Tenhle film se sice jmenuje lapidárně V kuchyni, pokud byste se ale těšili, že v něm někdo nechá odpočívat kambalu naloženou v bílém víně jako v jednom z loňských canneských vítězů, Umění jíst a milovat, šeredně byste se spletli. Tady se personál manhattanského podniku složený z migrantů spíš brodí v cherry cole z rozbitého postmixu. Ale je zábava se na to koukat?
V restauraci The Grill jde samozřejmě o týmovou práci, zároveň si každý z pracovníků vehementně hlídá svoje místo. Když přijde do kuchyně nová kolegyně, migrantka, co nemá doklady a ani neumí anglicky, nikdo z kuchařů ji nechce na svém stanovišti zaučit, jakkoli by se v ní mohli vidět, protože sami tady takhle také nepochybně začínali.
Mexický režisér Alonso Ruizpalacios tak už velmi záhy zaujme tím, že nemá potřebu ukázat specifickou skupinu pracovníků jen v pozitivním světle.
Pedro, jeden z kuchařů, jehož se režisér drží nejvíc, je ostatně ve své výbušnosti většinu času nesnesitelný – a když zrovna není, tak můžete přemýšlet, z jakých důvodů vlastně rozmlouvá americké servírce Julii, aby šla na potrat. Jejich společné dítě by totiž konečně mohlo být vstupenkou do USA.
Pokud se tedy nyní všude možně přemítá, jak je možné, že budoucí americký prezident Donald Trump si v rámci hlasování tolik přilepšil i u menšin, které by ho kvůli jeho politice přece neměly volit, film V kuchyni dává celkem jasnou odpověď.
A to třeba v pasážích, v nichž macho Hispánci hovoří o tom, že je přitahují bílé ženy, protože jsou dokonalé „jako auta“, zatímco Mexičanky vidí jako šmudly.
Očekávaná obžaloba systému tak v tomto černobílém dramatu dostane alespoň občas zajímavé odstíny šedé, které v poněkud nadsazené dvouapůlhodinové stopáži udrží pozornost. Ne že by se Ruizpalacios nesnažil i jinak – pokud bychom zůstali u populárních gastrodramat poslední doby jako Medvěd či Menu, vzpomenete si u zdejších sporáků spíš na britský Bod varu.
Tam také gradoval efektně nasnímaný chaos, konkrétně v rámci jednoho jediného, prý skutečně takřka devadesátiminutového záběru, který se podařilo štábu a hercům natočit hned napotřetí.
Tady se zase během polední špičky kamera proplétá mezi kuchaři, kdy se skoro zdá, jako kdyby herci byli naštvaní, že jí musí uhýbat, takže jen čekáte, že kameraman dostane pohlavek.
Akademický černobílý formát pak postavy ještě víc svírá ve spleti chodeb, skladů a kanceláří, z nichž se vysvobodí maximálně krátkou pauzou na cigaretu nebo procházkou v Central Parku, kdy se obraz aspoň na chvíli roztáhne, snad aby se i obsluha podniku, jenž servíruje předražený junk food, mohla konečně nadechnout.
Ruizpalacios však nakonec nepříliš šťastně kombinuje sociální realismus s divadelní vyumělkovaností. Když se ve filmu mluví, tak se většinu času cítíte, že sledujete nějakou přepjatou verzi West Side Story, jejíž tvůrci se ale na poslední chvíli rozhodli, že libreto nebudou zpívat, ale účastně deklamovat.
Jistě, tenhle film je adaptací slavné divadelní hry Arnolda Weskera z roku 1957, ve filmu ale působí zvláštně, když se kuchyňské peklo musí vždycky příhodně zastavit, když chce někdo vyseknout několikaminutový monolog, popřípadě zazpívat americkou hymnu ve španělštině.
Když se šéf podniku před nastoupeným personálem ptá, co chtějí víc, když jim dává práci a dobré peníze, opravdu slyšíte jakýsi shakespearovský monolog, v němž Pedrovi doslova říká, že jedním z jeho extempore „zastavil svět“.
Ve finále tak bude záležet na tom, nakolik vás nakrkne zdejší zjevný symbolismus, kdy cherry cola zalévá podlahu, jako kdyby šlo o palubu potápějící se lodi, kdy humři bezmocně padají do akvária s malým modelem sochy Svobody a kdy na sebe zlostný Pedro vysype koš s odpadky, které ho zašpiní tak mocně, jako kdybychom najednou sledovali casting na Milionáře z chatrče.
