Její diplomová práce patřila mezi to nejlepší, co bylo letos možné na Akademii výtvarného umění v Praze vidět. Sochařka a výtvarnice Kateřina Šťastná přitom začínala studiem fotografie. Pojďte nahlédnout do jejího ateliéru, kde vznikají snové textilní obrazy či sochy nesoucí silná témata.
Ve sdíleném uměleckém prostoru Prám v pražské Libni je umělkyně Kateřina Šťastná teprve měsíc, bílou barvou potřísněná podlaha jejího ateliéru ale prozrazuje, že tahle tvůrčí místnost už umělecký provoz zažila. „Jsou to startovací ateliéry pro výtvarníky po škole, platíme tu symbolický nájem a můžeme tu být až tři roky,“ říká na úvod.
Její polovina ateliéru, který sdílí s Jindřiškou Jabůrkovou, působí harmonicky. Na parapetu hoří svíčka, stěny jsou pokryté nejnovějšími díly, krémovými textilními obrazy s výšivkami ze skleněných korálků. V prostoru stojí několik soch, nejvýraznější je tvaroslovím abstraktní postava v nadživotní velikosti.
Chybějí jí ruce, nohy má tenké a trup těla s hlavou naopak překypuje hmotou. Podobnou sochu, v tomto případě sousoší – jen ne ze sádry, ale z betonu – prezentovala mladá umělkyně v rámci své absolventské práce na Akademii výtvarných umění v Praze, kde letos zdárně dokončila ateliér Socha 2.
Tento rok to byla jedna z nejpovedenějších studentských prací. Prosvětlený prostor jednoho z ateliérů tehdy Kateřina Šťastná zaplnila několika vzpomínanými výšivkovými obrazy vzniklými z desetitisíců korálků, dominantu její prezentace pak tvořily jedním bodem, hřbetem ruky propojené sochy symbolizující její vztah s matkou. Každá, i přes letmý dotyk, jako by kráčela jiným směrem.
„Po diplomce nastal zvrat,“ říká umělkyně s tím, že právě povedená absolventská práce jí začíná postupně otevírat dveře, například do galerie Kodl Contemporary a jejího programu KC Editions. Zmíněné sousoší dvou kráčejících postav se zase prodalo do sbírek projektu The House, za nímž stojí kurátorka Kristýna Špringlová.
Velký zájem nejen odborné veřejnosti má přirozeně další efekt. Kateřina Šťastná v rozhovoru zmiňuje, že díky prodeji svých děl nemusí poprvé ve svém životě chodit do druhé práce: při studiích pracovala jako lektorka ve výtvarném ateliéru Kreslírna, a jelikož často pendlovala mezi Prahou a Brnem, působila také ve Fait Gallery nebo v designovém obchodě Ty Identity.
Brno hraje v životě olomoucké rodačky důležitou roli. Kateřina Šťastná tu začala před lety studovat fotku, následně ale v rámci Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně přesedlala právě na sochu. Pojí se k tomu až roztomilá historka. „Do ateliéru jsem se dostala vlastně náhodou,“ líčí umělkyně ve svém ateliéru.
Bylo to následovně: Kateřinu Šťastnou, tehdy studentku fotografie, oslovila její kamarádka, sochařka TEA, s tím, zda by jí její díla nenafotila do portfolia. Souhlasila, ale protože si za svou práci nechtěla vzít peníze, kamarádka se jí odvděčila kurzem, který umělkyni zasvětil do základů sochařství.
Dnes čerstvá absolventka AVU vzpomíná na to, že jakmile se dotkla hlíny, ztratila se. „Strašně mě to pohltilo. Byla jsem schopná u stolu sedět hodiny bez toho, aniž bych se najedla. Vtipné bylo, že v jednu chvíli za mnou TEA přišla a řekla mi: Ty už to máš hotové? Vždyť to byl projekt na celý týden, ne na den,“ dodává.
Foto Lucie Hyšková
Foto Lucie Hyšková
Foto Lucie Hyšková
K fotce se nikdy nevrátila a nastoupila do ateliéru Michala Gabriela. Už její bakalářská práce byla silná, Kateřina Šťastná v ní tematizovala svou traumatickou zkušenost se sexuálním obtěžováním, událost, která se jí stala právě během brněnských studií na FaVU.
Svůj zážitek zhmotnila ve figurální soše malé, zhruba desetileté dívky. Některé její části, jako paže, ale i stehna, pokryla na dotyk příjemným růžovým sametem. Socha, autoportrét umělkyně, měla přesně takový efekt, s nímž ji její autorka tvořila: diváci se jí až instinktivně dotýkali a teprve zpětně si uvědomovali, že se dotýkají sochy nahého malého dítěte.
„To byl i důvod, proč jsem pracovala s dětskou figurou, ač se jednalo o zkušenost z dospělosti. Chtěla jsem tím umocnit absurditu celé situace,“ říká.
Tato figurální socha nemůže být odlišnější od těch, které Kateřina Šťastná tvoří v současnosti. Tvary zobrazovaných těl prošly v její tvorbě značnou abstrakcí, z postav se pod rukama sochařky stávají dokonale oblé siluety připomínající podlouhlé stíny těsně před západem slunce. Ke snadno rozpoznatelnému tvarosloví dovedlo sochařku přemýšlení o dechu.
„Když jsem s tématem začínala, snažila jsem se zachytit to, jak by mohl vypadat dech v okamžiku, kdy je vymezený tvarem lidského těla. Představovala jsem si, jak putuje hmota dechu pod povrchem kůže,“ dodává k inspiraci, kterou začala zpracovávat už před několika lety. U formy, vlastního vyjadřovacího prostředku – byť se od tématu dechu posunula dále – už zůstala.
Vychází z ní i ony dvě propojené sochy tematizující vztah matky a dcery. Společně s pěti jemnými výšivkovými obrazy tvoří příběh propojení a postupného oddělování dvou samostatných těl. I k této práci dovedly Kateřinu Šťastnou vlastní pocity: v diplomové práci tematizovala, co se stane, když se vztah matky s dcerou stane až příliš intenzivním.
„Snažila jsem se prostřednictvím poloh dvou figur pojmenovat křehké problematiky vztahu mezi matkou a dcerou. Hledání balancu mezi péčí, která je určitě potřebná a správná, a osobním prostorem, jenž je pro budování zdravého vztahu i vlastní identity stejně tak klíčový,“ popisuje výtvarnice.
Přestože vycházela i z osobní zkušenosti, zdůrazňuje, že znovu objevování vnitřních pohnutek a pocitů, stejně jako zhmotňování nelehkých životních etap si dokáže při tvorbě držet od těla. Vedou ji ruce, ale znovu nezatěžují hlavu. Autorce naopak dávají možnost situace prožít v jiném kontextu a uzavřít je, možná jednou provždy.
Protože náročná tvorba diplomové práce dala její autorce zabrat, nejen fyzicky, ale i psychicky, dnes Kateřina Šťastná pracuje na sérii výšivek – a do budoucna i soch – s odlehčenějším tématem. Je jím spánek, konkrétně polohy, do kterých se ve snech nevědomky dostáváme.
Čtenáře jistě napadá otázka: proč se vystudovaná sochařka věnuje i tvorbě textilních obrazů a od velkého měřítka, betonu a sádry uniká do meditativního světa tisíců stehů a drobných korálků? Odpověď je možná triviálnější, než jste čekali. A za rozhodnutím překvapivě nestojí snaha vytvořit v ateliéru i něco prodejnějšího než sochy v nadživotní velikosti.
Kateřina Šťastná s výšivkou začala během častého pendlování mezi Brnem, kde dlouho žila, a Prahou, kde studovala. „Vzniklo to tak, že jsem pro sebe hledala nějakou smysluplnou manuální činnost, kterou bych vyplnila čas strávený ve vlaku. Rozhodně za tím nebyl kalkul, i když je pravda, že živit se sochou je v Česku opravdu těžké,“ říká k ručně vyšívaným plátnům, která zdobí zdi jejího kreativního prostoru.
V případě drobné sochařky má pak druhá větev její tvorby ještě další rozměr: na rozdíl od modelování soch není tak fyzicky náročná, autorka výšivek si tak jednou za čas může trochu ulevit.
Foto se svolením Kateřiny Šťastné
Foto se svolením Kateřiny Šťastné
Foto se svolením Kateřiny Šťastné
Textilní umění a výšivka jsou v tuzemském rybníčku stále oblíbenější. Namátkou můžeme zmínit talentovanou Elišku Konečnou nebo členku loňského výběru 30 pod 30 Lucii Králík Rosickou. Tu s Kateřinou Šťastnou ostatně spojuje víc než jen na první pohled podobná technika.
Obě jsou rodačky z Olomouce a jako malé spolu navštěvovaly hodiny baletu. Dnes se navíc symbolicky potkávají i v turínské galerii Crag, s níž obě spolupracují. „Lucie tam byla na rezidenci a doporučila mě,“ říká výtvarnice ke své první zahraniční zkušenosti. „Obě sice pracujeme s textilem, ale myslím, že tematicky jsme si hodně daleko,“ dodává na otázku, zda pro sebe nepředstavují konkurenci.
Kateřina Šťastná nepřeháněla, když na začátku rozhovoru uvedla, že po diplomce nastal zvrat. V následujících dnech ji čeká výstava v pražské NIA Gallery a její dílo bude možné vidět i v rámci české účasti na akci De Mains De Maîtres, lucemburském Bienále uměleckých řemesel.
Další rok se také zúčastní výstavy mapující dílo sochaře Lukáše Rittsteina a jeho studentů v Portheimce. V plánu je i samostatná výstava v novém brněnském prostoru König Vlk Gallery či v Artiu na Bořislavce.
„Jsem neskutečně vděčná, že můžu tvořit a že se nemusím strachovat, jestli budu mít na zaplacení nájmu. Tvorba je v tomhle ohledu dar i prokletí v jednom. Člověk je tomu schopen naprosto nezištně obětovat čas, energii i peníze a stejně cítí potřebu se tomu dál věnovat; prokletí v tom, že to nejde jinak. A dar, že jsme našli v životě něco, co nám dává smysl.“
