koncerty.

„Je to přesně rok, co skončila rekonstrukce,“ říká kastelánka, která je hlavní strůjkyní toho, že se zámku postupně navrací jeho zašlý lesk. Po dvě dekády to ale byl velký boj proti těm nejmocnějším.

Manžel Krejčové je starostou nedalekého Horního Jiřetína, kde spolu i žijí, takže se od svého návratu dostávala hned na dvou frontách do sporu s vlastníky lomu, kterým je skupina Sev.en miliardáře Pavla Tykače. Šlo hlavně o územní limity, jejichž prolomení by znamenalo smazání jak obce, tak i zámku z mapy světa.

„Vy jste dělal rozhovor s Tykačem, že? Tak ho pozdravujte,“ vyhrkne trochu překvapivě Krejčová. „Vždyť jste byli rivalové,“ hned kontruji. „Kamarádi ještě nejsme, ale dnes už se s ním v některých věcech i shodnu. Ale on o tom ještě neví,“ směje se.

A hned přidává historku, jak na nádvoří zámku přišli horníci s lopatami a nevybíravým způsobem začali tlačit na to, aby zámek těžbě ustoupil.

Dnes už ale zámku hrozba zkázy kvůli uhlí nehrozí, chrání jej územní limity a těžké stroje se tak z obrovského prostranství nadobro vytratily. A okolí zámku, ze kterého byl dříve rozhled na Komořanské jezero, si dnes opět začíná brát zpět příroda.

Právě na způsobu rekultivace lomu se dva odvěcí rivalové dnes shodnou.

„Jako místní také prosazujeme rekultivace pomocí samosukcesů. Nechceme tím nechat více peněz Tykačovi, ale jsem toho názoru, že příroda je natolik božská, že výsypky zacelí nejlépe sama. Když tam naběhne člověk, udělá to nešetrně a některá zvěř se tam pak už nevrátí,“ vysvětluje.

A my zrovna procházíme místností, kde jsou v rohu umístěny fotografie všech zaniklých obcí, které musely ustoupit energetickým zájmům země.

A hned za ní se nachází pokoj, který je takovou malou svatyní Hany Krejčové. Má tu osobní věci, rodinné fotky a všechny možné relikvie ze svého dětství, které jako šmahem zmizelo se zbouráním jejich rodných Albrechtic.

Zůstaly jen letmé vzpomínky na místa, kam zrovna skrz zámecké okno míří pohled kastelánky. Vesnice tam sice nestojí, těšit ji ale může alespoň to, že několik kilometrů široká uhelná jáma se pomalu začíná zelenat a lesknou se v ní malé vodní plochy. Ty se časem opět spojí v jedno velké jezero a zámek tím opět bude moci dostát svému názvu.

Rozlehlou plochu z jeho teras dříve kromě kněžen a knížat, princezen i princů sledovali i například Jan Masaryk, který zde rád pobýval a dodnes tu má svůj pokoj. Hosty na zámku byli i Casanova nebo Johann Wolfgang Goethe.

Filozofií Hanky Krejčové je, aby zde každý pokoj působil na návštěvníka tak, jako by jej jeho majitel před chvílí opustil. Kromě rób ledabyle pověšených na skříních tu najdete i stále funkční prvorepublikovou pudřenku s mýdlovým odérem.

Sama Hana Krejčová si po svém příchodu na Jezeří o zámeckých pokojích mohla nechat jen zdát. Se svým manželem zprvu žila v malém správcovském domku u vjezdu do zámku, který sice vypadá jak z pohádky, pohádkový život v něm ale nebyl.

Když v zimě potřebovala vodu na vaření či přeprání plen, musela jít ven do mrazu s hrncem pro sníh.

Vydání Forbesu Poslouchej!

„Byl to první domov mé dcery,“ vzpomíná dnešní panovnice Jezeří v zastoupení státu, která jej zprvu zachránila hlavně tím, že mu dokázala zajistit novou střechu. Ta zamezila jeho dalšímu zatýkání a propadnutí podlah.

Mimochodem, některé podlahy tu jsou stále původní a o současné vybavení zámku se postarala sama Krejčová se svými šesti zaměstnanci. To je obecně na dohromady 204 zámeckých pokojů obrovský podstav. I proto si zde návštěvníci mají možnost projít zámek bez průvodce, což se hodilo zejména v době covidu.

Během pár let, až rekonstrukce zámku zase o něco postoupí, na což už Krejčová sepsala žádosti o dotace, by zde chtěla navázat na dříve konaná honosná setkání. „Trošičku zacílit na tu smetánku,“ neskrývá své záměry Krejčová.

Už totiž ví, že nechce pokračovat v pořádání větších akcí typu středověkých jarmarků či rytířských klání, kam chodí lidé už jen ze setrvačnosti. Chce přinést opět něco nového.

„Chtěla bych to vést trochu jiným směrem. Mám v hlavě jiný způsob prezentace, ale nechci ji zatím moc odhalovat, protože většinou mně nápady ve finále někdo ukradne. Jako ta strašidla,“ naráží Krejčová na každoroční akci, kdy na zámku a v jeho sklepení oživla všemožná strašidla. Ta jsou nyní vystavena v jedné z místností zámku a čekají na svou další příležitost.

Jedno tu ale přece jen sem tam poletuje. Duch, který se tu občas Haně Krejčové a pracovníkům zjeví, dostal jméno Tobiáš. „Podle mě je to Maxmilián,“ zašeptá mi v narážce na lobkovického šlechtice.

My jsme jej neviděli, ale třeba budete mít štěstí vy. Letos to musíte stihnout už jen do konce října, kdy se zámek opět ponoří do zimního spánku.