Svět ji zná nejspíš z virálních záběrů, kde v rudých šatech bezhlesně kouká do očí lidí, kteří si k ní přisednou. Když takto učinil její bývalý životní partner a umělec Frank Uwe Laysiepen, dojemné a tklivé virální video bylo na světě. Vídeňská výstava srbské konceptuální umělkyně Mariny Abramović nyní však dělá mnohem víc než jen mapování dekád její práce, v nichž se tělo stává měřicím přístrojem pro čas, bolest, výdrž i blízkost.
Albertina Modern představila první velkou rakouskou retrospektivu Mariny Abramović. Ač rekapituluje dekády její průkopnické práce, je to hlavně výstava o přítomnosti a zpřítomnění. Kurátorský rámec je čistý a ambiciózní: „restagované“ dechberoucí performance, okolo stovky děl napříč obdobími a tematické sály.
Spíše než zkratku „best of“, která by se snad u výstavy takového formátu mohla nabízet, postihuje účast publika, limity těla, energii z přírody, spiritualitu a politickou paměť.
Všechno 10. října ožilo v budově zasazené do města, kde má performativní umění dlouhou tradici. A kombinace exaktního přehledu a živé praxe je důvod, proč se součet života Mariny Abramović nechová jako muzeální inventura, ale jako dění, do kterého se vchází.
A hned za vchodem se začíná její biografií, plynně pokračuje zákulisím její tvorby: jejími zápisky, črtami, poznámkami a inspirací. I skeptik zde musí být přesvědčen, že Marinině umění předchází hluboké studium filozofie, elementů a světa kolem sebe, ze kterého pak prýští velkolepé sebevyjádření a výzva na zteč proti sobě samé, zajetým pořádkům, politickým režimům i publiku.
Už od začátku výstavy porušuje chronologii, ke které by leckdo sklouzl. A zároveň už zde zve diváka ke spolupráci, k zamyšlení a k zastavení. „Chtěla bych, aby moje práce fungovala jako stálé zrcadlo pro ty, kdo mé objekty používají. Aby v nich neviděli mě, ale sebe. To je to podstatné,“ říká autorka.
Křik, ticho, stoicismus, repetice, a to vše v dlouhých a často bolestných časových instancích. Vytrvalost je Marinina cesta k proměně vědomí a uvědomění, nikoli prvoplánová exhibice. Právě proto tady reperformance dávají smysl. Navštěvuje svá nejznámější performance a aktualizuje je.
Nejde o „rekvizitu“ minulosti, ale o předání know-how trvání, soustředění a zodpovědnosti. A výstava čistě vysvětluje, jak její metoda, kterou časem nazvala „metoda Abramović“, skládá koncept a fyzickou zkušenost.
A vlastně doslova.
Ve výstavním prostoru je mladými umělci reprodukováno i její společné dílo s bývalým partnerem Ulayem, během něhož si stoupli nazí do rámu dveří. Procházející se musejí vměstnat mezi dvě neoblečená těla, aby mohli vstoupit do další místnosti.
Foto Ulay/Marina Abramović. Courtesy of the Marina Abramović Archives / Bildrecht, Vienna 2025; Photo: Giovanna dal Magro
Ona další místnost v rámci této výstavy je kompilát velkoformátových videí, která natáčela právě se svým nizozemským expřítelem, která by se snad dala označit za ta nejintimnější, nejtělesnější, nejřvavější, nejsilnější a nejpoutavější.
A snad je v tom i její síla a pokora. Zakoušet, ne jen produkovat. Ostatně i její život je barvitý a rozporuplný.
Abramović se narodila v roce 1946 válečným partyzánům Danicy a Vojina, později státních funkcionářů v Titově Jugoslávii. Domácí disciplína, ideologické sevření venku a paralelně hluboká spiritualita, kterou v ní probudila zbožná babička Milica, snad vysvětlí, proč u ní tělo nikdy nebylo jen tělem a proč výkon nikdy nebyl jen pozérským gestem.
Už v dětství chodila s matkou do ateliérů, čtrnáctiny oslavila olejovými barvami a vlastním ateliérem doma. Na akademii v Bělehradě začala malbou, ale brzy ji vtáhly konceptuální impulzy a studentské protesty v roce 1968 a během Edinburského festivalu v roce 1973 už věděla, že našla své médium.
Náhled do sedmdesátých a raných osmdesátých let pak právě ukazuje dvanáct let společné praxe a radikální tělesnosti s partnerem Ulayem. ART VITAL manifest, nomádské cestování dodávkou Evropou, „trvání“ jako metoda i jako kostra vztahu. Snad právě tady se usazuje klíčový paradox její práce. Asketická disciplína a zároveň otevřenost publiku.
Foto Courtesy of the Marina Abramović Archives, and Galeria Luciana Brito © Courtesy of the Marina Abramović Archives / Bildrecht, Vienna 2025
The Hero, 2001
Foto © Courtesy of the Marina Abramović Archives / Bildrecht, Vienna 2025
Sleeping Under the Banyan Tree, 2010
Foto © Courtesy of the Marina Abramović Archives / Bildrecht, Vienna 2025
Freeing the Voice, 1975
Foto © Courtesy of the Marina Abramović Archives / Bildrecht, Vienna 2025; Photo: Heini Schneebeli, 1994
Inner Sky, 1991/2015
Foto © Courtesy of the Marina Abramović Archives / Bildrecht, Vienna 2025
Artist Portrait with a Candle (A), 2012Foto © Courtesy of the Marina Abramović Archives / Bildrecht, Vienna 2025
„Publikum je mým zrcadlem a já jsem zrcadlem pro své publikum,“ říká umělkyně. Přesně tak výstava funguje. Funguje jako zrcadlo, v němž je na konci důležitější tvář jednotlivce než autorčina. I když ta ji samozřejmě provází. A možná je ten nejpřesvědčivější důkaz, že performance není minulost, ale děj v přítomném čase.
Když po roce 1988 přešla do sólové fáze a později se interakce s divákem promění na tiché sezení a dlouhou linku emočního proudu, z performerky se stala globální ikonou. Jenže možná právě proto výstava v Albertině nesází jen na slavné kousky. Napříč deseti rozsáhlými místnostmi ukazuje, jak umělkyně důsledně stavěla mosty mezi konceptem a fyzičnem.
Už raná série Rhythm skládá protiklady. Myšlenka a dřina, empatie a vyčerpání, pasivita a riziko. Tělo je tu nástroj i subjekt zároveň. Je materiálem, přes který se přechází do změněných stavů vědomí. Témata času, ticha a energie se navracejí jako mantinely a sloupy, o které se díla znovu a znovu opírají. V tomto klíči pak dává smysl i denní reperformance ve smyslu právě v předávání know-how trvání.
Ale konec jednoho trvání si osmasedmdesátiletá umělkyně uvědomuje naplno a bez patosu. „Až mi smrt zaklepe na dveře, chci do té poslední zkušenosti vstoupit plně vědomě a bez strachu, hořkosti a zlosti. Je to poslední zkušenost, kterou v životě můžeme mít. Důležité je pro mě to přecházení, vědomě se přesunout z jednoho stavu do druhého,“ stojí na zdi místnosti, která příznačně není tou poslední na výstavě. Potrvá do 1. března 2026.
